Prohledat tento blog

pátek 21. srpna 2009

Intezmezzo s panem Tau, bordelem na stole a v hlavě

Sotva jsem dosmolila článek do Reflexu o hororu, musím spěšně vyvrhnout text o fenoménu pana Tau do našeho oblíbeného pánského časopisu ForMen. Jde o článek na objednávku, samotnou by mne to nenapadlo, a tak se těším, co se zase nového dozvím. Potíž je v tom, že ve filmové knihovně mají celozávodní dovolenou a když jsem tam dorazila celá upachtěná pro moudra, našla jsem jen zavřené dveře. Musím se tedy většinou spoléhat jen na chabé odkazy z internetu. Jsem tedy sama zvědavá, co vymyslím. (Text ke zkritizování samozřejmě hbitě uveřejním i zde, abyste si nemuseli kupovat onen pánský časopis :-).)

Pokud jde o Pana Tau, jsem trochu starší výrobní model a v době, kdy běžěla populární druhá seriálová řada (1975) jsem se zabývala už trochu něčím jiným, než dychtivým sledováním příhod chlapíka s kouzelnou buřinkou. Vedle čarovného světa Stanislava Lema, Raye Bradburyho, Roberta Heinleina nebo Isaaca Asimova mi ten nápad s laskavým čarodějem v podobě britského gentlemana připadal jako slabý čajíček.

Pamatuji si ale na své nadšení z dílu nazvaného Pan Tau a Claudie, který jsem musela vidět někdy na začátku 70. let, kdy jsem ještě nebyla žádný čtivec. Bohatého dědečka titulní hrdinky, pana Violu, tam hrál Jan Werich. (Asi to bylo mé první setkání s Werichem - a hned v jeho poslední roli). Vím, že mne nezaujal ani tak titulní hrdina, jako onen neskutečně přízračný svět hojnosti bohatého továrníka (!!), kterým se pohybuje nevídaně roztomile oblečená hrdinka. To bylo šílené dráždidlo pro sedmiletou holčičku v Československu na začátku normalizační éry...

Většinu seriálových dílů jsem mimochodem nepochybně viděla v kině - jednou z pozoruhodností seriálu Oty Hofmana a Jindřicha Poláka totiž bylo, že se prakticky současně uváděl v televizi i v kině (tam vždycky dvě nebo tři epizody, aby se vytvořil dojem celovečerní metráže). To je dost unikátní distribuční praktika, plynoucí patrně i z toho, že v normalizačním Československu nebylo vinou narůstající cenzury, vyřazující ze hry spoustu nových projektů s "nepohodlnými" jmény, v kinech moc co hrát. (Jestli je to jinak, napište mi to rychle, znalci - ať zbytečně nerozmnožuju počet svých chyb.)

Co se týče mých všednodenních aktivit, s normalizační roztomilostí pana Tau v posledních dnes zdařile kontrastuje moje nateklá mízní uzlina (nebo co), která mne před deseti dny u oběda během tří minut proměnila ve Sloního muže. Do původní podoby splaskávám překvapivě pomalu. Odhaduju, že to je nějaká viróza, ale protože mi nenarostl prasečí rypák, nemyslím, že bych měla módní chorobu letošní sezony už odkroucenou. Vzhled lynchovského hrdiny i bordel na pracovním stole, kterému dodávají na malebnosti pouze vadnoucí růže, nicméně zase jednou dobře odrážejí skutečný stav mé chronicky rozvrácené mysli.

Když už v podkroví u počítače vadnu i já, odvlékám se do chladnějšího přízemí našeho venkovského příbytku a dělám spielbergovské náhrdelníky - nově Čelisti a Indiana Jones a poslední křížová výprava (zvlášť povedené). Zajela jsem si také tento týden do Prahy alespoň na projekce Hanebných panchartů a Zažít Woodstock (nový Ang Lee) a podám o filmech příslušné zprávy.

Mimochodem, jsem vám ještě dlužna malý komentář, pokud jde o výsledky ankety o husu, k jejímuž pošetilému uspořádání mne vybudily reakce některých čtenářů Neviditelného psa na můj text o Brunovi (škála směřovala zhruba od dotčenosti, že někomu radím, na co jít do kina, přes doporučení, aby recenzi na Cohenův film psala žena, až k nerudnosti nad akademickou "přemoudřelostí" nějaké ženské).

Tak tedy, co si myslíte o tom, zda se mají ženy věnovat profesím, které široká veřejnost ve vší své bezelstnosti považuje za "mužské"? Třeba filmové kritice?

Po jednom procentu hlasujících se po pár dnech váhání přihlásilo k odpovědím "Ženy patří k plotně a do postele" a "Misogynie je výmyslem feministek". Děkuji, na jejich vymýšlení jsem si dala záležet a jsem ráda, že moje snahy nevyšly nadarmo.

23% procent hlasujících se ptá, co je to za blbou otázku - a já se s nimi ztotožňuji, alespoň do té doby, než napíšu rezenzi na Hanebný pancharty a ti Neviditelní chlapíci se do mne zase pustí - myslím, že tentokrát fakt masivně.

5% procent soudí, že žena se filmové kritice může klidně věnovat, jen by neměla být tak přecitlivělá jako autorka tohoto blogu. S čímž rovněž souhlasím. "Vítězných" 66% si prokliklo volbu "Proč ne? Existují přece i zdravotní bratři" - což je mimochodem trochu ošidná odpověď, protože ono by se "politicky korektně" vlastně vůbec nemělo oddělovat, zda danou práci vykonává muž nebo žena. Stále se vracím k otázce mužského pseudonymu... kdysi jsem zkoušela psát (do šuplíku a pro přátele a příbuzné, pochopitelně) nějaké povídkové texty pod mužským jménem - a samozřejmě když se s tím ztotožníte, ten text prostě vypadá jinak. Mohl by to být zábavný experiment.

