Můžeme povídat o čemkoli, ale jsme na karlovarském festivalu a to pro tebe každý rok znamená i to, že Letní filmová škola se blíží. Jak se tady cítíš?
Nemohu si to tady užívat, jak bych chtěla, a jenom šťastně chodit na filmy. Filmovka začíná za pár dní a jsem napůl nepříčetná. Obdivuji ale kolegy z Varů, protože tohle je maxicirkus a na organizaci to musí být úplné peklo. Jako člověk, který tuhle práci dělá, si to myslím dovedu představit.
Jezdila jsi dřív do Varů, nebo na Letní filmovou školu?
Na Filmovce jsem poprvé byla v roce 1991. To jsem byla první rok zaměstnaná v Cinemě. A pak jsem tam dlouho jezdila jako návštěvník.
Objevila jsi tam staré filmy… a dobré lidi?
Ano. Ale bezpochyby jsem odchovanec Varů. Na festival jsem poprvé přijela ještě za studií, celá vyjukaná. Coby intelektuálka jsem chodila na takové ty divné filmy. Ale to už je strašně dávno, v 80. letech. Mnohem později jsem pro festival i pracovala, externě jsem posuzovala filmy pro programové oddělení.
A netoužila jsi tady dělat něco víc?
Ne. Popravdě řečeno kolegům dramaturgům nezávidím, protože musejí objíždět festivaly a pídit se po nových filmech. A sama víš, že artových nebo festivalových novinek je každý rok strašně moc. Já inklinuju spíš ke starým filmům. A jsem ráda, že nejsem závislá na současné produkci a můžu si jako dramaturg svobodněji vybírat, jakou uspořádám sekci a co do ní dám. Na Filmovce si z moci úřední pro sebe vyhrazuji právě staré filmy.
Měla jsi vždycky raději staré filmy než nové?
Vždycky. Já jsem odkojená filmový klubem v Brně, nejvíc jsem tam chodila jako gymnazistka na konci 70. a začátku 80. let.
Představovaly pro tebe tehdy filmy formu úniku?
Naprosto. Tím, že tatínek se velmi politicky angažoval, jsem se stala apolitickým stvořením. Zajímaly mne hlavně rodinné vztahy, psychologické příběhy. Vyrůstala jsem na Carlosi Saurovi.
Eliso, můj živote – vztah dcery a tatínka?
Spíš Starý dům uprostřed Madridu. Smutek, beznaděj a deprese, to bylo moje.
To všechno patří k tomu mladému věku, že. Máš dneska ráda filmy, které dávají lidem naději?
Mám ráda dobré filmy. Nemusejí být moc emotivní, nemusejí být veselé. Jsem už tak stará, že když si pustím Lesní jahody, nebudu zase dva dny spát. Mladí se dívají na neštěstí ve filmech tak nějak zvědavě, jako na sci-fi. Ale my jsme najednou ve věku, kdy se nás některé věci začínají dotýkat.
Máš pocit, že tvoje profesionální směřování je náhodné, nebo vnímáš nějakou logiku, směřování, úsilí?
Já jsem nikdy neměla plán. Člověk nikdy neví. Kdybychom v Cinemě neskončili, možná bych tam byla dodnes. A byla by to chyba.
Proč?
Už by mne ta práce nebavila. Napsala jsem, co jsem potřebovala. Po čase se mi navíc filmy zdály už většinou pitomé. Vlastně jsem ráda, že to takhle dopadlo. Po odchodu ze Cinemy jsem dělala nejrůznější věci – a všechny byly něčím zajímavé. Pak jsem začala s LFŠ spolupracovat na katalogu a tehdejší šéf, Pavel Bednařík, mi umožnil, abych si udělala profil Billyho Wildera. To bylo príma a snad se to i mnoha lidem líbilo. Když Pavel v roce 2011 odcházel, tak mi nabídli jeho místo. Říkala jsem si, že se tak budu moct věnovat i dalším svým oblíbeným režisérům – Williamu Wylerovi, Franku Caprovi, Hitchcockovi… Tak jsem to místo vzala, aniž jsem tušila, jakou další práci takový festival vyžaduje.
Kdybys to tušila, tak bys to nevzala?
