Hollywoodští prezidenti

Amerického prezidenta považuje spousta lidí za nejmocnějšího muže světa. Jenže je to i člověk, na kterého mají pifku teroristé, dokáže se vášnivě zamilovat do ekologické aktivistky nebo ve stíhačce bojovat s mimozemšťany. Samozřejmě v hollywoodských filmech.

Nedávné volby nového obyvatele Bílého domu s nájemní smlouvou na dobu určitou poskytly milionům lidí po celé zeměkouli zábavnou podívanou - a pocit, že jsou (když už ne rovnou aktéry) přímými účastníky souboje o příští osud světa. Na reality show kolem prezidentských voleb ovšem nakonec nebylo nic nového - alespoň pro ty diváky, kteří jsou ochotní pamatovat si svět před čtvrtým Indianou Jonesem.

Zodpovědného, ušlechtilého prezidenta Spojené státy měly už před dvanácti lety: hrál ho Harrison Ford a v akčním thrilleru Air Force One bojoval s teroristy na palubě vlastího uneseného letounu.

Tihle diváci si také dobře pamatují, že Barack Obama není prvním americkým prezidentem tmavé pleti. V akčním dramatu Drtivý dopad vládl Afroameričan Spojených státům už v roce 1998 – jmenoval se úderně Tom Beck a ztvárnil ho Morgan Freeman.

Není známo, za jakou stranu Tom kandidoval, čelil nicméně celkem úpěšně kometě „větší než Mount Everest“, řítící se na Zemi. Schválil tehdy docela ošklivou věc: do speciálních úkrytů směli odejít jen vyvolení, zatímco zbytek lidstva byl ponechán napospas bídné smrti. (Takže to byl nejspíš republikán.)

I televizní diváci mají svého prvního prvního afroamerického prezidenta ještě v dobré paměti: zvykli si na spolehlivého Davida Palmera v podání Dennise Haysberta, který stál v čele USA v televizním seriálu 24 coby demokrat v době, kdy ve skutečné Oválné pracovně úřadoval republikán George W. Bush. Filmaři přece mají právo alespoň v představách změnit skutečnost, která jim zrovna nejde pod nos.

Zábava kolem W.

Loňské prezidentské volby měly ve filmové oblasti jedno specifikum: prezidenta Bushe totiž vyprovázel z funkce celovečerní životopisný film. Než si Barack Obama – podobně jako téměř všichni jeho předchůdci – vyslouží nějaký ten vlastní výstup v Hollywoodu, může se publikum kochat snímkem o muži, který se stal – (vedle Richarda Nixona, k němuž bývá přirovnáván) jedním z nejkritizovanějších prezidentů v celé americké historii. Film režiséra Olivera Stonea měl premiéru v amerických kinech loni na podzim, do těch českých se váhavě chystá a jmenuje se prostě W. - podle iniciály skvící se uprostřed jména třiačtyřicátého amerického prezidenta.

Setkal se s dost kontroverzním přijetím - nejen proto, že snažit se vyprávět o politikovi, který ještě alespoň formálně zahřívá svou služební židli, bylo velmi ošidné. Oliver Stone navíc patří k letitým kritikům systému amerického vládnutí, i když po teroristickým útocích 11. září 2001 obrátil a podepsal se pod kýčovitě státotvorné melodrama World Trade Center (2006).

V novém Stoneově snímku ovšem George Bush v podání Joshe Brolina není ušetřený ironických souvislostí a satirických konfrontací. Působí nicméně především jako idealista, dlouho neotřesitelně přesvědčený, že musí naplnit své poslání. Zároveň je však líčený jako nevyrovnaný muž, který se pokouší vymanit ze stínu svého otce a zároveň prezidentského předchůdce George H. W. Bushe a který v mnoha situacích váhá. Skutečně nebezpečnou (a mnohem celistvější) postavou se ve filmu jeví Bushův viceprezident Dick Cheney v brilantním podání Richarda Dreyfusse. Ten tu sehrává roli temného našeptávače, směrující prezidenta k jeho hojně kritizovaným aktivitám týkajícím se prosazování amerických zájmů v Iráku.

