Jako celek je tedy Nymfomanka úkazem, který nemá v české artové distribuci obdoby. Životní příběh ženy, která ona sama vidí výhradně optikou vlastní vagíny, láká u nás i ve světě publikum příslibem sexuálních atrakcí na úrovni pornografie. Voyeurská zábava pro většinové publikum se však nekoná. Explicitní sexuální akce ve víc než čtyřhodinovém filmu nezabírají celkem víc než pár minut. Pohlaví samotných hereckých hvězd navíc ve filmu neuvidíte - vždycky jde o digitální montáž.
Uznávaný artový režisér Trier něco podobného udělal už v roce 1998 v Idiotech, pojatých jako okázalá demonstrace filmařské „pravdy“ a inscenační „upřímnosti“: detailní záběr penetrace byl totiž natočený s profesionálními pornoherci. Přispěl nicméně k tomu, že se umělecké filmy začaly tímto způsobem pravidelně vyšperkovávat. Uvedení Idiotů marketingově nenápadně podpořil umělecký manifest Triera a jeho kolegů nazvaný Dogma 95. Ten měl obrovský ohlas, přestože vznikl částečně jako vtip. Samotný režisér každopádně už žádný další film podle „dogmatických“ pravidel nenatočil.
Je ostatně možné, že i skandální „nacistické“ výroky , které před třemi lety vedly k Trierově exkomunikaci z MFF v Cannes, představovaly svérázný druh reklamy na soutěžní film Melancholie. Drama o katastrofě Země i mezilidských vztahů Zlatou palmu nevyhrálo. Určitě se o něm ovšem víc mluvilo a nepochybně na něj přišlo víc diváků, než kdyby se jeho kontroverzní tvůrce tak spontánně (?) nerozhovořil o Adolfu Hitlerovi.
Reklama – základ úspěchu
Reklamní kampaň na Nymfomanku je ukázkou promyšleného marketingu, který jsme zvyklí spojovat spíš s hollywoodskými velkofilmy typu Hobita. Apetýt potenciálních diváků povzbuzovaly na internetu nejrůznější druhy dráždivých upoutávek. Reklamní plochy zaplavila kolekce nahých postav z filmu se zjevně orgiastickými grimasami - včetně hereckých hvězd Willema Dafoea a Umy Thurmanové, které se v samotném filmu vůbec neobnažují a neprovozují na plátně sex. Přední dánští filmoví kritici na to reagovali sérií obdobných fotografií, což je vtip jen částečně: diskuse, které Nymfomanka rozpoutala, nabízí paralelu mezi intelektuálními a sexuálními praktikami. Podobně jako u věčně nenasytné hrdinky Nymfomanky v podání a Stacy Martinové a posléze Charlotte Gainsbourghové, ani tady nebylo cílem „nemožné“ definitivní ukojení, ale prostě honba za požitky. Vyjádřit se k tomuto filmu je povinností i bytostnou potřebou: Nymfomanka sugeruje představu Padesáti odstínů šedi pro intelektuály, kterým jde Lars von Trier odjakživa hodně na ruku.
Film tak vypráví o chorobné závislosti na interpretaci, která nesměřuje k výkladu. Výrazněji než svá předchozí díla Trier zkonstruoval své dílo jako hlavolam bez řešení, který s okázalou bezostyšností nabízí nejrůznější návody sama na sebe. Většina z nich je zjevně absurdní a náhodná - na roveň jsou stavěna pravidla muškaření, Fibonacciho číselná posloupnost i Bachova hudba. Vysoké se tu mísí s nízkým, jak je u Triera pravidlem.
Tento autor ovšem ještě nikdy nebyl tak užvaněný, literární a unikavě prázdný. Nikdy předtím tolik necitoval sám sebe, nikdy dřív tolik neodkazoval k dílům a konceptům jiných. Nymfomanka je opus magnum sedmapadesátiletého tvůrce a zároveň parodie na „žánr“ vrcholného uměleckého díla.
Trier je hvězdou Nymfomanky – což potvrdila i reklamní fotografie, na níž má slavný tvůrce ústa přelepená páskou. Samotný film pak uvádí „významný“ titulek, že jde o cenzurovanou a krácenou verzi, která vznikla bez autorova podílu, byť s jeho vědomím. Jen stěží si ovšem lze představit, že by Lars von Trier o podobu svého díla bojoval s vlastní produkční společností Zentropa (již v roce 1992 spoluzaložil).
