Nejhorší comicsové adaptace

Comicsová kultura je přibližně stejně stará jako ta filmová: obě už před časem oslavily sté narozeniny a obě se dodnes těší vynikajícímu zdraví a svěží mysli. Kreslený seriál i film jsou totiž nedílně spojeny s existencí masové zábavy, která se v dnešní podobě začala formovat už na sklonku 19. století. V obou případech jde o „pohyblivé obrázky“ - tím však všechna dojemná shoda končí. Comics a film vyprávějí své příběhy odlišným způsobem – a i když je právě vyprávění jejich nejbytostnějším cílem, každé z navenek blízkých médií si na něj vypracovalo svoje vlastní fígle.

Kreslený seriál si přitom odjakživa mohl dovolovat mnohem smělejší vypravěčské experimenty než film: limitují ho přece pouze hranice fantazie jeho výtvarníků a scenáristů. Film byl však až do nástupu digitálních triků vázaný jen na fyzický svět nacházející se před kamerou. Zatímco prvnímu filmovému Supermanovi tak v roce 1948 dalo pořádnou práci s pomocí animátorského umu trikařů vzlétnout, zkušeným kreslířům z vydavatelství DC Comics na plavný transport superhrdiny do oblak vždycky stačilo pár rychlých tahů tužkou.

Film se brzy naučil do značné míry napodobovat masky a kostýmy kreslených hrdinů a umisťovat je do působivých dekorací – i když to většinou nedělal tak důkladně jako v roce 1990 Dick Tracy režiséra Warrena Beattyho. Ironická gansterka dokonce získala Oscara za výpravu a maskérské efekty, kresleným příběhům neohroženého detektiva v citronově žlutém převlečníku, který ve 30. letech zrodil v dílně Chestera Goulda, se ovšem stejně moc nepřiblížila. Údernost, zkratkovitý rytmus a vytříbenou naivitu předlohy trefit nedokázala.

Řeklo by se, že s nástupem digitálních technologií tenhle problém odpadne a že filmaři, konečně osvobození od reality, začnou s chutí prozkoumávat možnosti, jak se s comicsovým světem vyrovnat se ctí. A že skončila éra takových paskvilů, jako byl Superman IV (1987), ve kterém se muž z ocele stal obětí mizerných triků a naivních absurdit – takže dojemně řeční o míru v OSN a sbírá jaderné rakety do obří „síťovky“ jako nějaká přičinlivá hospodyňka. Jenže to se nestalo – naopak. Comicsové filmy se vzhledem ke zvýšeným nákladům na technické vybavení staly vysokorozpočtovými projekty, které zápasí s podobnými problémy jako jejich předchůdci.

Nevěra předloze

Filmaři se skutečně začali s pomocí nových trikových technik pouštět do nápodoby těch nejsmělejších výtvarných konceptů a forem, takže zájem o comicsové adaptace začal od druhé poloviny 90. let prudce vzrůstat. Cesta dokonalého zkopírování předlohy se však samozřejmě ukázala jako slepá. Ambiciózní adaptace kresleného seriálu Franka Millera Sin City totiž promarnila v roce 2005 svou šanci stejně velkolepým způsobem, jako v roce 1980 statický Pepek námořník z dílny nezávislého režisérsakého experimentátora Roberta Altmana. Režisér Robert Rodriguez v Sin City – městě hříchu sice dokázal s použitím nejmodernějších technologií věrně „překreslit“ natočený materiál do comicsového vzhledu, evokujícího mistrovský vydavatelský počin nakladatelství Dark Horse. Z filmového příběhu se ovšem vytratila všechna drsná, noblesní poezie a vznikla jen dobře vypadající nuda zbavená všech emocí.

Věrnost comicsové poetice totiž nedovedou udržet někdy ani její nejvěrnější ctitelé: příběh mladého vědce, který se ve vzteku mění v zuřivého zeleného zlobra, sice v režisérovi Angu Leeovi nalezl oddaného fanouška, Hulk (2003) však rozhodně nezachránilo občasné dělení obrazu na okénka (stejná, jaká vidíme na stránce kresleného seriálu). Dobře to nedopadlo ani se Spiritem (2008), jehož režie se ujal sám oblíbený comicsový autor Frank Miller. Tvůrce Sin City či kresleného antického nářezu 300 totiž sice divákům nabídl pěkné obrázky, ty však nedokázal naplnit náležitým filmovým životem.