Asi ne, protože když jsi programový ředitel, musíš zvládnout strašné množství organizační práce a máš velkou finanční zodpovědnost za rozpočet filmového programu. A na starost máš skupinu dramaturgů, kteří jsou opravdu velmi různí, mají různé názory a temperamenty, různou míru snášenlivosti.
Co si pamatuju ze Cinemy, vždycky jsi byla krotitelka lvů.
Ale v redakci Cinemy jste byli jenom tři redaktoři, a na jednom místě. Dramaturgů LFŠ je devět, deset, každý bydlí jinde a většinu času pracuje samostatně, takže se nenaučí s ostatními vycházet. Někdy si připadám jako psychiatr.
Oceňovala jsem vždycky tvoje odborné znalosti a manažerské schopnosti. Ale stejně jsem si nejvíc vážila tvého lidského přístupu k jakémukoli cirkusu, kterému jsi šéfovala. V Cinemě jsme dělali skvělý časopis – a nejenže jsme se navzájem nepobili, ale panovalo tam cosi jako pohoda.
Nevím, jestli to byla moje zásluha.
Koho jiného? Navíc jsi stavěla do latě všechny majitele Cinemy a chránila redakci před jejich nesmyslnými nápady.
Já jsem v podstatě pes obranář.
Pomáhat a chránit. Máš to přece v rodině, oba tví dědečkové byli četníky.
Tak to se vidím spíš jako někdo, kdo honí zloděje jablek… Pravda je, že jsem se vždycky chovala ochranitelsky, mateřsky, ať se to podřízeným líbilo nebo nelíbilo. Třeba Ondřeji Zachovi a Tomášovi Hoffmanovi je dneska k smíchu, když se k nim takhle chovám.
Byli to tvoji redaktoři, odchovala jsi je a teď sami šéfují – jeden je ve vysoké pozici v HBO, druhý produkuje filmy. Proč myslíš, že to bylo v Cinemě tak příjemné?
Mám pocit, že je to tím, že nás bylo málo a o nic moc nešlo. Nebylo to konkurenční prostředí, nešlo o velké peníze. Nikdy jsme nebyli vystaveni velkému tlaku. A bylo to přehledné, což mám ráda. Třeba tady ve Varech pracuje hrozně moc lidí, je to obrovský kolektiv. Na Filmovce nás dohromady není víc než dvacet. Je to komorní, všude dohlédnu, a to mi vyhovuje.
Mně stejně přijde, že oproti minulosti se i ta Filmovka změnila ve slušně velký podnik. Co vlastně máš v těch papírech?
Zrovna jsem dopisovala, kdo z dramaturgů bude dělat úvod k jakému filmu. Jde o to, že když má někdo úvod a pak besedu, tak se mu to časově nemá překrývat. Dramaturgové nesmějí moc rychle přebíhat mezi kiny, aby se nestrhali.
Většina šéfů nemyslí na to, aby se jim nestrhali podřízení…
Ale já jsem ve stejné pozici jako oni, taky uvádím filmy a vedu besedy. To je možná jeden z mála mých dobrých rysů, že po nikom nechci nic, co neznám, co bych nedokázala sama. Vždycky jsem nesnášela šéfy, kteří mi dávali absurdní úkoly. Ne že by byli zlí nebo hloupí, ale prostě neměli o té práci ponětí.
Co si připravuješ pro letošní Filmovku?
Uvádím sekci o studiu Ealing a Shakespeara. A protože jsem profesionál, tak udělám sem tam po filmu i nějakou besedu s tvůrcem a podobně. Nejvíc mne ale baví ty úvody. Nikdo si na mne zatím nestěžuje, možná šeptem, ale o tom naštěstí nic nevím.
Neděláš toho kapku moc?
