Prohledat tento blog

neděle 14. února 2010

Valentýn po hollywoodsku (a jiné svátky)

Doufám, že jste přežili Valentýna ve zdraví. Nic proti zamilovaným, jen kdyby jejich den neovládal takový nevkus. Kýčovitý, zkomercionalizovaný 14. únor je importem z Ameriky a stejně jako jiné podobně zmanipulované svátky nachází nadšenou podporu i v hollywoodském filmu. 

Jméno Valentýn sice pochází z latiského výrazu „valere“ (zdravý), ale na jeho oslavách nic zdravého není: je totiž přehlídkou růžovoučkých srdíček a stupidních říkaček, ze kterých se každému trochu normálnějšímu zamilovanému musí zvedat žaludek. Někdy ovšem nezbývá nic jiného než hluboce polknout. Řada dívek a žen si zamilovaná přáníčka a jiné pseudoroztomilé projevy citu v té nejlepší víře vynucuje s citlivostí obřího rypadla v povrchovém dole. A vůbec jim nevadí, že současná podoba dne svatého Valentýna nám byla vnucena teprve v uplynulém, svobodném dvacetiletí, kdy jsme se stali součástí angloamerického globalizovaného světa.

S valentýnským svátkem jsme na tom podobně jako s Vánocemi, v jejichž symbolice pragmatický Santa Claus na saních tažených sobím spřežením zaujal místo tradičního, ale bezmocného nemluvněte v jesličkách. Vytrčeným pupkem a učísnutým plnovousem brutálně vytlačil ze středu našeho zájmu mystickéhoJežíška a jeho záhadný přístup k nadělování dárků. Stejně je to s Halloweenem čili Předvečerem svátku Všech svatých, jehož anglosaský čarodějnický bestiář po roce 1989 nahradil tradiční Dušičky. Na jejich oslavu předtím asi nikoho nenapadlo umělecky vydlabávat dýně. 

Svátku svatého Valentýna se nicméně dostalo pochybné cti nahradit Mezinárodní den žen, který zprofanoval nebožtík socialistický režim natolik, že je po něm dnes doufejme veta. (Což uvolňuje už na počátku března cestu rozverným velikonočním zajíčkům signalizujícím svým hopkáním za výlohami obchodů další blížící se sváteční orgie – Velikonoce.) MDŽ - svátek stanovený k výročí stávky newyorských švadlem v roce 1909 - každou dospělou ženu oblažil ovadlým rudým karafiátem a mužům nabídl přítežitost opít se v práci už dopoledne. Den svatého Valentýna ovšem nemá věkový limit a mohou ho slavit i zamilovaní nezletilci. 
I když představa rozmarného Kupida potulujícího se 14. února mezi lidmi je nám cizí, den svatého Valentýna jen stěží můžeme zavrhovat coby ryzí „americký“ svátek. Angloamerickými zvyklostmi je ovlivněna jen jeho komerční podoba v našich médiích a reklamách. 

Doporučený program 

Program pro zamilované je podle nich jasný: přáníčko/ kytička/dáreček/večeře ve dvou při růžových svíčkách (podle objemu vaší peněženky). Na volné místo na prefabrikovaném přáníčku vyplníte něco něžného a nenapodobíte záporného hrdinu romantické komedie Deník Bridget Jonesové Daniela Cleavera (Hugh Grant). Ten zamilované hrdince 14. února své přáníčko adresoval jako „kravičce“ - v odvolávce na to, že ji pár dní předtím nazval „frigidní krávou“. (Skutečnost, že i takový projev přízně chudinku Bridget potěšil, ji pak mezi skot definitivně odsuzuje.)

Životně nezbytným doplňkem oslav svatého Valentýna je vedle zmíněných aktivit návštěva příslušně laděného filmu v kině či jeho zhlédnutí na DVD. Jen pošetilec nebo citový zvrhlík by se mohl domnívat, že nejlepším valentýnským programem pro zamilovanou dvojici je nějaké pěkně rozjeté „péčko“. 14. únor je svátkem zamilovaných, nikoli sexuálního řádění – a obestírá ho tentýž opar romantiky, láskyplnosti a chvějivých náznaků jako všechny ostatní svátky. Nehledě na to, že všem nakonec vždycky neromanticky nejvíc vydělají obchodníci – a také filmoví a televizní producenti a distributoři. Když nakouknete do příslušných televizních programů a seznamu kinopremiér, pochopíte, že vám tady na slovo vzatí odborníci dláždí cestu k milostnému úspěchu u ženy vašeho srdce způsoby vskutku drtivými a neselhávajícími. Pokud máte nějaké vyjadřovací problémy, stačí vlastně jen zakoupit lístek do kina nebo spustit video, a nemusíte už nic dodávat.