Pokud jde o krácení a rozdělení původně pětiapůlhodinového filmu na dvě části, jde jen o další marketingov tah, který má Nymfomance prodloužit život: Trier plánuje uvedení nové, „necenzurované“ verze ve festivalové distribuci (v únoru se první část představí na Berlinale a v květnu bude film uveden v Cannes). Pak se dostane i do kin, takže se - na rozdíl od jiných artových titulů - bude o přízeň diváků ucházet opakovaně. Strategie Nymfomanky tak poukazuje na fakt, který bývá často smetán pod stůl: mezi distribucí mainstreamového a artového titulu není v podstatě rozdíl. Přestože artový trh je samozřejmě menší, i zde jde o to, jak dané zboží co nejlépe prodat. I Lars von Trier se k tomuto zjištění propracovával poměrně dlouho.
Jak naplnit kasu
Film tak vypráví o chorobné závislosti na interpretaci, která nesměřuje k výkladu. Výrazněji než svá předchozí díla Trier zkonstruoval své dílo jako hlavolam bez řešení, který s okázalou bezostyšností nabízí nejrůznější návody sama na sebe. Většina z nich je zjevně absurdní a náhodná - na roveň jsou stavěna pravidla muškaření, Fibonacciho číselná posloupnost i Bachova hudba. Vysoké se tu mísí s nízkým, jak je u Triera pravidlem.
Tento autor ovšem ještě nikdy nebyl tak užvaněný, literární a unikavě prázdný. Nikdy předtím tolik necitoval sám sebe, nikdy dřív tolik neodkazoval k dílům a konceptům jiných. Nymfomanka je opus magnum sedmapadesátiletého tvůrce a zároveň parodie na „žánr“ vrcholného uměleckého díla.
Trier je hvězdou Nymfomanky – což potvrdila i reklamní fotografie, na níž má slavný tvůrce ústa přelepená páskou. Samotný film pak uvádí „významný“ titulek, že jde o cenzurovanou a krácenou verzi, která vznikla bez autorova podílu, byť s jeho vědomím. Jen stěží si ovšem lze představit, že by Lars von Trier o podobu svého díla bojoval s vlastní produkční společností Zentropa (již v roce 1992 spoluzaložil).
Pokud jde o krácení a rozdělení původně pětiapůlhodinového filmu na dvě části, jde jen o další marketingov tah, který má Nymfomance prodloužit život: Trier plánuje uvedení nové, „necenzurované“ verze ve festivalové distribuci (v únoru se první část představí na Berlinale a v květnu bude film uveden v Cannes). Pak se dostane i do kin, takže se - na rozdíl od jiných artových titulů - bude o přízeň diváků ucházet opakovaně. Strategie Nymfomanky tak poukazuje na fakt, který bývá často smetán pod stůl: mezi distribucí mainstreamového a artového titulu není v podstatě rozdíl. Přestože artový trh je samozřejmě menší, i zde jde o to, jak dané zboží co nejlépe prodat. I Lars von Trier se k tomuto zjištění propracovával poměrně dlouho.
Jak naplnit kasu
Prvek zločinu, kterým Trier v roce 1984 v rámci celovečerní kinematografie debutoval, byl ryzím, menšinovým, artovým dílem. Evropa (1991), která svému autorovi vynesla ocenění na MFF v Cannes, spolu s televizním seriálem Království (1994) změnila zajímavého „lokálního“ evropského autora v žádaného tvůrce. Nominace na Oscara a Velká cena poroty v Cannes pak podpořila úspěch dramatu Prolomit vlny. Tanec v temnotách, efektně spekulující s formátem klasického hollywoodského muzikálu a popularitou zpěvačky Björk, získal Zlatou palmu v Cannes - a katapultoval Larse von Triera mezi evropskou režisérskou smetánku. V tomto snímku režisér mezi své oblíbené herce poprvé s gustem zapojil evropské i americké herecké hvězdy.
Na Trierovy filmy se od té doby chodí kvůli Nicole Kidmanové (Dogville / 2003) či Kirsten Dunstové (Melancholia, 2011). A k režisérům pravidelným spolupracovníkům - Stellanu Skarskgardovi, Udo Kierovi či Jeanu-Marcu Barrovi – přibyl ambiciózní Hollywooďan Willem Dafoe. Hvězda Nymfomanky, Charlotte Gainsbourghová, si v Antikristovi (2009) coby sexuálně frustrovaná hrdinka může v detailním záběru stříhat s klitoris nůžkami – mrzačení penisu Dafoeova hrdiny je pro diváky mnohem atraktivnější.
Navzdory tomu Antikrist (2009), který byl první částí Trierova „trilogie deprese“, po finanční stránce představoval kolosální prohru: měl rozpočet jedenáct milionů dolarů, celosvětově však přinesl do pokladen kin jen asi tři čtvrtě milionu. Společnost Zentropa finanční neúspěchy Trierových filmů samozřejmě vždy zatěžovaly, přestože ty tvoří jen část její produkce. Od Melancholie proto trierovský marketingový koncept přivtrdil: snímek tvářící se jako katastrofické drama o konci světa v hollywoodském stylu stálo něco přes 9 milionů dolarů - a diváci do pokladen kin celosvětově přispěli skoro 16 miliony.
