Na hrob ručních prací: malá poznámka k CGI

Jak vidno v záhlaví blogu, dokončila jsem - během desítek příležitostných večerních sedánek - korálkové stínidlo na lampu (zda bude funkční, je mi momentálně zcela lhostejné). Už nikdy nic takového dělat nebudu, chtěla jsem si tuhle práci vyzkoušet v tom nejklasičtějších stylu a zjistila jsem, že není pro mne. Kromě těch kil zmarněných korálků jsou tam vetkány měsíce zimních chmur. A možná jsem však přece jenom při té šílené dřině trpělivě vracela k tomu, co mne už jistou dobu zajímá - k otázkám ruční práce ve filmu, tedy klasické animace a "fyzických" zvláštních efektů.. Do chaotických vzorů na stínidle se muselo automaticky obtisknout i  moje čekání na Avatara a zjištění, že nakonec opravdu "definitivně" stvrdil (jak jsem celkem očekávala) schopnost digitálních technologií vytvářet legitimní a celistvé nové světy. 

Hádám, že v tom nadšení z modráckého příběhu málokdo ocenil, že James Cameron pojmenoval svou novou planetu Pandora (a klidně mi argumentujte tím, že ji tak ve filmu jen pojmenovali pitomí, přetechnizovaní a necitliví Pozemšťané, kteří v ní viděli jen hrozbu a zlo). Sám film je ale opravdu především Pandořina skříňka pomalovaná psychedelickými barvami, kterou ovšem nemusíte sami zvědavě otevírat: rovnou vás totiž sama pohltí a vtáhne do světa hlásajícího všemi dostupnými způsoby, že je lepší a větší a "skutečnější" než ten náš. To je logické i z hlediska Cameronova vývoje: patří mezi věrozvěsty nových technologií už pěknou řádku let a spasitelský/vykupitelský motiv v jeho filmech najdete celkem hravě. 

Avatar ale pro mne není lákavější než můj svět, nedal mi pocit, že mám nové nohy a křídla, a moje zimní smutky nesplývaly s depresemi fanoušků, pro něž je prý návrat "z Pandory" do skutečnosti utrpením. Já jsem holt takový ten staromilský typ a gumový nos Vlkodlaka - tak, tak ho použil  maskér Jack Pierce (už v roce 1941 prý byl zastaralý - dva roky předtím v Čaroději ze země Oz zkoušeli revoluční latex) - má pro mne stejnou cenu jako ta záhadná potrhaná, zakrvácení výšivka, již ve finále Buňuelova Tajemného předmětu touhy trpělivě sešívá neznámá žena. A tak trochu závidím těm, kteří jásají a mají na to argumenty jako kolega Radomír Kokeš v Cinepuru.    

Čekají nás teď roky opojení mámivou novou technologií, výlety do digitální Pandořiny skříňky, která navzdory své okatě demonstrované "nekonečnosti" bude svádět další a další zápasy o to, aby byla skutečnější než naše realita (nebo aspoň stejně velká): neodolali jí ani takoví režiséři, kteří ve svých vizuálně originálních filmech dosud nějakým způsobem stále vykazovali bytostnou vazbu na ruční animaci. Terry Gilliam, který se nechal pohltit Imagináriem dr. Parnasse, je teprve okouzleným začátečníkem, zato Peter Jackson už má zkušeností hory - a ty hory zavalily jeho dávnou originalitu. I když našinci, který nedávno zahlédl svůj RTG páteře, se kdysi tak smělé ruční animace torzovitých koster zombiů v Braindead - Živých mrtvých jeví jako pramálo nápadité. (V úterý je ovšem projekce Pevného pouta, tak se uvidí, jaký bude průnik jeho zkušeností s CGI s "civilním" světem bližším spíš Nebeským stvořením než Pánovi prstenů). 

Od Alenky Tima Burtona si pak si slibuji svým způsobem víc než od Avatara: podobně jako James Cameron se totiž schopen vyjadřovat své staré názory nejen prostřednictvím nové technologie, ale přímo tím, jakým způsobem ji používá (vím, že to zní trochu zapeklitě: ale vzpomeňte třeba na loutkovou Mrtvou nevěstu Tima Burtona natočenou šíleně pracnou metodou stop-motion animace a pak "prohnanou" počítačem)... 


Když takhle pošťuchuju budoucnost a hádám, co bude a nebude, je to zase jen malá, neškodná ruční práce, soukromé plesky. Mám na to dneska obzvláštní chuť: sníh nesníh, za soumraku zpívali  kosové jak šílení.