Jedním z dosavadních vrcholů „věrnostního“ přístupu zkombinovaného s citem pro vypravěčský charakter předlohy je adaptace vynikajícího grafického románu Allana Moorea: Strážci – Watchmen (2009) režiséra Zacka Snydera rafinovaně a přitom pietně pracovali s rytmem a vizuální podobou předlohy, aniž zneužívali „nekonečných“ možností digitálních triků. Dovedli si přitom razantně poradit s jejím velmi komplikovaným dějem těkajícím v časoprostoru i osobě vypravěče. Snyderovi Strážci jsou tak jedním z mála comicsových filmů, který smiřuje oba dlouhodobě znepřátelené tábory - nepobuřuje totiž fanoušky předlohy a současně uspokojuje i filmové diváky (a láká je k přečtení předlohy, což by – podobně jako u knížek – měl být jeden z užitečných cílů všech adaptací).

Vnitřní harmonie mezi kreslenou předlohou a její adaptací je v historii vztahů kresleného seriálu a comicsu spíš čestnou výjimkou. Přesto vznikla i řada vynikajících comicsových filmů, často na základě „menšinových“, složitých, komorních či prostě příliš provokativních comicsů - třeba černočerný Přízračný svět (2001), politizující francouzská Persepolis (2007), existenciální krvák Dějiny násilí (2005) nebo i ironický a střelený Kick-Ass (2010). Převládl však pocit, že správný comicsový film má být velký, barevný, akční a hlučný. A že v něm musí hlavně poletovat nějaký svalnatý superhrdina nebo superhrdinka v přiléhavém kostýmu a bránit zloduchům se znetvořenými tvářemi, aby prohazovali náklaďáky skleněnými výlohami.

Představa „comicsového filmu“ tak do značné míry splývá s představou hollywoodského akčního blockbusteru. Na tom, že vznikly takové paskvily, jako je Catwoman (2004) s Halle Berryovou v roli „pikantně“ umňoukané superhrdinky nebo ultranudný Daredevil (2003) s bezvýrazným Benem Affleckem coby slepým superhrdinou, má totiž podíl i jedna důležitá skutečnost. Fanoušků, kteří comicsy čtou, znají je a rozumějí jim, není zdaleka tolik jako diváků, kteří půjdou do kina prakticky na jakýkoli hollywoodský vysokorozpočtový film, který bude slibovat velkou podívanou a případně i herecké hvězdy.

Fanoušci se mohou vztekat, jak chtějí, že „jejich“ futuristický ochránce spravedlnosti soudce Dredd by nikdy neměl sundat přilbu, která mu zakrývá horní část obličeje. Ve sci-fi adaptaci legendárního britského comicsu Johna Wagnera z roku 1995 totiž titulního hrdinu hraje Sylvester Stallone – a většinový filmový divák přirozeně chce vidět celou jeho tvář.

Nejlepší vs. nejhorší

Na tom, jaké jsou nejlepší comicsové adaptace, se filmoví diváci s fanoušky comicsů celkem shodnou – většině neoficiálních žebříčků dominuje Temný rytíř (2008) Christophera Nolana – režiséra, který se před sedmi lety ujal netopýřího muže Batmana a sladil svou agresivní a sofistikovanou kinematografickou energii s temným updatem, kterému podlehl klasický hrdina Boba Kanea v 90. letech. Comicsoví fanoušci se s diváky shodnou i v názoru na kvality prvních dvou filmových Spider-Manů, kteří vzešli z režisérské dílny Sama Raimiho v letech 2002 a 2004 v inspiraci legendárním pavoučím mužem renomované společnosti Marvel Comis.

Temný rytíř je jedním z nejvýdělečnějších hollywoodských titulů posledních let a neméně mocně na pokladny kin zaútočily i oba Raimiho snímky. V oficiálních žebříčcích návštěvnosti comicsových adaptací však zaujímají čelní místa i snímky, které fanouškovská komunita halasně odsoudila: čtvrtým nejvýdělečnějším comicsovým filmem všech dob je třetí díl Spider-Mana, kterým Sam Raimi v roce 2007 završil svou pavoučí sérii. Rozpadlý a velikášský příběh, ve kterém šlechetný ochránce spravedlnosti Peter Parker (Tobey Maguire) podlehne svému temnému já, pošlapal pádnou eleganci prvních dvou dílů a změnil titulního hrdinu v naivního idiota, který se nevěrohodně potácí mezi pácháním prostoduchého dobra a poťouchle přihlouplého zla. Zdá se však, že většina filmových diváků si kvalitativního propadu série vůbec nevšimla, když se na nepovedený třetí díl do kin nahrnula bez ohledu na jeho kvality.