Prezidentská kinematografie

Oliver Stone si ovšem netroufne Bushe zesměšnit tak, jak to dělá jeho potměšilý režisérský kolega – dokumentarista Michael Moore. Ten neváhal svého prezidenta napadat nesrovnatelně ostřeji, než to v průběhu jeho prezidentského období dělaly desítky ostrovtipných komiků ve svých televizních show (Bush měl stálou pozornost zajištěnou především v nesmírně populární Saturday Night Live, kde ho parodovali i Dana Carvey a Will Ferrell). Moore ve svých přeceňovaných, ale vlivných celovečerních dokumentech Fahrenheit 9/11 (2004) a Sicko (2007) útočí na Bushe i na činnost jeho administrativy: lze však jen stěží přehlédnout, že nejde o nestranně objektivní dokumentaristické práce, ale spíš o emotivní a zlovolně vtipné manipulace s archivními materiály.

To ovšem nemění nic na tom, že Michael Moore stojí v pomyslném čele početného houfu amerických filmařů, kteří už nějakou dobu razantně zviditelňují své protibushovské názory. Kritici a sociologové, zvyklí číst mezi řádky, si všímají, jak často dnes hollywoodské filmy vyprávějí příběh „špatného velitele“ a jeho úskočných nohsledů, jejichž ziskuchtivé jednání musí horkotěžko vyvažovat osamělý hrdina hájící skutečné demokratické principy. Co na to, že se takový film se jmenuje Troja, odehrává se v dávné historii, velitel se jmenuje Agamemnon, jeho chytrý rádce Odysseus a šlechetným hrdinou je Achilleus?

Ve víc než stoleté historii Hollywoodu nemá tato situace obdoby: americká továrna na sny byla totiž ke své hlavě státu a její názorové linii zpravidla velmi loajální. Dokonce natolik, že kopírovala vládní politiku řady konkrétních prezidentských osobností. Třeba sociálně laděné komedie režiséra Franka Capry a jeho kolegů bojovaly proti pesimismu ve 30. letech stejně působivě, jako vládní kabinet Franklina D. Roosevelta proti následkům hospodářské krize.

První polovina 70. let, spojená s vládou neoblíbeného Richarda Nixona a prohranou válkou ve Vietnamu, je svázaná s katastrofickými thrillery typu Dobrodružství Poseidonu (1972), jejichž úzkostné ladění nemohly vyvážit ani neuroticky třpytivé retrosnímky typu Velkého Gatsbyho (1974). Osmdesátá léta ovládla „reaganovská“ kinematografie, nesená na křídlech smělých fantazií konzervativních hodných chlapců z generace George Lucase.

A dnes tu máme „filmy natočené po 11. září“ ve stylu bezútěšné katastrofické sci-fi Válka světů Stevena Spielberga (2005). A protože na krku je zase krize, možná nás teď čekají – podobně jako v rooseveltovské éře - optimisticky laděné „obamovské“ sociální komedie. Hollywood a Bílý dům jsou tak mnohem provázanější, než by se zdálo z filmů, které si americké prezidenty zvolily za své hlavní hrdiny.


Tatíčci a JFK

Pokud jde hollywoodské prezidenty, mají to nejlepší otcové zakladatelé: jejich bezvýhradně pozitivní, státotvorné postavení si nikdo netroufne zpochybňovat. Většinou vystupují jako dobře oblečení starší pánové otcovského typu s věnečkem bílých vlasů kolem vycíděné pleši - a dělají jen to, co si průměrně tupý divák pamatuje ze základní školy. Tu a tam hrdinu chlapsky poplácají po zádech a občas pronesou čítankovou hlášku, George Washington pokládá ve víc než sto dvaceti filmech a seriálech základy nového státu, Thomas Jefferson prožívá vášnivý románek s nezletilou černoškou (Jefferson v Paříži, 1995) a John Quincey Adams vypadá jako Anthony Hopkins naslouchající pozorně chřestění okovů černých otroků (Amistad, 1997). Abrahama Lincolna nakonec vždycky překvapivě zastřelí v divadle.

A oblíbený Roosevelt má svou Eleanoru, trpí obrnou a v psychologickém televizním dramatu Warm Springs (2005) navíc chytí od Kennetha Branagha britský přízvuk. Jen Dwight D. Eisenhower většinou jen neposedává: přezdívku Ike si vydobyl aktivní službou v armádě během druhé světové války, takže ho klidně může hrát i ramenatý představitel akčních hrdinů Tom Selleck.

Co se týče poválečných prezidentských hvězd, baví se na jejich účet Hollywood jednoznačně lépe. Už proto, že rád nachází historické podobnosti se současným vývojem a hledá proto i zákonitosti v chování prezidentských celebrit.