P.S. Včera večer jsem se shodou okolností zase dívala na své oblíbené námořní dobrodružství Master and Commander: Odvrácená strana světa - TO je letní film, milé děti! A koukám, že má dneska Peter Weir narozeniny (65). Vše nejlepší!

P.P.S. Božínku, ale nemám já to zase nějaký mužský vkus?

8 komentářů:

  1. V kinech se hrála pouze první série, tj. 13 dílů, nikoli asi však současně s televizí. Seriál totiž primárně vznikl v koprodukci FSB a rakouských, německých a italských koproducentů, teprve později se nějak připojila ČST. Z oné první třináctky byly do celovečerní délky sestříhány filmy Pan Tau a cesta kolem světa a Hledá se Pan Tau, samostatně, většinou po dvou, se hrály epizody jako Pan Tau a neděle apod. S první sérií byly zřejmě nějaké problémy, sám jsem díly s Werichem (cca 8-13 díl) viděl až koncem 80. let, díl s Landovským coby taxíkářem byl zakázán úplně, navíc zřejmě vadilo, že některé exteriéry byly točeny, v zemi hojnosti, v NSR. Druhá, asi nejznámější série s Tauovým dvojníkem Alfonsem, vznikla již pouze pro televizi, a narozdíl od první, lehce surreálné, více tíhne k situační komedii, což je dáno herci jako Menšík, Bohdalová, aj. Myslím, že skutečný návrat k Hofmanově ideálu se uskutečnil až samostatným filmem z konce 80. let, který považuji za důstojné vyvrcholení, byť je film velmi smutný, asi jako byl Ota Hofman, v té době pomalu umírající, sám. Zajímalo by mne, co se stalo se scénáři k animovanému seriálu Tau Ceti, které měl zobrazovat dětství pana Tau, tedy jakýsi prequel, vznikl pouze jeden díl, pak už nic. Přinejmenším by stálo tyto scénáře alespoň vydat v nějaké beletrizované podobě. Zdraví D.

    OdpovědětSmazat
  2. Moc díky - hlavně tady za to upozornění na Tau Ceti.

    Mimochodem ale nemyslím, že by se ČT připojila až později - Březina (Lexikon českého filmu), který bývá dost přesný, ji uvádí jako koproducenta s těmi zahraničními a s FSB už od prvního dílu první série z roku 1970.

    OdpovědětSmazat
  3. Ano je to tak, zpětně jsem si to ověřil v Českých hraných filmech, mělo to být speciálně pro ČST II. program, a ani žádní italové, nějak mi v hlavě došlo k falešné asociaci podle Neue Thalia Film Wien :-) pouze tedy česko-rakousko-německá koprodukce. Čili tu spíše byl problém v dohodě s distribucí, ČST mj. takto vypekla několik koprodukčních projektů s FSB, které uvedla téměř současně s filmovou premiérou, myslím, že to bylo Tajemství ocelového města a Odysseus a hvězdy. S tím seriálem Tau Ceti si vybavuji nějaký rozhovor z konce 80. let s Otou Hofmanem, kde říká, že právě odevzdal scénáře asi 26 dílů. Hodně zdaru při psaní. Zdraví David. A mj. pokud by dnes někdo chtěl udělat remake, kdo myslíte, že se Otto Šimánkovi dnes nejvíce podobá? Budete si myslet, že jsem zbláznil, Petr Kotvald... zkuste si ho porovnat :-)

    OdpovědětSmazat
  4. A ještě malý dodatek. Myslete si o mne, že jsem sentimentální, ale pro mne je Pan Tau nejoriginálnější pohádkovou postavou, srovnatelnou třeba s Mary Poppins nebo Peterem Panem. Kongeniální spojení herectví Oty Šimánka s hudbou Maláska, Bažanta a Hály. A je v tom i taková ta zvláštní psychologie, navenek dospěle vypadající muž, který ale rozumí dětem a narozdíl od dospělých se zabývá takovými maličkostmi jako je malý kluk, který pláče proto, že nenapadl sníh a on dostal pod stromeček sáňky. Nebo scéna, kdy osvobozuje psy uvězněné v útulku, poté, co naprosto zblbne rasa v podání Lubomíra Lipského scénkou á la "Duo Papáto", kterou vytvořil s Milošem Kopeckým, mne spolehlivě dokáže rozplakat. V dnešní době, kdy je nutné se k nějaké citovosti prodírat nánosy cynismu, je pro mne tato přímočarost bezkonkurenční. Nemám já to zase nějaký ženský vkus? :-)

    OdpovědětSmazat
  5. ehm... proč je filmová kritika (nebo třeba divadelní) vnímána jako "mužské" poovlání? já mám pocit, že je docela dost kritiček...

    OdpovědětSmazat
  6. Takové Mirce Spáčilové taky vyčítají, že je žena?? Mám za to , že je to dost obávaná kritička - i když já na ni moc nedám, na to máme odlišný vkus.
    Eva Součková

    OdpovědětSmazat
  7. Spáčilová je spíše vysmívána. Ale ne proto, že je žena.

    OdpovědětSmazat
  8. Na druhou stranu - která žena píšící o filmech se může pochlubit tím, že má vlastní diskuzní klub nazvaný "Mirka Spáčilová fetišismus"? :)

    Mirka Spáčilová především není kritička, ale recenzentka (vysmívaná). Skutečných kritiček je opravdu málo, Alena Prokopová je jednou z nich (vedle takové Heleny Bendové).

    OdpovědětSmazat