Smrt čeká všude

Na sluncem rozpálené bagdádské ulici se postava Guye Pearce ve speciálním vojenském obleku pokouší odjistit bombu. Bum! Anonymní terorista vojáka odpálí  před očima jeho bezmocných mužů. Postava Ralpha Fiennese energicky vede přestřelku s neviditelnými protivníky v poušti. Prásk! Zlikviduje ho kulka, která přilétla bůhvíodkud. Z postav, které hrají známí herci, vydrží na plátně jen plukovník Davida Morse, ale jeho role je tak bezvýznamná, že si jí možná ani nevšimnete.  

Kathryn Bigelowová se s ním moc nemaže, respektive ve svém krajkářsky starostlivě vymazleném válečným dramatu tímto pojetím hereckého obsazení nenápadně navozuje dojem, že ve válce jsou si všichni rovni. Vyprávění ovšem svého hrdinu má (a to doslova, protože skutečně nejde o žádného antihrdinu): je to seržant William James v podání zatím nepříliš známého Jeremyho Rennera (jemuž je navzdory mladické vizáži devětatřicet - zralost mu kouká z očí). Jamesovým  spoluhráčem je černošský kolega z pyrotechnické jednotky Sanborn (Anthony Mackie), který má nejdřív okázale individualistického bělocha natolik plné zuby, že by ho rád oddělal. A třetí postavou do počtu, již se naučíte rozeznávat pod zaprášenou helmou a maskou zpoceného prachu na tváři, je jejich kolega Eldidge, kterému už tak trochu povolují nervy. Málo známé tváře herců pomáhají udržet dojem autenticity, který divákovi sugeruje především  dokumentaristická kamera měnící celé "bojiště" v atmosférický prostor, jehož realismus má zjevné psychedelické kvality v tom neokázalém moderním duchu, který se obejde bez rockových pecek a hrdinových vizí .Nadarmo film neuvádí titulek "válka je droga".

Protagonista příběhu  je profesionální pyrotechnik, který se přihlásil do roční irácké mise asi s tím pocitem, že je třeba zastavit násilí páchané na nevinných, hlavně na dětech. (Což naznačuje jediná "civilní scéna" z Jamesova rodinného kruhu.) Sám James má malého syna a  občas si navečer začutá s místním klukem, který si říká Beckham a šmelí  na základně s pornografickými dévédéčky, k lacinému dojímání se ovšem autorka filmu nesnižuje.


Nález zmučeného těla zavražděného chlapce (který může a nemusí být Beckhamem, vždyť - jak podotýká jeden z hrdinových kolegů - všichni ti místní kluci vypadají stejně) nicméně Jamese načas mění v samozvaného,  který se pokouší odhalit vrahy. Neustálá umanutá snaha najít konkrétní viníky každodenních masakrů, při kterých hynou hlava nehlava místní i kamarádi z jednotky, totiž hrdinu odlišuje od jeho kolegů. I když pyrotechnikova denní rutina spočívá v tom, že nasazuje život, aby zneškodňoval nejrůznější výbušniny, které anonymní protivníci nastražili do ulic, neustále zápasí s neúprosnými návaly "civilní" humanity ve vztahu k druhým. Zkoušky-epizody, kterými James prochází, jsou ovšem stále těžší a osobnější: od bomby povalující se pod hadry na ulici postupuje k "odjištění" těla mrtvého chlapce, jehož břišní dutina je napěchovaná výbušninami, a snaze zachránit muže žadonícího o pomoc, protože ho jeho soukmenovci proti jeho vůli proměnili v časovanou nálož. (Obě naposled zmíněné scény patří - každá svým způsobem - k tomu nejdrastičtějšímu, co ve filmu uvidíte.)    


Navzdory úvodnímu a finálnímu záběru právě zprofanované a nicneříkající slovo "humanita" přece jen definuje rozdíl mezi seržantem Jamesem  a prakticky nepoužitelným pyrotechnickým robotem, kterého pro podobné situace vyvinula armáda. Právě ten rozdíl Jamese - navzdory jeho psychické devastaci, zoufalství a "válečné závislosti" - mění v chlapíka, kterého si nepřestanete vážit, ani když omylem těžce postřelí kamaráda nebo se příšerně opije a zmlátí Sanborna: zůstává pomyslným mužem cti jako nějaký kosmonaut (kterého v pracovním obleku ostatně připomíná) či neúplatný westernový šerif.