Top ten hollywoodských prezidentů v tomto směru vedou hodný demokratický chlapec John F. Kennedy a republikánský zloduch Richard Nixon. Protože život kučeravého miláčka Ameriky v texaském Dallasu předčasně ukončila kulka Leeho Harveyho Oswalda, nestačil zestárnout - ani se příliš historicky znemožnit. Utkvěl tak v mediální paměti jako jakási filmová hvězda s úbělovým úsměvem, která si coby milenku tiskne k boku samotnou Marilyn Monroeovou. Na svou velkou filmovou roli „nedotknutelný“ Kennedy stále ještě čeká, zato však existuje plno filmů, které ho využívají jako téma: s érou jeho prezidentování je spojena představa navždy ztracené nevinnosti a mládí Ameriky.

Asi nejvýznamnějším příspěvkem k tématu Kennedy zůstává drama Olivera Stonea nazvané lakonicky JFK, kde se představitel ušlechtilých chlapíků Kevin Costner coby neworleánský právník Jimm Garrison pouští do vyšetřování „skutečných“ okolností prezidentovy smrti. Naráží však jen na zeď nepochopení a zjišťuje, že pravdu se už nikdy nikdo nedozví. Obratnou manipulací s fakty a úpravou archivních materiálů Stone v divákovi nakonec navozuje atmosféru konspirační teorie, která by měla zneklidnit všechny demokraticky smýšlející občany...

Co se týče pomyslného přemýšlivého lidu, toužícího po pravdě a lásce, zůstává ovšem jeho nejpřesvědčivějším zástupcem laskavý poloidiot Forrest Gump (Tom Hanks), který si ve znamentié tragikomedii z roku 1994 díky kouzlům digitální technologie postupně potřásá rukama hned s několika skutečnými americkými prezidenty od Kennedyho po Nixona.

Neškodný poloidiot ostatně může (alespoň ve filmu) klidně úřadovat i v Oválné pracovně: stačí si vzpomenout na negramotného zahradníka (Peter Sellers) v satiře Hala Ashbyho Byl jsem při tom (1979), který se omylem ocitne v nejvyšší politice, protože umí dokonale papouškovat fráze zaslechnuté v televizi.

Hodný hoch v akci

Nejčastějším exemplářem hollywoodského prezidenta je ale hlava státu v idealizovaném kennedyovském stylu – křepkým dojmem působící elegán, který má porozumění pro všednodenní lidské starosti, dýchá se svým národem a dokáže bezchybně řešit ty nejkrizovější situace. To, co zvládl černoch v Drtivém dopadu, dovedou i bílí prezidenti v jiných katastrofických dramatech - Skále (1996) a Armageddonu (1998) (režisér obou filmů, Michael Bay, do role obsadil stejného herce, Stanleyho Andersona).

Pokud jde o osobní problémy, nebývají ovšem filmoví prezidenti tak rozhodní jako ve chvíli, kdy hrozí záhuba z rukou teroristů celému San Francisku nebo když se na zemkouli řítí asteroid velikosti (pro změnu) Texasu.
Titulní protagonista romantického snímku Roba Reinera nazvaného lákavě Americký prezident (1995), ovdovělý Andrew Shepherd v podání Michaela Douglase, je toho dobrým příkladem.

Zamiluje se do atraktivní politické protivnice, ekologické lobbystky v podání Annette Beningové – navíc jako na potvoru zrovna v době, kdy by měl myslet na nadcházející volby. Michael Keaton coby fiktivní prezident Mackenzie zase nezvládá zapeklité potíže s nezvedeným potomkem v komedii První dcera (1994).

Osobní a profesní starosti ovšem zpravidla kráčejí ruku v ruce: když si prezident nedokáže udělat pořádek v soukromí, nedokáže zvládnout ani státnické záležitosti – alespoň pokud ho někdo nenakopne správným směrem.

V satirické komedii Barryho Levinsona Vrtěti psem (1997) si podají špinavé pracky Hollywood (v podobě cynického filmového producenta ztvárněného Dustinem Hoffmanem) a protřelý prezidentský poradce (Robert De Niro), aby v médiích zvýšili prezidentovu pošramocenou popularitu prostřednictvím smyšlené války v Albánii. V akčním thrilleru S nasazením života (1993) by chudák hlava státu padla za oběť atentátníkovi, kdyby její bezpečí nezaštítil bývalý člen Kennedyho ochranky (Clint Eastwood), který kdysi sice selhal, ale tentokrát hodlá zvítězit za každou cenu. A prezidentský kandidát Jack Stanton (John Travolta ve filmu Barvy moci/1998) či prezident Jackson Evans (Jeff Bridges ve snímku Kandidátka/2000), kteří se co do zálib podezřele podobají Billu Clintonovi, by zase nedali ani ránu bez dobrého jídla.