Celková čísla týkající se Nymfomanky zatím známa nejsou (v řadě zemí včetně USA ještě neměl premiéru). Vzhledem ke komornímu a tedy nízkonákladovému charakteru filmu však Trier patrně nemůže prohrát. Nymfomanka je navíc režisérovým „nejlíbivějším“ dílem: jen jedna z osmi kapitol (věnovaná smrti hrdinčina otce) je pojatá bez humorné nadsázky. Divák se může od srdce zasmát i při sledování epizody, v níž Joe hledá ztracený orgasmus v sadomasochistických hrátkách. Tahle ďábelská hrdinka ovšem nakonec touží najít jen obyčejné porozumění a lásku. Což je divácky výborně stravitelné, přestože samotný film – stejně jako předchozí Trierova díla - vzbuzuje jak nadšení, tak bouřlivý odpor.
Ani Nymfomanka ovšem nedává zapomenout na to, že Trier láká diváky do kina na „nepříjemné“ atrakce: „špatní“ jsou pro něj odjakživa lidé i příroda, všude panuje neláska, nevíra a přetvářka. Depresivní a frustrující příběhy vycházejí z klinicky nevalné psychické kondice samotného autora – a Trier svou práci neváhá označovat za autoterapii.
Zatímco ve filmech racionalita selhává a svět ovládají pudy a chaos, samotná režisérova práce je ovšem pečlivě promyšlená, efektní a efektivní. Trierova schopnost dělat si reklamu je přitom možná stejně důležitá jako jeho výjimečný režisérský um – a o úspěšnosti takového mixu nemůže být sporu.
Na Trierovy filmy se od té doby chodí kvůli Nicole Kidmanové (Dogville / 2003) či Kirsten Dunstové (Melancholia, 2011). A k režisérům pravidelným spolupracovníkům - Stellanu Skarskgardovi, Udo Kierovi či Jeanu-Marcu Barrovi – přibyl ambiciózní Hollywooďan Willem Dafoe. Hvězda Nymfomanky, Charlotte Gainsbourghová, si v Antikristovi (2009) coby sexuálně frustrovaná hrdinka může v detailním záběru stříhat s klitoris nůžkami – mrzačení penisu Dafoeova hrdiny je pro diváky mnohem atraktivnější.
Navzdory tomu Antikrist (2009), který byl první částí Trierova „trilogie deprese“, po finanční stránce představoval kolosální prohru: měl rozpočet jedenáct milionů dolarů, celosvětově však přinesl do pokladen kin jen asi tři čtvrtě milionu. Společnost Zentropa finanční neúspěchy Trierových filmů samozřejmě vždy zatěžovaly, přestože ty tvoří jen část její produkce. Od Melancholie proto trierovský marketingový koncept přivtrdil: snímek tvářící se jako katastrofické drama o konci světa v hollywoodském stylu stálo něco přes 9 milionů dolarů - a diváci do pokladen kin celosvětově přispěli skoro 16 miliony.
Celková čísla týkající se Nymfomanky zatím známa nejsou (v řadě zemí včetně USA ještě neměl premiéru). Vzhledem ke komornímu a tedy nízkonákladovému charakteru filmu však Trier patrně nemůže prohrát. Nymfomanka je navíc režisérovým „nejlíbivějším“ dílem: jen jedna z osmi kapitol (věnovaná smrti hrdinčina otce) je pojatá bez humorné nadsázky. Divák se může od srdce zasmát i při sledování epizody, v níž Joe hledá ztracený orgasmus v sadomasochistických hrátkách. Tahle ďábelská hrdinka ovšem nakonec touží najít jen obyčejné porozumění a lásku. Což je divácky výborně stravitelné, přestože samotný film – stejně jako předchozí Trierova díla - vzbuzuje jak nadšení, tak bouřlivý odpor.
Ani Nymfomanka ovšem nedává zapomenout na to, že Trier láká diváky do kina na „nepříjemné“ atrakce: „špatní“ jsou pro něj odjakživa lidé i příroda, všude panuje neláska, nevíra a přetvářka. Depresivní a frustrující příběhy vycházejí z klinicky nevalné psychické kondice samotného autora – a Trier svou práci neváhá označovat za autoterapii.
Zatímco ve filmech racionalita selhává a svět ovládají pudy a chaos, samotná režisérova práce je ovšem pečlivě promyšlená, efektní a efektivní. Trierova schopnost dělat si reklamu je přitom možná stejně důležitá jako jeho výjimečný režisérský um – a o úspěšnosti takového mixu nemůže být sporu.
(Tento text jsem napsala do přílohy MF DNES Kavárna. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)
Žádné komentáře:
Okomentovat