Vlkodlak: Předehra

"Když jde o nebesa, je profesionál jen jeden." 
(hrabě John Talbot ve Vlkodlakovi z roku 1941)

Protože do kin přichází (prý) relativně věrný remake klasického Vlkodlaka (1941, r. George Waggner - u nás vyšel na DVD v rámci báječné kolekce hororů studia Universal), možná stojí za to si připomenout některé souvislosti. Film Joea Johnstona s Beniciem del Torem jsem ještě neviděla, protože jsem kvůli práci musela zazdít úterní novinářskou projekci (a ještě nevím, jestli se na něj vypravím do kina). Tak jsem se alespoň znovu podívala na původní film s Loney Chaneym, Jr. v titulní roli, a neodolala jsem touze připomenout vám  některé souvislosti. .

Zdá se, že kinematografická historie postavy vlkodlaka je mnohem silnější a zřetelnější než ta folkloristická či literární (příběhy o osobách, které se měnily ve vlky, nicméně nenabízí jen evropská kultura už od antických dob, ale třeba i legendy amerických indiánů). Možná má i racionální kořeny: lykantropie je  psychické onemocnění spojené s představou postiženého, že je vlk (vydává bezděčně příslušné zvuky a vykazuje - což je zajímavé ve vztahu k tomu, jak postavu charakterizuje film - značnou zmatenost). Coby metafora vlkodlak odráží rozpolcenost člověka mezi rozumovým lidstvím a nekontrolovatelnou, iracionální "zvířecí" podstatou (v tomto ohledu ve filmu soupeří např. s doktorem Jekyllem a panem Hydem - podobný motiv však najdete i v hororech o Neviditelném muži). Jeden z raných vlkodlačích filmů, The Wolf Man z roku 1924 v hlavní roli s Johnem Gilbertem, nabízí moralistně coby spouštěcí mechanismus proměny "démona alkoholu".

Vlkodlak možná odráží i moderní fascinaci darwinovskou představou, že jsme vzešli z "bestiálních" předků. Odtud je jen krůček ke dvěma základním konfrontačním situacím vlkodlačích filmů - k útoku Zvířete na Krásku a k souboji monster (který v původním Vlkodlakovi ještě nenajdete, ale který v rámci série svých crossoverů zavedlo studio Universal už v roce 1943 filmem Frankenstein potkává Vlkodlaka. Kumulaci monster tohoto typu najdete i ve Van Helsingovi a zvířecí energii stejného typu v rámci kolektivu zajišťuje také rosomáčí muž Wolverine v X-Menských příbězích).

Vztah Krásky a Zvířete se odráží  nejen v příběhu o vykupitelské lásce šlechetné dívky k zakletému princi (vzájemná fascinace dvou zcela odlišných bytostí  harmonizovaná "polepšením" zvířete), ale i v pohádce o Červené Karkulce. (Tohle je oblíbené téma Zdena Kubiny, které by nám všem mohl na těchto stránkách někdy laskavě zpřístupnit - já jen připomínám, že Neil Jordan v pozoruhodném Společenství vlků "dospělou" verzi Krásky a zvířete slučuje  a "dětskou" - karkulčí - verzí vlkodlačího příběhu). Pěknou variací "nemožné", šílené lásky Krásky a Zvířete je kostýmní romance Richarda Donnera Jestřábí žena, kde se prokletí milenci nikdy nemohou sejít (v noci je hrdina vlkem a ve dne dívka přežívá jako jestřáb - společně mohou sdílet jen kratičké přechodové okamžiky úsvitu a soumraku).

