Prohledat tento blog

úterý 11. června 2013

Pěna dní: Vian podle Gondryho

Nevím, jestli Pěna dní Borise Viana ještě patří k nezbytné čtenářské výbavě mládeže - pro mne rozhodně kdysi byla velice důležitá. A možná je důležitá i pro dnešní mladé Francouze, když její adaptaci natočil sám Michel Gondry. Vianova knížka, poprvé vydaná v roce 1947, se stala kultovní záležitostí až po autorově smrti, v 60. letech, která vynesla do popředí zájmu třeba i Tolkienova Hobita (u nás byl mimochodem Vianův román vydán poprvé v přechodné době cenzorského uvolnění v roce 1967). A asi není nezajímavé, že obě tyhle knihy mohly být zfilmovány až éře pokročilých digitálních triků (přestože právě Michel Gondry i Peter Jackson jsou tvůrci s fixaci na "ruční" vizuální efekty).

Příjemná je rozhodně představa, že diváci Gondryho filmu se k Vianově půvabné knížce vrátí nebo ji pro sebe teprve objeví. Dívat se na filmovou Pěnu dní s Vianovým textem v srdci je ovšem dost těžké, jako u všech milovaných fantazijních knížek. Surrealistický milostný román spisovatele (ale také muzikanta, autora písní, překladatele, scenáristy, dramatika), jehož posvátný status zvýšilo úmrtí v pouhých devětatřiceti letech, je totiž těsně spjatý s komplikovaným hravým jazykem, který dává dostatek místa čtenářově představivosti. Michel Gondry si pro něj musel najít odpovídající filmový výraz - a jestliže znáte Věčný svit neposkvrněné mysli (2003), Prosíme přetočte (2008) a zvláště Nauku o snech (2005), měli byste mít už jistou představu o výsledku. 

Pokud jde o příběh, je to asi takto: požitkářský a bohatý mladík Colin se zamiluje do krásné Chloé a ožení se s ní. Jejich přátelé Chick a Alise by se také chtěli vzít, jenomže Colinův přítel místo toho propadá posedlosti dílem filozofa Jeana-Sola Partra a nesmyslně utrácí za jeho knihy. Když Chloé onemocní, utratí zoufalý Colin za její léčbu celé své jmění – dokonce začne i pracovat. Colinův kuchař Nicolas při pohledu na to všeobecné neštěstí ze dne na den zestárne snad o padesát let. A pak je tady ještě smutná kuchyňská myška... Stejně jako v knize, i ve filmu se hravá hříčka o bezstarostném, sladkém životě plném hojnosti zlomí v tragický příběh, ve kterém realita hrdiny nelítostně převálcuje. 

Naneštěstí je filmová Pěna dní podobná spíš rozbředlé Nauce o snech než nedostižnému Věčnému svitu (i když nemá na Gondryho přehmat Zelený sršeň / 2011). Převládá v ní tedy hravé pinožení, vycházející vstříc milovníkům pomyslné první poloviny knížky, líčící barvitě Colinův hravý svět. Většina Gondryho vizuálních i režijních nápadů je báječná, ale celek jaksi nedrží pohromadě - a v rámci rozměrné, víc než dvouhodinové metráže jste nakonec jaksi ubití a nedokážete se soustředit na problémy, které začnou najednou postavy mít. Tam, kde Vian posléze svírá čtenářovo srdce lakonickými, děsivými popisy beznaděje a zmaru, nastupuje jen Gondryho další pinožení. A protože jste se s postavami kvůli vší té předchozí bezstarostné, ornamentální hravosti nemohli sžít, je vám ten leknín, stále rostoucí v hrudi Chloé, úplně ukradený.

Gondry tak nezvládá obsáhnout ten rozměr Vianovy předlohy, směřující přes popis sladkého života k existenciálnímu dramatu. (Zůstává mimochodem otázkou, jakou má dnes váhu ironizovaná postava módního filozofa, který se u Viana jmenuje Jean-Sol Partre.) Filmové Pěně dní chybí pevná dramatická koncepce, jakou Gondryho dílům dokázal zatím dát jen scenárista Charlie Kaufman (Slez ze stromu, Věčný svit neposkvrněné mysli). Zvláštní je navíc herecké obsazení: v knize jsou hrdinové velice mladí (Chloé je tuším osmnáct, Colinovi kolem dvacítky), ale ve filmu hlavní pár hraje devětatřicetiletý Romain Durys a sedmatřicetiletá Audrey Tautouová. Pokud tyhle francouzské hvězdy zrovna vášnivě nemilujete, máte problém. Vyprávění se totiž kvůli jejich statutu posouvá do úplně jiné roviny:  sledujeme totiž - v souladu s Gondryho vlastním věkem (50) - příběh lidí středních let, kteří jaksi nedokázali dospět. Protože se dosud ukájeli jen bezproblémovou konzumací požitků a své úžasné lásky, střet s realitou je ničí. Motivy nepřejícné společnosti a katastrofálních následků zchudnutí si u Viana vydobývají logické místo, ale Gondryho film pro ně nedokázal najít adekvátní, současný klíč (do paralel s globální ekonomickou krizí bych se tentokrát raději nepouštěla).

Pěna dní je tak dalším Gondryho milým, hezounkým filmem, ale není to žádný srdcerváč. 

Francie / Belgie 2013, 125 minut
Režie: Michel Gondry
Scénář: Luc Bossi (podle románu Borise Viana) 
Kamera: Christophe Beaucarne
Hudba: Étienne Charry
Hrají: Romain Durys (Colin), Audrey Tautouová (Chloé), Omar Sy (Nicolas), Gad Elmaleh (Chick), Aissa Maigaová (Alise), Charlotte Lebonová (Isis), Philippe Torreton (Jean-Sol Partre), Michel Gondry (lékař), Alain Chabat, Natacha Régnierová Jamel Debbouze
Premiéra: 4. 7. 2013

1 komentář:

  1. Popsala jste to pěkně. Já jsem tu knihu taky kdysi dávno četl a atmosféra filmu jí tak nějak i odpovídá. V první polovině filmu jsem si myslel, že to bude pouze taková série barevných surrealistických hříček, trošku i inspirovaná oblíbenými halucinogenními lektvary. Jenže v okamžiku, kdy se na scéně objevil velký Jean-Sol Partre, to celé najednou začalo dávat smysl a film mě zaujal až do konce. Paralelu s globální ekonomikou bych ale nehledal, aktuální mi spíše připadá chaos v žebříčku hodnot a hledání smyslu proč tu vlastně na světě jsme. Proč jsme - jak s oblibou říkali tehdejší vyznavači existencialismu - do tohoto světa vrženi, a co s tím máme dělat?
    Daniel Greenwood

    OdpovědětSmazat