Narážíš na to, že jsem členkou Rady Fondu kinematografie? Loni 8. dubna jsem slavila padesátiny a 9. jsem šla na svou první schůzi. Ani s touhle prací jsem předem nevěděla, co všechno obnáší. Musela jsem si kvůli ní zkrátit úvazek v Asociaci filmových klubů a na konci srpna s ní úplně končím a nechávám si jen Filmovku. Podzim budu mít volný a budu se věnovat jen Fondu. Od dubna do června dělat současně s ním i LFŠ je opravdu náročné. Není to ovšem sprint, je to maraton. Musím vydržet, trošku si před Hradištěm odpočinout a v klidu se připravit…
A k tomu ještě překládáš, ne? Podílela ses na překladech knih Bezstarostní jezdci, zuřící býci a Legendární filmy. Věnuješ se i beletrii…
Teď zrovna mi nakladatel napsal textovku: Jak to vypadá? A já jsme mu odepsala: Máš mě rád? A on mi odpovědět: Chápu. Takže se té knize budu věnovat zase až na podzim. Jmenuje se Sporting Guide a hned jsem po jejím překladu sáhla. Říkala jsem si, Los Angeles, začátek 20. století, to už existoval Hollywood… Teprve pak jsem zjistila, že název nesouvisí se sportem, ale s dobovým označením pro bordel.
Aha. Vybrala sis k překladu jinou knihu, než jsi myslela!
Koncem 19. století ve všech velkých evropských městech existovaly knížečky, které si mohl gentleman zakoupit. Byly v nich popisy bordelů, to, jak se slečny jmenují, co dělají a kolik to stojí. Knížka Liz Goldwynové líčí tu dobu a to prostředí. Je zajímavá… a učím se úplně nová slova!
Ale předtím jsi překládala i odbornou filmovou literaturu, ne?
Ano, ale u nás se do vydávání odborných knih o filmu nikdo nehrne, protože jsou prakticky neprodejné. Jak jsem teď v Radě Fondu, snažím se i o podporu kvalitní překladové literatury. Ne každý, kdo chodí třeba do filmového klubu, umí anglicky, aby si mohl číst knížky v originále. Nehledě na to, že se k nim musí nějak dostat. Velcí vydavatelé by do toho šli, ale nevědí, že mohou získat podporu na překlad. Loni měl výročí Orson Welles, o kterém v češtině nevyšla žádná kniha. Nakladateli by pomohlo k vydání třeba jen padesát tisíc… Ve Fondu ale většinou vehementně podporují český výzkum, vznik a publikace původních českých textů. Což je v pořádku – je v pořádku, když někdo chce vydat akademický sborník českých textů v nákladu dvě stě kusů. A pořád si myslím, že vedle toho je dobré mít i překlad dobré knihy a že to je lepší, než mít špatnou českou publikaci. Taky všechny otravuju s tím, abychom iniciovali vznik dějin českého filmu.
Existují různé organizace, které to mají v popisu práce…
Ano, ale stále se nic moc neděje. Nikdo z nás není Bordwell. Měl by vzniknout tým, který by na tom začal pracovat.
Proč se do toho podle tebe nikomu nechce?
Na Fondu mi říkali, že projekt už existoval, ale byl odložen. Zatím jsem do toho ještě nepronikla, ale na podzim, až budu mít víc času, se do toho dám. Jsem úporná a nevzdám to.
Podle mne je důležitý divák a toho je potřeba kultivovat. A není úplně jedno, čím se zkultivuje. To je taková moje efelvěkovská posedlost.
Myslíš jako pedagog.
Ale učit už jsem přestala. A jsem ráda, protože v Písku mne to mimořádně frustrovalo. Investovala jsem do té práce spoustu energie, ale moje očekávání byla asi moc veliká. Studenti nejsou hloupí, ale nepochopila jsem, proč je na základy dějin světového filmu vyhrazený jen jeden semestr. To se nedá stihnout, nutí to učitele ke strašným zkratkám. Navíc žádný student prvního ročníku nemá vztah k historii. Abych studenty pro ni mohla nadchnout, potřebovala bych víc prostoru. Zavalit je přívalem jmen a úžasných filmů nestačí, musejí se zorientovat a začít s tebou sdílet ten zájem, to nadšení. Chceš-li někoho nadchnout, musíš k tomu mít podmínky. Navíc studenti na té škole mají tvůrčí ambice i plány a v podstatě je vůbec nezajímá, co dělali filmaři před nimi. Asi je to v tomhle věku normální, ale mně to přišlo hodně líto.
Ten učitel v tobě byl myslím vždycky. Cinema, tak jak jsi ji dělala sedmnáct let, vychovala celou jednu generaci. Jak se cítíš, když tvůj vkus ovlivnil obrovské množství lidí?