Třetí Spider-Man sice vydělal nejméně peněz z celé pavoučí trilogie, na žebříčku tržeb však daleko předstihl takové kvalitní comicsové kousky, jako byl Thor (kterého loňské tržby vynesly na šestnácté místo), Strážci – Watchmen nebo Road to Perdition režiséra Sama Mendese, fanoušky vysoce ceněná „neakční“ adaptace grafického románu Maxe Allana Collinse. Pokud jde o batmanovskou sérii, Nolanovy filmy úspěšně, i když z jiné strany navazují od roku 2005 na dvě zdařilé a osobité adaptace v režii Tima Burtona (Batman – 1989, Nejhorší ). V mezidobí si to však s netopýřím mstitelem dvakrát rozdal i režisér Joel Schumacher, přičemž jeho Batman a Robin (1997) se stal jedním z vůbec nejotřesnějších příkladů zprznění comicsové předlohy.

Schumacherův Batman navždy s Valem Kilmerem v titulní roli si to sice s fanoušky v roce 1995 rozházel tím, že se lišácky usmál (což je grimasa pro netopýřího tvrďáka zcela nepřípustná) – ten pravý mazec však nastal až o dva roky později, kdy podivně re-designovaný superhrdinský kostým (opatřený prsními bradavkami) oblékl George Clooney. Kilmerův úsměv přebil tím, že v jedné chvíli předvedl divákům nahý zadek, a v cirkusově nevkusné vysokorozpočtové produkci beznadějně utopil své herecké charizma. Ve Schumacherově nabubřelé podívané se nedařilo ani hvězdám rozměrů Arnolda Schwarzeneggera a Umy Thurmanové – a vyslovenou chybou v obsazení se pak ukázali libově frajerský Chris O'Donnell v roli hrdinova nového parťáka Robina a lacině snaživá Alicia Silverstoneová coby Batgirl. Schumacherův přihlouplý spektákl donutil producenty nadlouho zapomenout na další pokračování – a z nicoty Batmana po letech vylovil až hi-tech koncept Christophera Nolana.

To všechno ovšem nemění nic na tom, že Batman a Robin, který měl na svou dobu nadstandardní rozpočet 125 milionů dolarů, vydělal v USA 107 milionů dolarů a na žebříčku „comicsových“ tržeb zaujímá poměrně slušné 34. místo. Nadutý a tupý film sice doma nebyl nijak zvláštním prorokem, ale pomohlo mu to, že se líbil neamerickým divákům. (Stejně to mimochodem bylo i s třetím Spider-Manem.) Podobné disproporce jako u Batmana panují v sérii o bojovných mutantech X-Men, inspirované (stejně jako příběhy netopýřího muže) comicsy Stana Leeho.

Superhrdinský tým, jehož kreslené vztahy zrodila a utužila neklidná 60. léta, si na filmovém plátně vybojoval diváckou pozornost díky dvěma filmům režiséra Bryana Singera z let 2000 a 2002. Zvláště X-menská dvojka patří pro zajímavě rozehraný konflikt mezi lidmi a jejich „jinými“ spoluobčany k nejoceňovanějším comicsových filmům posledních desetiletí. Režisér Bryan Singer však zběhl k Supermanovi (který byl v jeho podání příliš subtilní, než aby zaujal diváckou masu) a jeho X-Meny převzal režisérský řemeslník Brett Ratner.

Trojku s podtitulem Poslední vzdor ak obratem ruky proměnil v jeden z nenenávidenělších comicsových filmů všech dob. V Ratnerově podání se ze složitě a jemně pojatého vyprávění stala podívaná plná okázalých triků, ve které se zmutované kreatury v nejrůznějších digitálních bijí hlava nehlava. Z propracovaných, originálních charakterů se stala pouhá parta akčních figurek. Divákům, jak se zdá, však na rozdíl od comicsových fanoušků propast mezi Ratnerovým prvoplánovým dílkem a předchozími snímky jaksi unikla: Poslední vzdor byl v USA divácky nejúspěšnější z celé trilogie a v celkovém žebříčku „comisové“ návštěvnosti dnes zaujímá velmi pěkné deváté místo.