Mnohem akčnější než tyto prezidentské loutky je zprvu nevýrazný demokratický prezident Thomas J. Whitmore v podání Billa Pullmana, který ztrácí v běžném provozu hlasy voličů do té doby, než nebe zastíní obrovské kosmické koráby agresivních mimozemšťanů. Tehdy si Tom vzpomene na svou minulost hrdiny z Perského zálivu – skočí do nejbližší stíhačky a všem to natře. Zárukou, že to myslí upřímně, je ve sci-fi Den nezávislosti (1997) vzpomínka na zemřelou manželku a úsměv roztomilé dcerky... President James Marshall v thrilleru Air Force One by zase na palubě svého uneseného letounu dozajista nedokázal vlastnoručně vzdorovat kazašským teroristům, kdyby nenosil v srdci lásku k milované rodině (a neměl průpravu z Vietnamu – je to republikán, samozřejmě).

Nesrovnatelně realističtěji, ale vlastně stejně těsně jsou provázané osobní a pracovní problémy v populárním „prezidentském“ televizním seriálu společnosti NBC The West Wing /Západní křídlo, kde si diváky získal Martin Sheen coby demokratický prezident Josiah Bartlet, který si profesní bystrost tříbí zálibami v šachu, opeře a latině.

Stejně to vidí i komedie Dave režiséra Ivana Reitmana z roku 1993, kde si Kevin Kline zahrál obyčejného úředníčka, který bývá pro svou podobnost s hlavou státu občas angažován jako záskok. Když je nečestný, chlípný prezident (republikán) trvale vyřazen z provozu, vezme poctivec (který je jako volič demokrat) z vlastní iniciativy práci na plný úvazek. Na rozdíl od svého předchůdce je rozený vůdce, nepostrádá sociální cítění - a navíc vzbudí něžné city v zahořklé první dámě (Sigourney Weaverová).


Padouši a la Nixon

„Špatný“ prezident není jen výdobytkem posledních let (i když dřív mohl kandidovat i za demokratickou stranu): pokud jde o cynismus a ziskuchtivost, získal si plno fanoušků ve válečné satiře Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska(1964), kde se coby arogantní a neschopný Merkin Muffley (ve zlomyslném ztvárnení Petera Sellerse) plně zaslouží o zmatek v komunikaci se sovětskou protistranou a uvede svět šťastně do atomové zkázy.

Arogance a hloupost jsou vlastnostmi, které každého hollywoodského prezidenta posílají do pekel: nejinak je na tom James Dale v potměšilém podání Jacka Nicholsona ve sci-fi komedii režiséra Tima Burtona Mars útočí! (1997). Zatímco hlava státu a její slepicoidní manželka (Glenn Closeová) nemají při mimozemské invazi šanci, jejich hezká, plachá dcera (Natalie Portmanová) v nastalém zmatku dokonce najde chlapce svého srdce, který zachrání svět... Větším hnusákem než Dale je snad jen Alan Richmond v prezidentském thrilleru Absolutní moc (1997). Ten je v robustním podání Genea Hackmana lhářem, zahýbajícím své první dámě, který se odhalí v okamžiku, kdy se pokouší zamaskovat zabití své milenky.

Na Richmonda má snad jen skutečně nejpadouštější ze všech hollywoodských prezidentů – Richard Nixon. Představa nezničitelnosti neoblíbeného republikána, který musel odstoupit z funkce kvůli neblahé aféře Watergate, bývá zdrojem značného veselí: v komediální sci-fi Návrat do budoucnosti 2 (1988) se Nixon v alternativním roce 1984 dočká ve funkci pátého volebního období a raduje se nad koncem vietnamské války. V televizním seriálu Futurama ovšem vládne Zemi ve 31. století už jen Nixonova hlava...

Se třicátým sedmým americkým prezdentem většinou ovšem není zas až taková legrace: má na triku už dva vážně míněné celovečerní filmy, jejichž tvůrci neskrývají své kritické ambice. V rozvleklém životopisném dramatu nazvaném stručně Nixon (1995) se režisér Oliver Stone prostřednictvím Anthonyho Hopkinse v titulní roli vydává po stopách prezidentova života – z potenciálně šťavnatého tématu však nakonec nevytěží víc než jen lehce kontroverzní historku, při které se diváci mohou uzívat k smrti.