Proto mne filmoví vědci a akademici asi nenávidí. Ale je pravda, že dodneška mne lidi poznávají a cítí potřebu mi to říct. To mne dojímá. Mám radost, že to celé mělo možná nějaký smysl.
Nemáš pocit, že totéž děláš i na Filmovce? Ač tomu říkáš festival, pořád je to filmová škola. Hrají se tam filmy v nějakých kontextech, nechybějí přednášky… Bez tebe by to vypadalo jinak.
Vypadalo by to stejně, jen by se tam možná hrály trochu jiné filmy. Asi by tam bylo méně starých hollywoodských filmů.
Proč je pro tebe americká kinematografie tak důležitá?
Když obdivuješ svět, který se vůči něčemu vyhraňuje, tak bys měla také znát to, vůči čemu se vyhraňuje. Americký film navíc není tak zavrženíhodný, jak si milovníci evropské kinematografie myslí. A navíc je i zábavný!
Tohle povědomí kolem sebe nejen dlouhodobě šíříš, a podáváš o tom i důkazy – tím, co děláš.
Nejsem teoretik, jsem popularizátor. Ale ty mi pořád jenom lichotíš. Proč mi nekladeš nějaké nepříjemné otázky?
To neumím, ale zkusím to. Máš pocit, že jsi nějakou retrospektivu zvorala?
Jsem nešťastná z Orsona Wellese. Sehnali jsme poměrně krkolomně všechny ty filmy, ale lidi na ně nechodili. Chodili jen na Občana Kanea! Znovu jsem se přesvědčila, jak úžasný je Falstaff. Všechny ty jeho shakespearovské adaptace jsou skvělé.
Ty vnímáš jako svůj problém, že na Wellese diváci nechodili?
Ano, ano. Připravovala jsem se na tuhle retrospektivu tak poctivě, jako na žádnou jinou předtím. Načetla jsem si knihy, Shakespearovy předlohy, ty filmy jsem viděla mnohokrát… Snažila jsem se, až ze mne pot stříkal. Vůbec si to nedokážu vysvětlit. Na konci Filmovky jsem byla nejspíš jediná, kdo ty filmy pořád ještě měl rád. Z retrospektiv, které jsem dělala, byli nejúspěšnější Wilder a screwballové komedie. David Lean nebyl vysloveně neúspěšný… ale Welles, to byl propadák.
Možná to prostě nejde… Zkusíš to za pár let znovu?
To se nedá hned, musí se čekat, až se obmění divácká generace. Lidi jezdí na Filmovku jako studenti, pak se ožení, povijou děti a až ty odrostou, většinou se vrátí.
Tak Welles bude zase za deset let! Ale letošní Ealing bude lidi bavit, ne?
Šla jsem do toho s nápadem, že si z produkce studia vybereme jen komedie, ale kolegové Věroslav Hába a Michael Málek mi vysvětlili, že by byla chyba omezit se jen na jeden žánr. Byla jsem oslabená Státním fondem a nekladla jsem odpor, takže se mi ta sekce změnila pod rukama. A jak se ukazuje, měli pravdu…
Líbí se mi, že se poučuješ od svých kolegů a podřízených.
Když mají pravdu, tak není co řešit.
Ty jsi milovnicí Shakespeara a letos se to projevuje i tím, že se ti na Filmovku povedlo dostat režisérku Julii Taymorovou.
… a pana profesora Hilského. Z tohohle hosta mám opravdu radost. Uvědomili jsme si, že uvádíme samé adaptace „královských her“, požádali jsme ho proto o přednášku o Shakespearovi a politice.
A tvůj sen o Kennethu Branaghovi v Hradišti?
Zdá se mi, že se nějak zvrhnul. Najednou točí úplně jiné filmy… Thora třeba. Na komiksové filmy ovšem nejsem odborník.
Thor by byl mnohem hloupější, kdyby ho nenatočil Branagh. A ta jeho Popelka je vysloveně shakespearovská!
