Středočeská architektura. Cesta na vlak z Cerhýnek do Cerhenic. 2. kapitola

Městys Cerhenice, nacházející se na Kolínském okrese, rozdělila hlavní trať Kolín-Praha (obohacená nejnověji i pílícími pendoliny) na dvě části. Co u větší obce typu nedalekých Peček městečka nevyhlíží tak nenásilně, u větší vesnice působí podivně. "Cerhenice před dráhou" neexistují, do těch "za dráhou" se však dostanete po silnici po nadjezdu za obcí, klenoucím se přes poměrně frekventované koleje, nebo - pěšmo či kolmo - podchodem. Občané ve vesnicích kolem trati občas přecházejí koleje a stávají se obětmi neurvalých vlaků, čímž zdržují plynulost už tak kolabujícího provozu.

Nádraží je dnes docela klidné a idylické, kdysi však sousedilo s dýmajícím cukrovarem, poskytující práci širokému okolí. Cukrovar je dávno zavřený a zpustlý, ale svým komínem alespoň dodává městysu nějaké charakteristické panorama. (Co se týče zaměstnání místních, nezbývá než dopravit se na nádraží na kole a dojet vlakem do Kolína nebo Českého Brodu. Do Prahy je už příliš daleko - padesát kilometrů. Oblíbeným řešením problému u řady místních občanů je setrvávat na podpoře v nezaměstnanosti nebo na dlouhodobě nemocenské a přivydělávat si načerno.) Marasmus jako vytřižený z Najbrtových Mistrů.

Já se však na své cestě z nedaleké vesničky Cerhýnky na vlak, který mne odveze do Prahy, k Cerhenicím teprve odvážně přibližuji - nádraží je sotva na dohled. Míjím novou výstavbu: zatímco Cerhenice jsou "uvnitř" místy vybydlené (řada domků je prázdná a zpustlá), na okraji směrem k Cerhýnkám se čile staví. Nejde o typické, přípražské, velkohubé "podnikatelské baroko", na to tady nikdo z místních naštěstí nemá peníze - a žádného "podnikatele" by asi ani ve snu nenapadlo usídlit se na místě, odkud je kamkoli daleko.). Líhne se tu ovšem i jeden dřevěný "srub", jistě velmi ekologický, ale hodící se do místní výstavby jako pěst na oko. Naše sousedka ho však obdivuje a asi není sama.

Jdu kolem školy, s fasádou jen napůl nabarvenou na nehezké žluto (Pak myslím došly peníze nebo tak něco.).

Stará škola stála poblíž původního středu obce, kde se nacházejí v různém stádiu zpustlosti rybník, kostel, zámeček a zbytky středověké stavby (sýpky?). Centrum obce se však přesunulo jinam a roztříštilo se - jedna část je na návsi u sokolovny, jež dnes slouží jako hospoda, dříve zvaná U Šmidry (zůstává otázkou, jak citlivě se secesními obdobami na fasádě budovy naloží právě probíhající rekonstrukce). Další "střed" Cerhenic vznikl kolem nádraží.

Co se týče architektury, zmítá se středočeská obec v nejistotě: představa, že co je staré, mohlo by být hezké a dokonce účelné, tady nemá moc místa. Svět, kam se za hodinu dá dojet vlakem z Prahy, je tímto směrem nevýrazný (zlom začíná s nedalekými Plaňany, odkud je už kousek třeba do zajímavých Zásmuk).

Nové domy dodržují jednu tradici: obklopují se bytelnými a hlavně neprůhlednými zdmi a ploty, aniž jejich majitelé asi znají staré čínské přísloví "dobré ploty dělají dobré sousedy". Schopnost kolemjdoucích omrknout vám zahradu i s prádlem na šňůře škvírou ve vratech, těsnou i pro mladou vosu, je ovšem příslovečná, protože je pěstovaná od dětství. Vrata a ploty zdobívají prefabrikovaná upozornění na hlídací psy, většinou opravdu německé ovčáky stejně jako na obrázcích - a často zcela bez výcviku. Vedle populárního "Tady hlídám já" se stálému zájmu těší konfrontačnímu tabulka s nápisem "Já jsem u vrátek za pět vteřin - a co ty?"

A už se blížím k nádraží... cesta mi trvala skoro půl hodiny. Nově vymalovaná čekárna je už vyzdobena prvním výrazem sebeuvědomění místní mládeže.

P.S. Chci podotknout, že obec Cerhenice jsem pro čtenáře tohoto blogu prošla a popsala jen proto, že ji znám nejlépe ze všech vesnic a městysů v Čechách (a samozřejmě nijak dobře). Vyfocené objekty jsou zvoleny víceméně náhodně. Takže samozřejmě nejde o žádný promyšlený útok. Jenom jsem si říkala, že už jsem to chtěla vyfotit a napsat už dávno a že to třeba někoho bude zajímat.