Rozhodně není žádnou obětí: nazvat film Bigelowové, který  není žádnou polopatickou vyprávěnkou a dovoluje vám svobodně přemýšlet, "protiválečným dramatem", by mohlo být kontraproduktivní. James se přihlásil do Iráku s  pocitem lidské odpovědnosti, který unikavě těká někdy mezi důvody hrdiny Spielbergova Mnichova a pocity Donnyho z Hanebných panchartů, který chce (což konkretizuje jen Tarantinův scénář) svou baseballovou pálku mstít všechny zavražděné evropské židy. James je tam, kde být chtěl, (nepochybně navzdory protestům své manželky a vlastní touze zůstat s rodinou) a dospěl k tomu, že jediným a posledním měřítkem všeho je on sám - a také se ze svých činů jen sobě se zodpovídá. Jedinou anonymní "odměnou" je mu pak sprška kamení, kterou místní rozjívení kluci americké vojáky zahrnují. Neexistuje ani žádný bonus  ze strany nebes: zlikvidovaných výbušnin už má James na kontě neuvěřitelných 873, ale ví dobře, že ochranný oblek ho prakticky před ničím neochrání. Kdyby na to ještě dokázal myslet, možná by usoudil, že měl zatím prostě štěstí. Kamení je ovšem rozhodně lepší než anonymní kulka, která může přiletět kdykoli odkudkoli, nebo bomba, kterou může aktivovat také náhoda či jakákoli lidská chyba. Právě otázka "válečné" anonymity a "lidské" konkrétnosti je jedním z nejviditelněji zajímavých témat, které film v rámci svého existenciálního přesahu nabízí.

Snímek s číhavým, ale nicneříkajícím a nepřesným českým názvem Smrt čeká všude je jedním z nejzajímavějších válečných titulů poslední doby a je dobře, že devět oscarových nominací přimělo českého distributora (Palace Pictures) uvést ho do kin (i když o tom původně neuvažoval a poslal ho loni v listopadu rovnou na video). Vidět Smrt čeká všude na plátně je zážitek, který si zasloužíte -  i když se rozhodně nejedná o žádný úniková, uživatelsky příjemný kousek. 



Možná jde o nejlepší film "o Iráku" - s poznámkou, že jako na film o Iráku se na něj - pokud nechcete - ani nemusíte dívat. Asi nejblíž má snímek devětapadesátileté režisérky (Modrá ocel, Zvláštní dny) ke Scottovu znamenitému opusu Černý jestřáb sestřelen: pracuje neméně originálně a vizuálně zajímavě s pocitem pohybu v nebezpečném prostoru (který však rozšiřuje z ulic Bagdádu i do pouště) a pohrává si s divákovým očekáváním ve vztahu ke známým hercům. Motivem "nekonečně se opakující variace", kterému v Jestřábovi nahrával hudební motiv ve stylu Ravelova Bolera, tady jistým způsobem odpovídá odpočítávání dnů, které Jamesově jednotce ještě zbývají do civilu - přičemž celek zacykluje finální návrat na počátek a pohled na hrdinu, který teď vypadá jako kosmonaut uvízlý v časové smyčce....    


Soustředěním na otázku, co v extrémních podmínkách ještě tvoří protagonistovu "sobeckou" lidskou identitu, je snímek Bigelowové navenek skoro opakem Scottovy ideje kamarádské a vojácké sounáležitosti, která Američany v Jestřábovi žene zas a znovu do akce a  pozitivně definuje celou západní civilizaci. Ve skutečnosti ovšem Smrt nabízí podobný typ záchranné mise - i v tom směru, že hrdiny nepoměřuje s žádnou z postav "z druhé strany" (takového srovnávání se dopustil další Scottův aktuální válečný opus, Labyrint lží, takže se změnil v nepříjemně polopatickou agitku). 


I z nejpřísnějšího pohledu tak snímek BIgelowové nestraní sebevraždedným  atentátníkům ani teroristům, "nevysvětluje" jejich důvody a  neodsuzuje americkou "agresi" - ale nemůžete ho ani otevřeně nazvat "probushovským" (což je skoro nepochopitelné, protože scenárista Mark Boal je autorem námětu na naopak mimořádně ideologickému dramatu Paula Haggise V údolí Elah.) V rámci tak ideologizovaného "iráckého" tématu, jakého se tenhle jedinečný film dotýká, jde skoro o zázrak - respektive o dílo, který si zaslouží vaši pozornost, i kdyby ho nakonec v oscarovém klání pokořil Avatar režisérčina bývalého manžela Jamese Camerona.     


The Hurt Locker
USA 2009, 131 min. titulky
Režie: Kathryn Bigelowová
Scénář: Mark Boal
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba:Marco Beltrami, Buck Sanders
Hrají: Jeremy Renner (James), Anthony Mackie (Sanborn), Brian Gerahty (Eldridge), Guy Pearce (Thompson), Ralph Fiennes (velitel týmu), David Morse (Reed)




Premiéra: 25. 2. 2010
na DVD od listopadu 2009