Ve filmech o vlkodlacích je většinou celkem jasné, že jde o jakousi poměrně racionálně nakažlivou chorobu s děsivě rychlým průběhem (přenáší se kousnutím), kombinovanou ovšem často s rodovým prokletím či s osobními dispozicemi jedince hraničícími s nevyhnutelným osudem. Tradiční je "normální" denní existence postiženého, který si nepamatuje na to, že se v noci toulal světem ve vlčí podobě a dělal různé ošklivé věci (klíčová je situace provinilého ranního procitnutí ve vlastní posteli, poskvrněné děsivými zbytky krvavých nočních aktivit.). Noc je přirozenou dobou, kdy se realizují temné síly, vlkodlak je však na rozdíl od většiny jiných monster žijících dvojí život od své noční aktivity odťatý, což zjevně odráží náš vztah k vlastním spánkovým aktivitám (sny rovněž ovládá iracionalita a "zvířecí" touhy a pokud si vzpomeneme, co naši "noční dvojníci" dělali, můžeme se za ně stydět).      

Proměny (jež patří k divácky nejvděčnějším okamžikům každého vlkodlačího filmu - v původním Vlkodlakovi z roku 1941 se s ní pěkně nadřel legendární maskér Universalu, Jack Pierce) bývají spojeny s úplňkem a případně s podzimem jako obdobím narůstající tmy a mlh, které zvýrazňují odvěký prvek nejistoty v dosud přehledném světě a smazávají hranice mezi dobrem a zlem, rozumem a iracionalitou či člověkem a zvířetem. Pokud jde o likvidaci monstra, vlkodlaka může nejlépe zabít stříbrná kulka - což není zdaleka jediné, co ho spojuje s upíry (na vlky jako na své společníky, "děti noci", upozorňuje už Dracula z knížky Brama Stokera).

V původním Vlkodlakovi najdete všechny tyhle odkazy s výjimkou souvislosti s upíry - tenhle navenek prostinký film totiž zůstává dodnes nedostižným komentářem k celé lykantropické tématice. To má na svědomí scenárista filmu, Curt Siodmak - německý žid, který v roce 1933 uprchl z vlasti před Hitlerem a stal se posléze jedním z řady výrazných imigrantských posil Hollywoodu. Sám prohlašoval, že jeho životní příběh je  "vlkodlačí osud" (a není asi náhoda, že hrdina Vlkodlaka je poznamenán pentagramem, který stigmatizuje i jeho oběti: i Amerika 40. let dobře cítila, že poznamenat někoho hvězdou znamená odsoudit ho na smrt). V příběhu podle historicků hraje roli i představa Němců jako "vlkodlačího národa", jehož část podlehla nacistickému zlu, a scenáristův ahasverský pocit předurčení k životu v nejistotě. 

Siodmak přepracoval starší projekt studia původně určený pro jeho hvězdu Borise Karloffa - a je škoda, že vedení Universalu narušilo jeho původní koncept. V něm totiž nebylo jasné, jestli si hrdina jen nepředstavuje, že se mění ve vlkodlaka. (Tak by snímek svou odvahou znejistit diváka připomínal famózní hororový kousek jiného hollywoodského Evropana, Jacquese Tourneura z konkurenčního studia RKO Radio Pictures: jde o Kočičí lidi z roku 1942 - vidíte, co za noční můry se v těch letech prosazovalo v hollywoodském povětří!?). Na možnost, že se jedná pouze o hnutí mysli nešťastného Lawrence Talbota (který se po osmnácti letech vrací z USA domů do Skotska, aby po tragické smrti staršího bratra začal přebírat od otce rodné panství), upozorňuje ve Waggnerově filmu lékař, jedna z vedlejších postav, které z různých pohledů komentují situaci. (Dalšími jsou neméně rozumářský policista, jednoznačně pozitivní vyšetřovatel holmesovského typu, a naopak zcela iracionální stará cikánka). 

Klíčová je pozice hrdinova otce v podání Claudea Rainse (o rok později ztvárnil kapitána Renaulta v Casablance) - pozoruhodně ryzí racionalistická verze postavy klasického hororového "šíleného vědce". (Zdá se ovšem, že v nové verzi je otec Talbott v podání Anthonyho Hopkinse už opravdu jen šíleným experimentátorem.) Starý Talbot si na své šlechtické sídlo coby amatérský hvězdář nechá dovézt moderní teleskop, jejž mu syn pomáhá instalovat. Tím se podle všeho osudově naruší přirozená rovnováha světa - a důležitá je v této souvislosti ta poznámka otce Talbota, kterou uvádím tento text (prohlásí že všichni hvězdáři jsou amatéři a jediným profesionálem ve věci nebes zůstává bůh) */. Právě otec Talbot je posléze postavou, přes kterou doznívá celé vnitřní téma filmu: nevěří, že jeho nešťastný syn by se mohl měnit ve vlka, pozor, SPOILER :-)  ale když pochopí pravdu, sám ho zabije. 

