Podzim, podzim přichází... Cesta na vlak z Cerhýnek do Cerhenic. 1. kapitola

Do ucha mi hned ráno automaticky naskočil hlas Jiřího Grossmanna a písnička Rogera Millera v jeho melancholicko-veselém podání mne nesla z naší středočeské vísky vstříc velkoměstu, kde hodlám experimentálně pobýt celé tři dny. Přechod byl zprvu pozvolný: na kopečku zvaném Borek mne přepadl výhled do polabské nížiny, vyšperkované Dobřichovem se starobylým kostelíčkem a na samém sklonku léta italsky vyprahlé.

Pěšina spojující nás s naší střediskovou obcí Cerhenice byla ještě nedávno přátelsky polní, ale před třemi lety se změnila v chodník se "zámeckou dlažbou" (jak to roztomilým omylem onehdy hezky přejmenoval někdo z místních). V den návštěvy Jiřího Paroubka (jež je jedním z viditelných vrcholů působení cerhenického veleaktivního starosty Marka Semeráda, opory středočeské ČSSD) právě položený chodník vedl pouze ke hřbitovu a smetišti (nikoli dějin), kam oko velikánovo z jásající návsi nedohlédlo.

Viděla jsem mimochodem v pátek před památnou sobotou na vlastní oči, jak místní občané (kteří z malých, poměrně neidylických a ve většině ohledů bezvýznamných Cerhenic učinili jednu z výrazně oranžových obcí na regionální mapě republiky - viz článek v Cerhenických rozhledech ze srpna 2007) vlastnoručně a pěkně po potěmkinovsku osazovali okraje chodníčku čerstvými drny trávy. Abych nesloužila za pravicového mrzouta, musím podotknout, že cesta na vlak není teď horší, ale prostě stejná (jen méně hezká) - stará udusaná pěšinka totiž léty získala luxusní "zámecký" charakter.

Při pohledu na Cerhenice od místní školy se na mé cestě na tamní vlak stojí za to zastavit. I když jsem jen "náplava" pobývající ve vedlejší vesnici pouze část každého týdne, sleduji je poměrně bedlivě už skoro patnáct let. Energií páně Semerádovou (který začal starostoval v roce 2002 ve věku čtyřiadvaceti! let) se vesnice o 1500 obyvatelích změnila v městys, ač sám starosta to označení chronicky neumí skloňovat - soudím, že by tak mělo dít podle vzoru "hrad", nikoli "stroj. (Čtu na oficiálních stránkách "městyse", kde je o hodinu více, což považuji za lokální skromnější variaci na "zítra již znamená včera", že se tento nachází "na" okrese Kolín. Použití nesprávné předložky je příznačnou metaforou celkového zpovrchnění vztahu ke světu :-)).

O Cerhenicích mnohé vypovídají Cerhenické rozhledy, do kterých se vyplatí začíst. Jeden by se divil, že nejde o oficiální časopis místní stranické buňky ČSSD, ale o veřejnou informační tiskovinu, vydávanou místním zastupitelstvem a tedy financovanou i z daní občanů, kteří tuto stranu nevolí. Rozhledy vynikají zvláště slovními výpady proti těm z mítních, kteří se odvážili vyjádřit jiné než oficiální názory či je dokonce ilustrovali nějakými opovážlivými činy.

Je tu vždy mnoho místa věnováno fotografiím starosty s "velkými" kolegy z ČSSD, kteří městys navštívili či navštěvují (viz i na www. stránkách Cerhenic, kde vidíte, jak to tu slušelo např. Miloši Zemanovi, Jiřímu Paroubkovi, Davidu Rathovi či Zdeňku Škromachovi).

Postrádám však více podobných fotografií, jakou byla ta na titulní straně, věnovaná starostově svatbě. Kult osobnosti, doprovázený stalinskými praktikami, je tu na takové výši, že se nabízí kupříkladu nějakému studentovi politologie či moderní historie coby srovnávací materiál k éře 50. let.

Podzim, podzim přichází - což mi připomíná, že do Cerhenic už drahnou dobu žádný významný politik ČSSD nezavítal. Vzhledem k blížícím se volbám je to však jistě jen otázka času. Navzdory zaklínací formulce, že Cerhenice jsou "obec, kde jsem se narodil a kde prožiji i zbytek svého života", Marek Semerád svůj městys v současné době možná trochu opomíjí - má teď mnoho práce v Bruselu (je ale zajímavé, že si na své stránky, připojené k oficiálním stránkám Cerhenic, dal i nepříliš sympatizující článek z idnes.cz.).

Zítra už méně politicky: Středočeská architektura v Cerhenicích