Kolem inkriminovaného data se šturmují do kin, videopůjčoven a na televizní obrazovky speciální valentýnské programy, které se opírají především o osvědčené hollywoodské romantické komedie.  Z toho celkem jasně vysvítá, že cílovou skupinou při oslavě dne svatého Valentýna jsou ženy, které tyto filmy oslavují a kterým jsou určeny. Nova je tak letos na Valentýna obšťastnila komedií 10 důvodů, proč tě nenávidím - ta ovšem není soudním dramatem rozpitvávajícím důvody rozpadu manželství ukončeného brutálním krveprotitím, ale teeenegerovskou variací na příběh dvou mileneckých dvojic ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy. Odehrává se v moderních reáliích americké střední školy a hlavní roli si v něm zahrál předčasně zemřelý Heath Ledger, což snímek deleguje mezi hlavní kandidáty na valentinskou zábavu, která se – jak se zdá - bez nějaké té slzy prostě neobejde. Na navlhlou notu zahrála televize Prima, která coby valentinský program nabídla melodrama Vzkaz v láhvi, v němž si Kevin Costner zahrál truchlícího vdovce hledajícího nový smysl života. Na to, že ho nakonec najde ve vztahu s citlivou, rozvedenou dopisovatelkou listu Chicago Tribune (Robin Wright Pennová), můžete vzít jed.


Mezi nejdoporučovanější valentýnské filmy ovšem kupodivu patří i katastrofický hit Jamese Camerona Titanic, ve kterém jde posléze spolu s titulním pyšným plavidlem beznadějně ke dnu i romantické vzplanutí mezi šupáckým hrdinou Leonarda DiCapria a elegantní dámou v podání Kate Winsletové. Valentýnská podávaná nemusí nutně skončit happy endem: jistá plačtivost jde zřejmě většině zamilovaných k duhu.

Příběh milenců narušujících během smělé plavby s tragickým koncem dobové sociální bariéry je v Titanicu jen nadýchanou vycpávkou oddalující akci, na kterou diváci do kina přišli: totiž detailní popis známé katastrofy z dubna 1912. Kdyby ovšem Titanic v Cameronově filmu vyplul a zaplul bez cavyků pod hladinu, asi by se tento snímek nestal jedním z k historicky nejvýnosnějších produktů americké filmové továrny na sny. Je sice na pováženou, že divákům jde ve filmu víc o osud zamilované dvojice než o životy dalších 1515 pasažérů lodi - nápad darovat k Valentýnu své lásce DVD s Cameronovým filmem, papírové kapesníky a lodní lístek na zaoceánskou plavbu Southampton-New York by ovšem stál za vyzkoušení.

Na žebříčcích nejdoporučovanějších valentýnských filmů se perou o pozornost samé osvědčené hity, které nenarušují stokrát známé vzorce. Nikdo tedy neprohloupí, když si připomene romantickou komedii Když Harry potkal Sally vyprávějící o tom, že muž a žena mohu dvanáct let a tři měsíce zůstat těmi nejlepšími přáteli a společně řešit své spletité milostné trable s jinými partnery – ovšem jen do té chvíle, než zjistí, že vlastně milují jeden druhého a patří k sobě…
 
Jen svatý Valentýn ví, proč z takového příběhu o konci jednoho dobrého přátelství diváci už víc než dvacet let čerpají tolik optimismu. Možná je vždycky znovu rozněžní ten legendární falešný orgasmus, do jehož předvádění se s gustem pustí hrdinka v podání Meg Ryanové v newyorské Katzově restauraci plné udivených hostů.

Mezi nejoceňovanější valentýnské filmy patří i Láska přes internet, ve které se setkají majitelé dvou konkurenčních podniků – šéfka domáckého, roztomilého nárožního obchůdku s knihami pro děti (Meg Ryanová) a vlastník řetezce moderních knižních samoobsluh (Tom Hanks). Zatímco v rámci boje o profesionální přežití se ti dva nepřestávají nesnášet, vyměňují si spolu zároveň – aniž to tuší - zamilované maily pod nicneříkajícími přezdívkami. Tolik proklínaná anonymita uživatelů internetu tak sice zabrání přirozenému průběhu konkurenčního boje, dvě niterně spřízněné lidské duše však prohlédnou a zjistí, že v životě nejde jen o mrzký peníz. Právě tenhle nesmrtelný valentýnský kousek popírající logiku tržní ekonomiky vydělává každého Valentýna svým tvůrcům další peníze - nepochybně i proto, že má těsnou vazbu na hollywoodskou klasiku Ernsta Lubitche The Shop Around the Corner, která danou romantiku  jakoby posiluje.  