Důležitá je i skutečnost, že hrdina v Siodmakově scénáři původně neměl být šlechtickým synkem, ale americkým mechanikem, který teleskop přijíždí z Ameriky instalovat. To potvrzuje nejen původně zřejmě důležitější roli "hvězdářského" motivu, ale i Siodmakův pozoruhodný důraz na výrazně civilní zázemí vyprávění. Vlkodlak z roku 1941 se odehrává v poněkud abstraktně pojatém soudobém Skotsku, kde jezdí moderní auta a které se teprve postupně prostřednictvím motivu nočního lesa, obydleného starosvětskými "evropskými" přízraky vlčího muže či cikánů, mění v hororovou hrací plochu. (Všimněte si, že současné  hollywoodské horory - samozřejmě včetně nového Vlkodlaka - si libují naopak spíš ve vypjaté kostýmní romantizaci hororového tématu - patrně ve vztahu k módní "viktoriánské" stylizaci.)

Vlkodlak, sklouzávající z civilní existence do pekla chaosu a nejistoty o sobě samém a toužící po vykoupení se tak potvrzuje jako jednoznačně tragická postava -  možná nejtragičtější z galerie všech klasických filmových monster. Teprve v modernějších příbězích se jeho noční dominance odráží i v tom, že zkvalitňuje jeho denní život - (příkladem může být stejně tak lehkovážná pubertální variace s Michaelem J. Foxem Teen Wolf z roku 1985, jejíž hrdina se v souvislosti s novými schopnostmi mění ze školního outsidera v obdivovanou hvězdu, jako zajímavý psychologický thriller s hororovými prvky Vlk (1994) Mikea Nicholse s Jackem Nicholsonem, který včleňuje vlkodlačí mýtus do módní představy  moderního světa jako džungle, ve které vítězí především ti bezskrupoulózní a amorální.

Lawrence Talbot je však podle Siodmakova scénáře ještě zoufalým prokletým hrdinou, který vidí bezvýchodnost svého osudu - a stará cikánka správně interpretuje jeho smrt jako svého druhu vykoupení.  V dalších vlkodlačích filmech Universalu se téma touhy po smrti stalo hlavní hnací silou postavy - ve filmu Frankenstein potkává Vlkodlaka zmrtvýchvstalý hrdina spoléhá na to, že mu pomůže zemřít frankensteinovský fyzikální experiment, ve Frankensteinově domě spoléhá na transplantaci mozku, která se pak povede až v  Draculově domě... Definitivně se nezničitelný hrdina v opakovaném podání Lona Chaneyho, Jr. poroučel z plátna ve filmu Abbot a Costello potkávají Frankensteina (tam vlčímu muži Dracula umožní spadnout ze skaliska na skalnaté mořské pobřeží). Ten představoval logický konec této universalovské série i proto, že jde o komedii s parodickými prvky. A ta je posledním místem odpočinku každé vážně pojaté postavy - tedy do doby, než je znovu vzkříšena k vážnější existenci.

*/ Tady vidím značnou nelogičnost: ten, který narušil rovnováhu, což byl zjevně otec Talbot, současně pevně věří v boha a je vykonavatelem trestu. Vlkodlakovým vrahem by ale podle scény u pouťové střelnice měl být snoubenec hrdinky! Za hlubší pátrání by asi stálo zjistit, nakolik měly na vzniku téhle linie podíl původní Siodmakovy plány a nakolik se "katolickou linií" studio jistilo proti případným výpadům církve. Film každopádně obsahuje i scénu, v níž jde otec Talbot do kostela na mši, zatímco jeho vlkodlačímu synovi je už pobyt v chrámu nepříjemný.