Hřebejkova Učitelka vypráví o morální zkoušce strachem

O hlavní cenu – Křišťálový glóbus – se na v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary ucházely dva domácí snímky. Během první festivalové soboty se divákům i odborné porotě představila autobiografická féerie Vlk z Královských Vinohrad nedávno zesnulého režiséra Jana Němce. Pondělí patřilo tragikomedii Učitelka osvědčeného autorského dua – scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Podobně jako Šakalí léta, Musíme si pomáhat, Pelíšky či Pupendo se Učitelka odehrává v nesvobodné době, která přeje ustrašeně mlčící většině a postihuje všechny, kteří se rozhodnou čelit bezpráví.

Novinkou ve filmografii autorů je především skutečnost, že kvůli silnému zastoupení slovenského koproducenta se film odehrává v Bratislavě. Učitelka byla natočena převážně ve slovenštině, se slovenskými a českými herci. (Pocit příliš pomalého rozjezdu, který vyprávění vzbuzuje v pomyslné první části, nezavinila tentokrát možná jen  Jarchovského obvyklá záliba v pozvolném rozehrání, ale možná i menší Hřebejkova citlivost ke slovenštině a jejímu timingu.)

Z mezilidských vztahů, které oba autory zajímají nejčastěji, se v novém filmu pozornost přesouvá až k subžánru morálního podobenství. Aktéry příběhu jsou rodiče scházející se jednoho zimního podvečera roku 1984 na „konspirativní“ schůzce svolané ředitelkou jedné bratislavské základní školy. Cílem je odstavení třídní učitelky, která rodiče nutila k nejrůznějším úsluhám prostřednictvím jejich potomků. Zelinář, řezník či lékař šli navenek milé a usměvavé soudružce Drazděchové ochotně na ruku, díky čemuž mají jejich děti výborný prospěch. Petici proti učitelce iniciují manželé Kučerovi, jejichž nadaná a citlivá dcera Danka se pod tlakem učitelčiných obvinění a machinací pokusila spáchat sebevraždu. Na začátku nenacházejí mezi ostatními rodiči žádnou podporu…

Podobně jako řada předchozích snímků Jarchovského a Hřebejka Učitelka umně osciluje na ošidné hraně mezi komedií a dramatem. Ve stylu klasického soudního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů konfrontuje rozdílné postoje skupinky postav uzavřených do jednoho prostředí. Petr Jarchovský, kterého z napsání scénáře inspirovaly vlastní školní zážitky, však klasicky vystavěný prostor opouští a vrací se do minulosti – do předchozího školního půlroku. 

Učitelka by při větší autorově a dramaturgově koncentraci mohla být až jakousi morální detektivkou, v níž by divák mohl pátrat po důvodech a souvislostech rozhodnutí jednotlivých postav. Jarchovského s Hřebejkem však uchvátila možnost paralely: díky retrospektivám se do hry dostávají děti, jejichž pocity, postoje a činy jsou - jak to ve filmech často bývá - v kontrastu k dospělým charakterům. Nejzajímavější a nejcelistvější postavou je především samotná učitelka Drozděchová. Ta je v brilantním podání slovenské herečky Zuzany Mauréryové osamělou ženou, která si kolem sebe formuje svět pohodlí, vzájemné pomoci a lásky. Paradoxem je pak skutečnost, že si ona sama není vědoma zrůdnosti a ubohosti svých činů. V přijetí zajímavé politické metafory divákovi asi především brání skutečnost, že na druhém stupni základní školy jsou žáci (i jejich rodiče) zpravidla vystaveni nejrůznějším vlivům ředícím jakékoli absolutistické praktiky. Ať byla Jarchovského zkušenost jakákoli, absolutní dominance Drozděchové není ve fikčním světě vyprávění vyvážena přítomností dalších učitelů. 1/ Tím modelový příběh ztrácí na pravděpodobnosti, přestože zůstává díky svému tématu chytlavým diváckým dílem.

Jak zdůrazňuje Jan Hřebejk, cílem Učitelky není kritika komunistického režimu ani šikany učitele směrem k žákům. Tématem filmu je strach, který funguje jako zkouška charakteru každého jednotlivce uvízlého v mlčení a nečinnosti. Podle Hřebejka se lidé nemění - a korupce, manipulace a ziskuchtivá přetvářka jsou nadčasovými hybateli našich životů jak v 80.letech, tak v současnosti. Učitelka je zak zjevně užitečná jako komentář k dnešní době, který chce vyprovokovat diváky k přemýšlení nad vlastními postoji.

1/ Autorka tohoto textu zažila pět prvních let své školní docházky učitelku, rovněž vdovu, která rovněž terorizovala rodiče. Navíc před třídou mlátila na stupínku svého o pár let staršího syna, žáka stejné školy. Nikdo se proti ní nikdy neozval.

P.S. O prvních, zbytečně konfrontačních reakcích kolegů novinářů na Učitelku a o obvyklé nelibosti vůči "novému Hřebejkovi" píšu tady v Revue Filmového přehledu.

(Tohle je text, který jsem napsala coby varská dopisovatelka deníku a webu E15. Něco jsem k němu ještě přidala, za možnost uveřejnit ho i zde na blogu ovšem redakci děkuju.)