O Valentýnu na Valentýna

Vedle filmů, které dobře doplňují romantickou, nezištnou, lehce slzavou atmosféru valentýnských oslav, existují i snímky, ve kterých se jejich autoři svátku všech zamilovaných přímo věnují. Zatímco řada romantických snímků zahrnuje větší časový úsek, během které se vztahy protagonistů harmonizují, takový typ filmů musí všechno vyřešit během jediného dne. Možná proto valentýnských titulů není mnoho a v drtivé většině nejsou zdaleka tak dobré jako příběhy o zamilovaných knihkupcích.

Výjimka potvrzuje pravidlo: mám samozřejmě na mysli Samotáře v Seattlu s Tomem Hanksem a Meg Ryanovou v rolích páru, který je sice v divákových očích pro sebe od první vteřiny stvořený, ale sejde se až na samotném konci paralelně vyprávěnéhéo dvojpříběhu. Schůzka na vyhlídkové plošině Empire State Building domluvená na tajemný okamžik valentýnského soumraku ovšem pochází z docela jiného filmu - klasickou hollywoodskou citovku Lea McCareyho An Affair to Remember s Carym Grantem a Deborah Kerrovou, nad níž se rozněžňují všechny ženské postavy filmu - zatímco ty mužské svorně roní slzy ve vzpomínce na Tucet špinavců.  Podobně jako u Lásky přes internet či Když Harry potkal Sally tady nejde jen zpevňování romantické linie přes klasické vzory, ale i o současnou nerušivou ironizaci filmové války pohlaví, která na plátně pravidelně končívá láskyplným smírem navzdory zcela zjevně nekompatibilním postojům zúčastněných pohlaví (Scenáristkou všech tří filmů je stejná osoba - skvělá Nora Ephronová, která režii Harryho a Sally přepustila Robu Reinerovi, mezi nezapomenutelné kousky své filmografie si ovšem mezitím přidala i podobně uvažující Julii a Julii.)

Ryzí valentýnský projekt by se nejen měl o Valentýnu odehrávat, ale samozřejmě by do kin neměl přijít kupříkladu 30. července. Měl by mít premiéru pěkně v půlce února a také se v něm odehrávat, takže by měl nabízet divákům jakýsi aktuální návod na prožití svátku zamilovaných. Loni moc rozumu ani kritického nadšení nepobrala romantické komedie Nii Vardalosové s pokryteckým názvem Nenávidím den sv. Valentýna (v Čechách se nový kousek baculaté režisérky Mojí velké tlusté řecké svatby dobabral stěží na video, a to až v září).

 Letos ovšem máme příležitost uvítat v kinech o něco zdařilejší kousek – romantickou komedii Na svatého Valentýna, pod kterou je jako režisér podepsaný zkušený Garry Marshall. V mozaice deseti příběhů obyvatel Los Angeles, odehrávajících se vy-víte-kdy, se objevuje i Julie Robertsová (která hrála v režisérových romantických hitech Pretty Woman a Nevěsta na útěku) a Anne Hathawayová (která hrála v jeho Denících princezny). Obě jsou ve filmu moc dobré (i když já jednoznačně preferuji skvostnou Robertsovou v roli profesionální vojačky, která po jedenácti měsících nepřítomnosti váží předlouhou cestu letadlem domů, kde smí pobýt jen pár hodin...).

Film má zjevně připomínat jeden z nejosvědčenějších romantických hitů posledních let – multiromantickou Lásku nebeskou scenáristy a režiséra Richarda Curtise. Protože tato hvězdně obsazená komedie kulminuje o Vánocích v ulicích svátečního Londýna (a v prosinci také měla před sedmi lety premiéru), bývá přiřazována spíš mezi „vánoční“ filmy a vyskytuje se proto každoročně v televizních programech kolem Štědrého dne… Místo vyprávění, které by Curtisovu hitu konkurovalo, však Marshall nabízí nesourodou směsici vesměs poměrně nudných historek, jejichž protagonisté buď Valentýna z hloubi sedce milují nebo ho stejně vášnivě nenávidí, ale chovají se v obou případech stejně hloupě - totiž jako další postavy typu filmového Sexu ve městě obývající vzdálenou planetu idiocie vybíjející se ve veselém pobíhání a prázdném, povrchním a nepříliš vtipném štěbetání. Po čtvrthodině o sobě začnete pochybovat a buď prchnete z kina, nebo zlstanete a začnete si subjektivně nekonečnou projekci krátit přemýšlením o tom, co dáte k Valentýnu svému nenáviděnému sousedovi.