Pokud jde o X-menskou filmovou sérii, zábava ještě zdaleka nekončí: ta se totiž stala typickým příkladem série-tasemnice, kterou bude Hollywood do diváků cpát tak dlouho, dokud to neskončí nějakým nepřehlédnutelným finančním fiaskem. Mezi značně nepovedené comicsové adaptace se totiž počítá i X-Men Origins: Wolwerine (2009), prequel věnovaný prehistorii rosomáčího superhrdiny, který se stal platným členem X-menského týmu. Ani mužné kouzlo hlavního představitele Hugha Jackmana nedokázalo zabránit tomu, aby nepovedený snímek režiséra Gavina Hooda nebyl jen pestrou mozaikou bezduchých akčních scén. (Což ovšem nemění nic na tom, že Wolwerine ze setrvačnosti zaujímá pěkné sedmnácté místo v žebříčku finančně nejúspěšnějších comicsových filmů všech dob). Kredit mutantské sérii vrátil až loňský restart X-Men: První třída, který se rovněž věnuje začátkům superhrdinského týmu. Původní, stárnoucí a okoukané představitele tu nahradil mladší herecký tým. Stejně jako kreslení hrdinové, kteří si udržují napříč destiletími svěžest díky občasnému výtvarnému updatu, totiž mohou podle producentů filmoví protagonisté unavit své diváky.

Příčiny neúspěchu

Adaptace kreslených seriálů směruje do pekelných útrob propadáku několik faktorů. Vzhledem k tomu, že většinové filmové publikum nějaká ta nesrovnalost s duchem předlohy nerozhází, jim - samozřejmě – mezi ně nepatří nevěra předloze. Nepřekvapuje to v okamžiku, kdy se divácké milosti dostalo i naivní a odpudivé filmové podobě klasického marvelovského comicsu Fantastická čtyřka (2005), která si v kinech vydělala pěkných 330 milionů dolarů (ty posloužily o dva roky později na vygenerování neuvěřitelně hloupého pokračování Silver Surfer).

Nejčastější objektivní příčinou neúspěchu comicsových filmů je přehnaná hloupost a „podivnost“, kterou nedovedou přijmout zaskočení filmoví diváci a ve které fanoušci žánru hravě odhalí ignoranci tvůrců ve vztahu k předloze. Mezi nejhoršími comicsovými adaptacemi tak nezaujímají čestné místo Batman a Robin, čtvrtý Superman nebo Catwoman, ale i sci-fi komedie Kačer Howard (1986). Propadák režiséra Willarda Huycka, který s naprostým nepochopením potopil ke dnu satirickou kreslenou předlohu Stevea Gerbera ze 70. let, je největší katastrofou v úspěšné producentské kariéře autora Star Wars George Lucase. Kredit jednoho z nejhorších filmů, jaký spatřil světlo světa v hravých hollywoodských 80. letech, si snímek vysloužil hlavně kvůli nesrovnalostem „realistického“ prostředí s titulním stylizovaným hrdinou, polidštěným jen hlasem prakticky neznámého herce Chipa Ziena. Filmové plátno neuneslo propast mezi v zásadě líbivým světem reprezentovaným lidskými hrdiny a kačeřím mimozemšťanem, který ho s naivním sarkasmem komentuje. Lekce, která se dala snést od roztomile ohavného E.T.-Mimozemšťana, byla u comicsového hrdiny představovaného brutálně jednoduchou loutkou nepřijatelná.

Problémy s comicsovými filmy nelze samozřejmě omezovat pouze na míru přijatelnosti jejich hlavních hrdinů – právě na nich se dá ovšem dobře ukázat, proč některé comicsové adaptace ve vztahu k filmovým divákům selhávají. Comiscy se svými hrdiny stojí a padají a hollywoodské vyprávěnky jsou na tom stejně: z toho plyne, že hrdina je většinou kladný, zajímavý a pochopitelný a divák se s ním může snadno ztotožnit. Jen tak je bezpečnou spojnicí mezi publikem a příběhem plným třeba i „nepřijatelně“ násilné a krvavé comicsové akce. Takový protagonista může přitom působit drsně, bizarně a odcizeně, ale musí vzbuzovat bezvýhradné sympatie. Dobrý herec v hlavní roli je výhodou - a není ani třeba, aby býl slavný (propadák Liga výjimečných přece nezachránil v roce 2003 ani Sean Connery).