Nepochybně mnohem zábavnější je vysoce ceněný snímek režiséra Rona Howarda Duel Frost/Nixon, ve kterém je nepopulární prezident v podání Franka Langelly podroben tvrdé konfrontaci se „skutečným“ i mediálním světem. Protože jako poradci na snímku spolupracovali i Nixonovi příbuzní, není samozřejmě totálním odsudkem hlavy státu, která určila stranickou příslušnost všech "zlých" prezidentů v Hollywoodu.


Může to dělat i ženská

Pokud jde o preference spanilomyslných divaček, nejspíš by v Bílém domě měl zasednout šaramantní George Clooney - tak jako v akčním rodinném dobrodružství Spy Kids 3-D: Game Over (2003). Nebyl by to první herec na prezidentském postu – tím se přece už před osmadvaceti lety stal Ronald Reagan, jehož prezidentování mělo i speciální „filmové“ pokračování: stal se obětí neúspěšného atentátu, který na něj spáchal v dubnu 1981 John Hickley., aby na sebe upozornil svůj idol – herečku Jodii Fosterovou. A autoři snímku Simpsonovi ve filmu to vykoušeli s nápadem, že by tu práci mohl časem vzít i další úspěšný hollywoodský herec – současný politik Arnold Schwarzenegger.

Prezidentovat ostatně klidně dokáže i žena: průvopnicí tohoto nápadu je ještě bezejmenná “Madame President“ v podání krásné Ernestine Barrierová ze sci-fi z roku 1953 Project Moonbase, inspirované povídkou klasika žánru Roberta A. Heinleina. Teprve hlava státu v hollywoodské komedii o válce pohlaví Polibky pro mého prezidenta (1964) to ale po žensku rozbalila, když odsoudila svého muže do role „prvního dámy“.

Dámské prezidentování má v představách hollywoodských scenáristů často blízko k modelu, který jako by vymyslely vizážistky z oblíbeného ženského magazínu. V parodii Maffiosso (1998) se prezidentkou stává idealistická protestantská blondýna (Christina Applegateová), která nastolí – jak o tom sní ve svých projevech všechny kandidátky na královnu krásy - světový mír.

Prezidentka Barbara Adamsová z britské komedie Whoops Apocalypse (1986) si ovšem umí poradit i s třetí světovou válkou – stejně jako její televizní kolegyně Julia Mansfieldová ze seriálu Hail to the Chief, na který oddaně civěla Amerika za panování Ronalda Reagana. Ta udatně čelila nukleární válce se Sověty, špionům ve vládním kabinetu, osobním útokům konzervativního protivníka i potížím s impotentním manželem. V současnosti to pak po ní na malé obrazovce přebraly Geena Davisová (seriál Commander in Chief) nebo Cherry Jonesová (ovládající od loňska Bílý dům v seriálu 24).

Model „když už chlap nemůže, zavolá žeskou“ funguje docela dobře i ve vedení státu za prezidentovy nepřítomnosti - ať už jde o zmíněný thriller Air Force One, kde uneseného prezidenta zastupuje viceprezidentka v podání Glenn Closeová, nebo o sci-fi Den, kdy se zastavila Země, kdy o postupu proti mimozemšťanům rozhoduje energicky militantní ministryně obrany v podání Kathy Batesová. Ta nicméně projeví v kritickém okamžiku citovou výbavu přisuzovanou zpravidla jen něžnému pohlaví, takže mimozemšťan Klaatu s kukučem Keanu Reevese nakonec kupodivu nesrovná Zemi se zemí.

Větší empatie je spojovaná s ženou v čele státu i v melodramatické sci-fi Andrew – člen naší rodiny (1999), kde prezidentka Marjorie Botaová (Lynne Thigpenová) posléze přiznává americké občanství prvnímu polidštěnému robotovi v podání Robina Williamse. O tom, že prezidentčina empatie vždycky automaticky nezaručuje jen mír na zemi, ovšem naštěstí svědčí postava korpulentní afroamerické hlavy (Denise Dowseová) totalitních USA budoucnosti v cynické sci-fi Paula Verhoevena Hvězdná pěchota: ta vyhlásí v nejhlubší krizi program„větší empatie“, aby Pozemšťané mohli účinněji likvidovat své mimozemské broučí protivníky.

Takže můžeme být bez obav: i kdyby na prezidentské křeslo v Oválné pracovně jednou zasedla Hillary Clintonová nebo Sarah Palinová, bude mít Amerika o bezpečnou budoucnost postaráno.

(Vřelé díky časopisu ForMen za možnost uveřejnění tohoto textu i zde)