V Catanii v kině: La grande bellezza Paola Sorrentina

Artový multiplex Ariston v Catanii

Moje dovolená v Catanii - jako všechny moje výjezdy v posledních letech - je značně pracovní, hlavně proto, že soustředit se tady na práci je dost těžké. Dva (dlouhé) články o MFF Karlovy Vary do týdeníku Euro píšu už čtvrtý den i proto, že je mi zatěžko trávit jásavě teplé, slunné dny jen v pokojíku pod střešním okýnkem s výhledem na poletující vlaštovky. A ani večer se mi do práce moc nechce. Jako kompromis mezi prací a zábavou jsem včera navečer zvolila návštěvu kina Ariston - což je  komorní artový multiplex nacházející se - a to je sympaticky ecovské - v ulici Baudolino.

Velká krása - byt s terasou u Colossea

Jakmile vkročíte do předsálí, skončí veškerý catanský bordel a špína. Lístek stál 6 euro (hotově, karty neberou), mohly jsme si sednout, kam jsme chtěly, a promítalo se načisto, bez všech  úvodních serepetiček typu reklam a trailerů. Protože film má 140 minut a bylo potřeba sehrát tři představení, začala další projekce okamžitě po skončení závěrečných titulků té předchozí. Bylo docela  plno, složení publika odpovídalo charakteru promítanému filmu: kultivovaně vyhlížející lidé mladšího a středního věku nejspíš věděli, na co jdou. Reagovali natolik přiměřeně, že jsem skoro zatoužila srovnat si jejich chování s "opravdovým" sicilským multiplexem s předpokládaně rozdivočelými diváky Rychle a zběsile 5. Hollywoodský letní trhák s chlapci a jejich autíčky se v Catanii samozřejmě hraje také, ale v jiných kinech: Ariston klade důraz zřejmě hlavně na "semiumělecké" snímky, především domácí a evropské (s důrazem na Francii - takže v programu je teď vedle italské tragikomedie Velká nádhera (La grande bellezza), na které jsme byly, i Hašišbába a francouzská komedie Agnés Jauiové Au bout du conte a Láska všemi deseti.) Z plakátu na Jen Bůh odpouští už ovšem slibně juká Ryan Gosling...

Ve stopách Felliniho...

Pokud jde o film La grande bellezza, jde o nové dílo oblíbeného a ceněného režiséra Paola Sorrentina. Film nedávno soutěžil na MFF v Cannes a budete ho moct vidět na MFF Karlovy Vary. Jde o příběh stárnoucího novináře s literárními ambicemi Jepa Gambardellu, kterého hraje populární italský herec Toni Servillo (toho mimochodem v dvojroli určitě uvidíte ve Varech,  v politickém snímku Roberta Andóa Ať žije svoboda). Pětašedesátiletý Jep trpí krizí středního věku ve vztahu k práci i ženám, rád by napsal román a pronikl přes polétavou pěnu dní k pravdě života. Pročež chodí dnem i nocí po Římě, hovoří s přáteli známými, zažívá nejrůznější setkání, pozoruje město i jeho obyvatele, přemýšlí, sní a komentuje. Protože je i divadelním kritikem, občas zavítá na nějaké bizarní představení nebo performanci.

Možná přijde i žirafa - a zmizí

Epizodická struktura dovoluje Sorrentinovi (ročník 1970, rodák z Neapole) vnímat zestárlého hrdinu jako konstrukt procházející Římem coby "existenciálním" prostředí. Inspirace ve Felliniho Sladkém životě je zjevná, ale nepůsobí rušivě: Jep zavítá na různá místa, která kanonizoval felliniovský hrdina Marcello Rubini, občas vám Sladký život připomene koncepce nějaké scény nebo nějaký kostým. Sorrentino ovšem zůstává až doposledka těkavě hravý - a má příliš rád svého hrdinu (a jeho představitele), než aby ho dokázal odsoudit. Jep je ironik, občas melancholický, občas požitkářský, ale vždycky sympatický (dokonce i když hrubě uráží nějakou ženu). Někdy hrdina slouží prostě jen jako záminka k rozpoutání večírkové taneční scény, nebo je jen součástí dekorativního záběru na krásnou, pokud možno nahou ženu.

Motiv katolicismu nemůže chybět

La grande bellezza je tak spíš sofistikovanou, vtipnou, ornamentální hrou na pravdu než filmem, který by se tuto pravdu pokoušel cílevědomě a nelítostně obnažit. Sorrentino je "upřímným lhářem" ve Felliniho stylu, nemá však jeho hlubokou, hořkou skepsi: neupadá do beznaděje a udržuje v průběhu celého vyprávění prostřednictvím svého hrdiny jemně blazeovanou, sebeironickou pózu. Titulní "velká nádhera" tak zůstává napůl zastřená - a zřejmě neodhalitelná, což nikomu zjevně nemusí vadit. Kino a umění obecně jsou přece v podstatě založeny na triku. Pravda se může nacházet kdekoli pod povrchem, v ošlapaných botách stařičké řádové sestry, ruinách římského akvaduktu, letovém řádu plameňáků, kteří odpočívají na hrdinově terase.

Dvě české ateistky v publiku měly nicméně problém s tím, jestli náboženské motivy a postavy zakomponované do vyprávění slouží k ironické kritice katolicismu, popisu úpadku víry v moderním světě atd. Nakonec s laskavou pomocí přítelkyně Italky došly k tomu, že spíše neslouží. Sorrentino je totiž mistr unikavosti - a jeho film je především příjemnou a jen lehce provokativní podívanou, o které si samozřejmě můžete dosyta poklábosit nad noční zmrzlinou. A také nemusíte.          
 
P. S. Za to, že mne do kina vytáhly, děkuji milým vílám Oldřišce a Beatrici.

P.P.S.: Film zřejmě milují italští intelektuálové, kteří jsou vesměs velmi levicově smýšlející. V tomto případě jde stranou i fakt, že film produkovala společnost Medusa Film, za kterou stojí Silvio Berlusconi. Toho prý tihle intelektuální Italové nenávidí tak, že nekupují ani těstoviny vyráběné jeho firmou.