Branagh měl sen, že zadaptuje všechny Shakespearovy hry. Ale nedokončil to… skončil někde u Jak se vám líbí. Možná to prostě nejde vydržet, diváci o to nestojí… Trochu mi to připomíná Toma Tykwera. Točil osobní filmy, pak se však změnil v režiséra kvalitních, ale neosobních filmů. Nicméně jsem moc ráda, že na Letní filmové škole mohu uvést Branaghova Jindřicha V. My jsme přemýšleli, jak toho Shakespeara pojmout. Ať uděláš cokoli, vždycky tě někdo obviní, že jsi idiot. Jaký klíč vybrat? Těch filmů je obrovská spousta. Nejhorší, nejlepší, nejoceňovanější, nejbizarnější… Tak jsme se rozhodli, že ukážeme nejrůznější způsoby, jakými lze Shakespeara zfilmovat. Pro každou kategorii, kterou jsme si dokázali vymyslet, jsme vybrali jeden reprezentativní příklad. Adaptaci zřetelně divadelní, což je právě Jindřich V., Shakespeara natočeného filmovými prostředky, aktualizovaného, artového, což je Taymorové Titus… A pak tam máme Shakespeara bez Shakespeara.
To je co? Třeba Kurosawův Krvavý trůn. A pak jsme si vybrali jednu hru – Romea a Julii – a na té ukazujeme, co všechno se s ní ve filmu dá udělat. Od Zeffirelliho po gay romanci na vojenské základně. Přednášku jsme si rozdělili každý podle svého naturelu, takže já se zabývám klasickými přepisy a třeba kolega Flígl se věnuje úchylným adaptacím.
Není to tak, že se držíš konzervativně a starých věcí, které se osvědčily, protože se v nich cítíš bezpečně?
Ovšem, já jsem strašlivě konzervativní. Sekci Film a živá hudba má na starosti kolega Zdeněk Blaha, který má generačně nutkavou náklonnost k elektronické, menšinové a podobné produkci. Tak jsem subverzivně navrhla, abychom pozvali i violoncellistu. Jiří Bárta mne kupodivu neposlal do háje, ale naopak se nadchnul, protože je filmový fanda a jeho prastrýc doprovázel němé filmy. Takže Bárta doprovodí na violoncello němou komedii Paříž spí Reného Clairea. A uspořádá nám i koncert na náměstí v kostele…
Necháváš se někdy přemluvit k divným věcem?
Pokud jde o současný art, spoléhám se na kolegy. Takže máme na Filmovce i fokus Filipíny… Vycházím z toho, pro koho je LFŠ určena – pro inteligentní, mladé i starší diváky, kteří mají rádi filmy. Proč někomu ukazovat nějakou marginálii nebo obskurní slepou uličku, když ti lidé nevědí ani některé základní věci? Takže se držím hlavně toho, že vidět kompletní Viscontiho dílo ještě nikoho nezabilo. Možná mne jednou někdo přesvědčí a uděláme ukrajinský experimentální film, to nevím. Každopádně i konzervativní věci se podle mne dají dělat nekonzervativně. Nejsem přítel revoluce, ale evoluce. To, co mám, se pokouším variovat a zlepšovat. Nedá se ode mne čekat, že mi rupne v bedně a řeknu: Uděláme to všechno úplně jinak.
Až tě uvidím s rudým praporem, pochopím, že jsi zešílela.
Ano. Ale doufám, že k tomu nedojde.
Revoluce požírá své děti. To evoluce nikdy nedělá.
To je pravda, je na to moc líná.
Už mne nenapadá žádná nepříjemná otázka – takže půjdeme do kina?
(Tenhle rozhovor jsem vedla pro Revue Filmového přehledu. Za možnost uveřejnit ho i tady na blogu redakci děkuji. A Ivě díky za fotku!)
Se zájmem jsem si rozhovor s paní Hejlíčkovou přečetl a s nostalgií zavzpomínal na časopis, který výrazně ovlivňoval od dětství můj filmový vkus. Dnes je mi osmatřicet, některá čísla Cinemy stále mám a s naší skupinou nadšenců točíme short filmy oceněné na českých i zahraničních přehlídkách. Zkrátka můj splněný dětský sen a vzpomínky na všechny úžasné recenze a články, včetně těch vašich paní Aleno.
OdpovědětVymazatDěkuji.
Pane Milana, moc děkuju za Ivu i za sebe.
Vymazat