Ze dvou příběhů inspirovaných klasickou pohádkou, které se na nás v těchto měsících v rámci distribučních premiér valí, jsem se od první chvíle zajímala víc o Sněhurku a lovce (v českých kinech bude na konci května). Akční fantasy o vztahu bojovné princezny a statného myslivce v podání Chrise Hemswortha (Thor) nejspíš nebude taky žádný zázrak, pohádková komedie od režiséra Tarsema Singha ovšem od pohledu působila jako čiré zlo. A to jsem ještě netušila, že Sněhurku produkoval Brett Ratner, který je stejně dobrým (respektive vkus postrádajícím) producentem jako režisérem. Na rozdíl od Ratnerových filmů, které většinové publikum dobře snáší (a hudrají na ně především filmoví kritici), se ovšem u Sněhurky dá zase jednou předpokládat vzácná názorová shoda těchto dvou skupin. 
Pokud měla ovšem Sněhurka skutečně rozpočet pouhých 60 milionů dolarů (jak uvádí Wikipedie), mají to producenti zase jednou nakonec dobře spočítané: film totiž vypadá docela nákladně, i když tento dojem při detailnějším pohledu vzbuzují především nádherné kostýmy před několika dny zesnulé japonské návrhářky Eiko Iskiokyové (která má Oscara za Coppolova Draculu a s režisérem indického původu Singhem pracovala na všech jeho předchozích filmech - Cela, Pád a Válka bohů). Třpyt filmu, jejž jeho tvůrce charakterizuje jako rodinnou akční komedii, navyšuje i herecká účast Julie Robertsové v dvojroli zlé královny a ducha zrcadla (což je královnin starý zrcadlový obraz, který jí pomáhá kouzlit, ale stále výrazněji se distancuje od jejích zlovolných činů a slouží jako vypravěč celého příběhu).
Ať už to s hvězdnou kariérou Robertsovou v poslední době jde s kopce či nikoli (jak jsem se to pokoušela zkoumat v knížce, která mi před pár dny vyšla), Sněhurka je filmem stvořeným pro tuhle stárnoucí hvězdnou celebritu. Zcela zásadně tak trpí stejným nešvarem jako všechny snímky, které nějaké hvězdě radostně umožňují ukrást si film pro sebe v záporné roli (takže třeba srovnání se Saxánou a Lexikonem kouzel není od věci). Zlá královna totiž není a nemůže být žádná nestvůrná padouška, je to především Julia Robertsová v nádherných kostýmech, která s nadhledem trousí ironické repliky na adresu bezkrevné nevlastní dcery (bezkrevná Lily Collinsová, která si ve shrekovském "muzikálovém" finále filmu i zazpívá, aby divákovi připomněla, že je dcerou Phila Collinse).
Královna se touží provdat za prince, který se zakoukal do Sněhurky, což je v rámci pohádkové tradice sice nezvyklé, ale odpovídá to hollywoodským schématům nabízejícím stárnoucí hvězdě jako oblohu nějaký ten svěží salátek. Možná by bylo zábavné vynechat úplně nanicovatou Sněhurku i s rádobylegračními trpaslíky obdařenými negrimmovskými jmény (které hrají skuteční liliputáni) a nechat Robertsovou, aby si užívala svou roli a aby jí Armie Hammer při tom šikovně přihrával. Postavení prince Alcotta je ovšem už v rámci tohoto příběhu dost prekérní: jde o otevřeně sexuální objekt, který trpaclíci (melouchařící v královských lesích coby loupežníci) permanentně obírají o svrchní šatstvo. Což umožňuje oběma ženským postavám a všem divačkám obdivovat jeho statnou hruď (což samozřejmě královna nenechává bez poznámek).
Neboť tento textík píše stárnoucí žena, dovolte jí poznámku o Armiem Hammerovi: není to zřejmě jen obyčejný libový hezoun, ale libový hezoun se smyslem pro humor a hereckým talentem (přinejmenším to první můžete zahlédnout ve scénách, kde zlá královna jeho prince donutí vypít kouzelný nápoj, díky němuž k ní přilne štěněcí láskou). Není bez objektivního významu, že Hammer má za sebou v pětadvaceti letech spolupráci s Davidem Fincherem (The Social Network) a Clintem Eastwoodem (J. Edgar) - a můžeme být v dychtivém očekávání jeho spolupráce s Gorem Verbinskym (titulní role ve westernu The Lone Ranger). Ve Sněhurce je ovšem zjevně i on nejistý v rukou režiséra, který chce dělat rodinnou legraci a uspokojit v publiku kde koho.
Ve Sněhurce tak najdete víc dementních a zbytečných okamžiků než chvílí komických nebo bizarních (i když na "divný" film ve stylu Tima Burtona má Singhovo dílo místy náběh). Narazíte tady i na zjevné symptomy, že cosi není úplně v pořádku a pod kontrolou: kupříkladu princův sluha (v podání Roberta Emmse) odcválá do hrdinovy vlasti se slovy, že se vrátí s celou armádou - načež se už nikdy neobjeví, což diváka ani neudiví vzhledem k nízkému počtu použitých komparsistů. Královniných zbrojnošů nebo občanů zbídačeného města je opravdu jen hrstka a vygenerovat celou armádu bylo zjevně nad síly produkce. Sněhurka navíc vypadá, jako by byl po obrazové stránce pojat jako východisko pro "falešné" 3D (tedy pro dodatečné překlopení do stereoskopického formátu)... je ovšem k vidění jen v klasické podobě. Možná někdy v průběhu natáčení začaly docházet peníze a právě proto film nakonec vypadá jako laciná bollywoodská variace na slavného sovětského Mrazíka.
Netřeba však blblat o nějakém totálním znehodnocení klasické pohádky - alespoň do té doby, než uvidíme Princeznu a lovce. V hollywoodském filmu, stejně jako v realitě, přece není nikdy nejhůř - vždycky totiž může být ještě hůř.
P.S. Pokud se těšíte na Seana Beana, buďte velmi trpěliví: na nájem si přivydělal jen díky kratičkému účinkování ve finále.
USA 2012, 106 minut
Režie: Tarsem Singh
Scénář: Melissa Wallacková, Jason Keller (podle pohádky bratří Grimmů)
Kamera: Brendan Galvin
Hudba: Alan Menken
Hrají: Lily Collinsová (Sněhurka), Julia Robertsová (královna), Armie Hammer (princ Alcott), Nathan Lane (Brighton), Mare Winninghamová (Margaret), Michael Lerner (baron), Robert Emms (Renbock), Sean Bean (král)
Žádné komentáře:
Okomentovat