Prohledat tento blog

pátek 14. června 2013

Trans Dannyho Boylea: Honba za ztraceným obrazem

Vztahy mezi psychoterapeuty a jejich duševně vyšinutými pacienty jsou v kriminálním filmu nesmírně oblíbené: co může být totiž zábavnější, než příběh založený na neustálých manipulacích a podvratných zvratech? A co může diváka znepokojit víc, než sympatický kladný hrdina, s nímž se na začátku dokonale ztotožní – aby posléze zjistil, že jde o značně nespolehlivého průvodce příběhem? Přibližně s tímto cílem zřejmě natočil britský režisér Danny Boyle kriminální psychothriller Trans, který právě přichází do českých kin.

Nespolehlivým vypravěčem je v tomto případě historik umění Simon, který při přepadení londýnské aukční síně po úderu do hlavy ztratí paměť – a nepamatuje si, kam před násilníky ukryl velevzácný Goyův obraz nazvaný Létající čarodějnice. Když unesenému muži k návratu paměti nepomůže mučení, uchýlí si šéf zlodějského gangu Franck k onačejší metodě - a povolá na pomoc hypnózu. Sám Simon si ze seznamu terapeutů náhodně vybere Elizabeth Lambovou, která se hned pustí do práce. Vydolovat z hlubin pacientovy mysli požadovanou informaci ovšem znamená rozvířit všechny usazeniny a bahno, které se tam dlouhodobě nastřádaly. Když vezmeme v potaz i populární fakt, že psychoterapeuti a psychiatři v žánrovém filmu bývají mnohem zlovolnějšími postavami než mafiánští bossové, má Trans zaděláno na napínavý thriller.

V novém filmu režiséra drogového dramatu Trainspotting, existenciální sci-fi Sunshine či oscarové romance Milionář z chatrče má zásadní význam prvek hry s diváckým očekáváním – a popisovat konkrétní dějové peripetie znamená připravit příští diváky o zábavu. Nezbývá mi tedy než konstatovat, že i Elizabeth Lambová sleduje vlastní cíle a ani Simon není takové jehňátko, jak vypadá. A že zloduch Franck je spíš trapnou obětí přesvědčení, že má prostřednictvím přímé, mužně brutální síly situaci pevně v rukou.

Součástí hry na opravdovost je už herecké obsazení: představitel hlavní role James McAvoy do svého portfolia nastřádal řádku loajálních ušlechtilců – a právě jeho Simon se postupně rozkrývá jako postava, která si divákův útlocit nezaslouží. Doktorka Lambová je v podání Rosario Dawsonové příliš sličná na to, aby byla pouze hypnoterapeutkou. A francouzský herec Vincent Cassel má už na svém kontě tolik divokých, vyšinutých postav, že se obsazení proti typu dalo očekávat. 

Vrchním manipulátorem se ovšem v tomto příběhu stává sám Danny Boyle, který vynakládá všechny své mimořádné vypravěčské schopnosti na to, aby ovládl divákovu mysl.

Film natočený pro osla

Vodítkem pro diváky v této zapeklité hypnotizérské historce může být už obraz Francisca Goyi (který je mimochodem bezpečně uložen v madridském Pradu). Jeho součástí jsou dvě trpící, mužské postavy: jedna z nich si zakrývá uši, druhá skrývá hlavu pod plachtou… Tyto postavy jsou zjevně v ohrožení tří sličných ježibab, levitujících se třetím, obluzeným mužem v sabatickém vytržení povětřím. Danny Boyle se pohybuje v žánru filmu noir, kde podobné artefakty hrají důležitou roli – a současně jsou klasickým McGuffinem, tedy pouhou záminkou k vyprávění bez skutečné hodnoty a smyslu. Ve filmu Trans tak jistě nejde o 107 milionů, které by se za Goyův obraz daly utržit, a samozřejmě ani o hypnózu. Kunsthistorickou“ podstatu filmu pak podporuje i scéna, ve které nahlédneme do „posvátného“ prostoru naplněného ztracenými obrazy velkých mistrů. Boyleovi možná jde o samotné obrazy – nikoli ovšem o malířská veledíla, ale o obrazy filmové. Zvažovat by se totiž mělo i to, že režisér si k Transu odskočil od náročných příprav na zahajovací olympijského ceremoniálu. Film tak navazuje na Boyleovy předchozí experimenty s vyprávěním v první osobě (tím posledním byl jeho předchozí snímek 127 hodin) – současně ovšem může být jakousi temnou autoterapii, do které je (jak bývá u filmařů zvykem) zataženo i publikum. 

Danny Boyle se tak nevydává ve směru Alfreda Hitchcocka, jehož Rozdvojená duše z roku 1945 je klasickou ukázkou pozitivní práce s motivem terapie. A nesleduje ani rozviklané cesty noirové klasiky, která zůstávala neústupná v otázce morálky. Režisér nabízí velice efektní podívanou, vyšperkovanou obrazy, které divák „nechce vidět“ (trhání nehtů hrdinovi) či naopak „touží patřit“ (vyholené ohanbí hlavní představitelky). Perfektně zvládnutá vizuální stránka ovšem působí nakonec prázdně a samoúčelně: divák se neustálými zvraty může cítit tak usmýkaný, že je mu finální rozuzlení vlastně už úplně lhostejné. Danny Boyle působí jako hypnotizér, který je unavený vlastními filmovými obrazy – a místo nostalgie za jejich ztracenou autenticitou vnímáme spíš cosi jako manickou zuřivost, s jakou na nás valí další a další podvratnosti. 

Zapomněla jsem vlastně zmínit, že na obrazu s létajícími čarodějnicemi se vyskytuje i osel, Ten se mezi oslepenými, ohlušenými a šílenými postavami na plátně vyjímá poněkud znepokojivě: je totiž přece synonymem hlouposti. Je ovšem jen na vás, se kterou z postav na Goyově obraze se ztotožníte.

Trance
USA/Francie 2013, 101 minut
Režie: Danny Boyle
Scénář: Joe Ahearne, John Hodge
Kamera: Anthony Dod Mantle
Hudba: Rick Smith
Hrají: James McAvoy (Simon), Vincent Cassel (Franck), Rosario Dawsonová (doktorka Lambová), Danny Sapani, Matt Cross

Premiéra: 13. 6. 2013



1 komentář:

  1. Trochu mě mrzí, že ten film takto dopadl, docela jsem se těšil. Jinak „touží patřit“ bude asi „touží spatřit“ i když „patřit“ taky není k zahození :-)

    OdpovědětSmazat