Další poznámka ke Kukymu: chlapecké dobrodružství

Protože na recenzování Svěrákova nového filmu Kuky se vrací je stále ještě vyhlášeno jisté embargo (hádám, že ho po zítřejší projekci určitě někteří internetoví kolegové poruší), ráda bych po malé poznámce o použití Wilhelmova výkřiku zmínila ještě jednu, tentokrát naopak širší souvislost. Příběh šestiletého astmatika Ondry, který divákům líčí snahy svého vyhozeného, alergenního medvídka Kukyho vrátit se zpátky - k němu domů, je ryzím chlapeckým  dobrodružstvím. Dobře to naznačuje už okamžik, kdy si samotářský Ondra v úvodní, ještě hrané pasáži postaví v lesíku na okraji dětského hřiště mechovou chaloupku a nějaké dvě běžící holky se mu přes ni nelítostně přeženou a rozdupou mu ji. Tím je holčičí element z vyprávění za trest nelítostně vyloučen jako rušivý, ba naprosto ničivý.

Postava s pomyslně ženským jménem jménem Anuška, která ve filmu vystupuje (přesněji v jeho animované části), je lesní zloduch, kterého mluví Jiří Macháček. Protože matky se nepočítají, v Kukym opravdu ženské postavy nenajdete: jde tady o samé chlapské věci, jako je kamarádství, loajalita či boj o moc, kterou chce Anuška uchvátit na úkor dosavadního mentora lesních bytostí, mezi které se Kuky zatoulá - starého kapitána von Hergota (toho mluví Zdeněk Svěrák). Raný klučičí věk, ve kterém jsou holky leda tak ničitelkami mechových domečků, ovšem Kukyho (kterého mluví Ondra, respektive režisérův syn Ondřej Svěrák) nechrání před občasnými ataky "dospělého" světa. (Ty zprostředkovává právě Hergot, kupříkladu když růžového hrdinu poučí, že by neměl rušit dvě zvířata, která přistihne společně - načež Kuky hned chápavě podotkne něco v tom smyslu, že to asi provozují sex.) Dialog, který vede Kuky (malý Ondra) a Hergot (s postavením moudrého, někdy popudlivého, trochu senilního dědečka), je ovšem sice generační, ale stále se odehrává v rámci klukovského dobrodružství (protože Ondru holky ještě moc nezajímají a Hergota už moc nezajímají).

Tenhle chytrý nápad občas potměšile zajiskří vtipem, který kupodivu pobaví - i když každé jinak - dospělé i dětské diváky: Kuky musí skrývat svou identitu "mazlíka" - tedy umělé bytosti, hračky pro potěšení, kterou lesní bytosti pohrdají z hloubi své přirozené (pochybné, ale o tom dále) přirozenosti. Navenek drsný Hergot, který se růžového ztracence neochotně ujme, se hned dostane do problémů, když se v lese rozkřikne, že chodí - a dokonce snad i spí - s mazlíkem (patrně to na něj práskli motýli). Spát s mazlíkem je přece trochu "trapné" už i u kluka věku malého Ondry...

I z téhle drobnosti je cítit, že Jan Svěrák tentokrát scénář napsal sám: podobně intenzivně hru se sexualitou cítíme i v dalších jeho filmech, na jejichž scénářích se jeho otec Zdeněk nepodílel (nebo se podílel jen částečně) -  Akumulátorovi 1 a Jízdě (oba 1994). Do těch ovšem - vzhledem k dospělému, přirozeně smyslnému věku hrdinů - naopak "holky" vstupují velmi razantně, načež vyprovokují změnu bezstarostného klukovského dobrodružství v drama na život a na smrt. Obě Anny (Aňa Geislerová v Jízdě, Edita Brychtová v Akumulátorovi 1) se ovšem potom zřetelně postarají o  vykoupení hrdinů z úzkých, do kterých sami sebe během svého klukovského dobrodružství zahnali.

V Kukym je (i jinde než v o otázce rušivé, zničující a přece asi tolik potřebné existence holek) řeč o přirozeném řádu věcí a o přirozenosti. Už od krátké mystifikace Ropáci (1988), která mu vynesla "studentského Oscara" a se kterou má jeho nový film dost společného, Jan Svěrák tenhle problém vnímá komplikovaným, nejednoznačným a pro diváka zábavným způsobem. Vždycky totiž provokuje nějaké nové dějové peripetie a pochybovačně ironické otázky. Třeba: co vlastně dneska patří do normálního lesa (nebo do života malého kluka trpícího astmatem)? Což tahle honička po zasněžených svazích v autíčkách udělaných z rezavých odpadků, ale ve stylu Hvězdných válek?