Hrdina dokonce ani nemusí vypadat moc lidsky - může to být třeba samotný ďábel (jako v comicsové sérii Mikea Mignolly o Hellboyovi, kterou s dobrým výsledkem přenesl s Ronem Perelmanem na filmové plátno režisér Guillermo del Toro). Pokud za bizarní maskou, kterou třeba ani nelze sejmout, cítíte zraněné, pochybující a citlivé lidské srdce, není co řešit: podvratný protagonista akčního dramatu V jako Vendeta (2006), kterého pro potřeby svého grafického románu vymyslel Alan Moore, si ve filmu získává diváka svými skutky i pouhým hlasem svého představitele skrytého za karnevalovou škraboškou – Huga Weavinga.

Problém nastane ve chvíli, kdy comisový film ovládne nadutý manekýn (jako Daredevil v podání Bena Afflecka), odcizený panák (jako stupidní mstitel Kat s nechtěně komických Thomasem Janem) nebo rozjívený naivka (jako hrdina snímku Green Lantern v nešťastném podání Ryana Reynoldse). Přijatelný hollywoodsko-comicsový rek nesmí ztratit cit a nadhled, ale neměl by se stát nechtěně směšným jako pekelný mtorkář Ghost Rider (2007) v obstarožně snaživém podání Nicolase Cage (i když se dočkal - světě div se - dokonce pokračování).

Ani zahrávat si s komedií se ostatně nikdy moc nevyplácelo, protože žertovné comicsové filmy diváci obecně moc rádi nemají: příkladem může být stejně tak Kačer Howard a Želví ninžové z 90. let jako kocour Garfield, kterému přesun z comicsového stripu Jima Daviese na filmové plátno šel vysloveně proti srsti. Pokud jde o hrdiny, filmové comicsy špatně snášejí i ženské hrdinky.

Mezi průkopnicemi, které si vysloužily (zasloužený) posměch, se najde pokleslá Superdívka (1984) s Faye Dunawayovou, bizarní Rudá Sonja (1985) v modelkovitém podání Brigitte Nielsenovou, Pancéřová holka (1995) s nanicovatou Lori Pettyovou jezdíví v tanku či Barb Wire (1996) s prsatou, nechtěně komickou Pamelou Andersonovou. Vedle Catwoman pak před časem zaujala čestné místo bojovně nadurděná Elektra (Jennifer Garnerová), kterou v roce 2005 filmaři vygenerovali z houfu vedlejších postav v zdiskreditovaném Daredevilovi. Kritici žen v comicsových filmech nejsou misogynové: potíž je spíš v tom, že comiscová hrdinka musí na plátně spojovat dokonalý design s přesvědčivostí v akci. A to dnes dokáže snad jen Angelina Jolieová (kdo by kvůli ní neměl rád Wanted - a netěšil se na jeho pokračování?).

Ani nejnovější příspěvky do galerie hanby nezmění nic na tom, že comicsové adaptace v hollywoodském stylu jsou dnes výnosným zbožím. Loni nepěkně zabodovaly „mysteriózní“ slátanina Jonah Hex s Joshem Brolinem nebo naivní sci-fi vyprávěnka o vesmírném mstiteli Green Lantern, producenti však nepřestávají šturmovat do kin další comicsové kousky. Letitý souboj mezi comicsem a filmem tak zůstane bitevním polem lemovaným zmrzačenými a zprzněnými obětmi. Je to smutné… ale možná by se na tohle téma dal udělat i zajímavý kreslený seriál.

(Tohle je samozřejmě článek, který jsem napsala na ohrané téma - ale snad zase trochu jinak - na objednávku měsíčníku jen pro muže ForMen. Protože mám v těchto dnech plno placené práce a na soukromé psaní nemám čas, uveřejňuji text s laskavým svolením redakce ForMena i tady na blogu. Věřím, že čtenáři jsou stále ještě hlavně od toho, aby četli, a delší článek je nevyděsí.)