Pokud jde o další filmové valentýnky, nemusíte se vyhýbat průměrné hororové vyvražďovačce Valentine s ex-bondgirl Denise Richardsovou. Co na tom, že příběh pomstychtivého šprta, který ani po letech nezapomněl na posměšky spolužáků a rozhodl se osladit jim svátek zamilovaných po svém, připomíná až příliš slavný horor Vřískot? A že celý princip hororové vyvražďovačky soustředěný do jediného svátečního dne vymyslel John Carpenter už v roce 1978, kdy využil o atmosférického Halloweenu k vyprávění příběhu, který má už osm různých pokračování a verzí? Hlavně, že krev teče.

Kdyby jí ale bylo málo, může ji nesentimentální partner zavést do kina na Krvavý Valentýn 3D, kde všechny ty mordy uvidí pěkně názorně. A kdyby spolu chtěli zajít trochu hlouběji do minulosti, mohou si doma na videu pustit původní snímek z roku 1981, kde se začaly odvíjet osudy zavaleného horníka, který se i po smrti vrací mezi živé, aby dvaceti z nich vysvětlil svou verzi svátku zamilovaných krumpáčem.

Jiné svátečí filmečky 


Nejen Valentýn, ale i jiné svátky v roce aktivizují fantazii hollywoodských tvůrců, kteří se pokoušejí k příslušnému datu vyslat do kin náležitý tématický snímek.Pokud jde o Vánoce, pro spořádanou většinu Hollywood loni měl dojímavou a pozitivní, i když možná trochu obludně výtvarně pojatou Vánoční koledu s digitalizovaným Jimem Carreym v osmiroli. Producenti však vědí, že se vždycky najde dost lidí, kteří o svátcích míru a lásky raději zhlédnou spíš něco jako klasický akční thriller Smrtonosná past s Brucem Willisem v roli policisty, který své Štědré dny místo posezení s rodinou obvykle trávívá bojem s teroristy.

Hollywood dbá na to, abyste si ve sprše nemuseli broukat přeslazené vánoční songy Franka Sinatry, ale mohli si prozpěvovat svižné muzikálové písničky Dannyho Elfmana z animovaného hitu Ukradené Vánoce Tima Burtona, ve kterém se král Halloweenu, Kostlivý Jack, rozhodne změnit styl, unese Santu Clause v pytli a začne nadělovat dětem pod stromeček jedovaté pavouky a jiné novátorské hračky...

Vedle množství speciálních vánočních filmů (které zamořují prosincová kina s železnou pravidelností už od 30. a 40. let) se občas filmařům zadaří strefit se „jiným“ divákům do nálady i s dalšími svátky, ať už jde o zimuvzdornou fantazijní komedii s Billem Murrayem Na Hromice o den více (která měla v roce 1993 premiéru samozřejmě v únoru) nebo o vlasteneckou sci-fi o invazi zlých mimozemšťanů Den nezávislosti (která se v kinech objevila o tři roky později, kdy jindy než v červenci).

Nesentimnetální menšina si proto o Velikonocích místo ušlechtilého a korektního novozákonného poselství Mela Gibsona Umučení Krista může pustit Život Briana, ve kterém se bývalí členové Monty Pythonova Létajícího cirkusu zaměřili na jistého neschopného a morálně pochybného outsidera, který se nešťastnou náhodou narodil v betlémské stáji vedle Ježíše.

Tihle diváci lidé se o Velikonocích nerozněžňují nad vypasenými housátky, ale raději se podívají na podivnou nezávislou komedii Hank a Mike, jejíž outsiderští hrdinové pracují coby velikonoční králíci, ale nejsou žádnými výlupky roztomilosti, protože ve svých umolousaných kostýmech kouří v posteli, koukají na porno a mluví sprostě. Když jsou ale vyhozeni z práce a ztrácejí smysl života, začnou šíleně pustnout. A to jim pak držíte palce víc než všem Samotářům v Seattlu dohromady.

Už abyste začali: dalším svátkem v hollywoodském kalendáři následujícím po svátku všech zamilovaných jsou přece právě Velikonoce.

P. S. Mimochodem - 15. února dostávají příležitost všichni, kterým předchozí oslavy pily krev: mohou se připojit k neoficiální demonstraci svých postojů, během které ničí růžová valentýnská přáníčka a deptají ty své spoluobčany, kteří se den předtím naivně přihlásili ke své zamilovanosti.

(Tento lehký text byl původně napsán pro chvalně známý měsíčník ForMen a posléze značně upraven pro čtenáře tohoto blogu. Za povolení uveřejnit ho i zde ovšem redakci ForMena velmi děkuju.)

Žádné komentáře:

Okomentovat