Výsledky ankety a poznámka k domáckým detailům v Robinu Hoodovi

Moje malá anketa týkající se předběžného kreditu Scottova Robina Hooda skončila a výsledky jsou rozumné: na film se týden před jeho premiérou těšilo  41% hlasujících čtenářů (jsem zvědavá, jestli se jejich očekávání naplnila) a sedmnáct se rozumně ztotožnilo s pozicí opatrného čekatele. Čtrnáct procent hlasujících Robin nebere (bože, co to je za lidi? :)) a 9 % vyjádřilo obavy, že půjde jen o mix Gladiátora a Království nebeského. Sedmnáct procent klikajících se pak ztotožnilo s představou, že by je film zajímal, jen kdyby šlo o mix Blade Runnera, Dobrého ročníku a pohádek z mechu a kapradí. (Ti by ale možná nakonec měli vyrazit spíš na Kukyho, kde je umělých bytostí, povzbuzujícího moku v "galaktickém" lesním baru a mechu kapradí nezměrně víc než ve Scottově filmu). No, a tenhle víkend je Robin Hood už v kinech a většina z vás - hlasujících či nehlasujících - se jistě pustí do sbírání vlastních názorů.   


Ještě bych ráda utrousila pár poznámek ke zdání realismu, o kterém jsem se zmínila ve své hoodovské recenzi, která byla spíš předběžnou snahou o "velký celek" - něco jako umístění postavy Robina do houfu anglického vojska na pláži, kde za chvíli vypukne boj (ať už s Francouzi nebo o diváky). Neměla jsem čas na detaily, ale právě ty jsou ve Scottově filmu docela zajímavé. A vypovídají hodně o promyšlenosti, která z filmů tohoto režiséra dělá vždycky něco trochu víc než právě jen "velkou"diváckou podívanou.

Ať je to s historickými fakty jakkoli (a každý film tohoto žánru s nimi nutně nakládá více či méně ne-věrně), Robin Hood navozuje pocit jakési skutečnosti, nabízí představu o minulosti, kterou můžeme přijmout jako diváckou podívanou i jako jakýsi "nosič" současných významů a pocitů, o kterých jsem už psala. Srovnávání toho, co se děje ve filmu, s historickými fakty a našimi znalostmi o dané době ráda přenechám jiným - a ostatně si myslím, že v podobných případech není zase tak důležité: historické filmy nabízejí - stejně jako sci-fi - svou představou o nějaké "jiné" době (a tvůrci některých historických filmů mimochodem potvrzují, že chtěli, aby vypadaly jako příběhy z jiné planety - viz třeba Felliniho Satyricon nebo Scorseseho Gangy New Yorku).  



Scott se v Robinu Hoodovi ovšem jakoby vrátil k "realismu" Soupeřů - jeho nový film připomíná příběh z mimozemských časů určitě méně než Království nebeské, Gladiátor a 1492: Dobytí ráje (kde jsou mimochodem první Kolumbovy kroky na půdě Nového světa připodobněny legendárnímu záznamu prvních kroků Američanů na Měsíci). V Robinovi nejde o to, aby divák žasl nad nějakým divy nového světa - je to v podstatě "familiární" film, vypráví o čemsi jako "naší" Anglii" (po projekci padla z jedněch zasvěcených úst ironická otázka, jaký ohlas asi bude mít ve Francii - Francouzi jsou tu totiž vykresleni opravdu dost negativním způsobem). Scott jako tvůrce s výrazným výtvarným cítěním se opírá (podobně jako ve svém zmíněném debutu) o britskou krajinomalbu a vytváří "hezký", ale jaksi domácky prostý středověk (takže ani královský Tower nehýří zdaleka takovou nádherou jako scény v Království nebeském). Anglie v Robinovi má podobný punc "provinčnosti" jako Maximův španělský domov v Gladiátorovi (nebo jako Hobitín v Pánovi prstenů) - protagonista se však nemusí nikam vypravit, aby si v cizích zemích vybojoval hrdinské postavení, ztratil je a získal svobodu a dámu svého srdce. To vše naopak navrátilec z dalekých exotických krajin může dobýt jen doma...

Nic není domáčtějšího, intimnějšího než hrdinova kůže, a právě tady je Robin Hood pěknou ukázkou lakonické promyšlenosti. Robin přijíždí do Nottinghamu sice oblečený v cizích rytířských šatech, ale špinavý (ale zdaleka ne tak špinavý, jako je francouzský zloduch, který se pokouší znásilnit Marion - ten má ruku tak hnusně zaprasenou, že k němu prostě musíte pojmout odpor). Je usmolený dokonce tak sympaticky a nenápadně, že na jeho stav diváka dokonce musí SLOVNĚ upozornit jeho hostitel Walter Loxley ("Ale napřed se musíš vykoupat, pane. Zapácháš."). Okamžik před koupelí, kdy musí Robinovi shodou okolností se svlékáním pomoct sama Marion, je jistě jednou z nejerotičtějších v celém filmu (druhou je nepochybně tanec dvojice): Scott protentokrát v rámci celého filmu nejen pohrdl tradiční "postelovou" scénou, která obvykle z obou hrdinů odhaluje nejvíc čisté, nahé kůže. Vychází v rámci milostné linie vstříc více divačkám a nikoli divákům: ty si mohou očima vylekané a fascinované Marion vychutnat polonahého Russella Crowea, zatímco "královna" Marion existuje od začátku do konce jako rafinovaně zahalený erotický příslib. 


Tahle koncepce je samozřejmě tou nejvzrušivější možností, jak pracovat s rodícím se vztahem Robina a Marion: vše se odehrává v náznacích, slovech, které hrdinům občas omylem uniknou, a funguje to ovšem jen díky Scottovu bezchybnému smyslu pro timing a jemnému hereckému mistrovství Crowea a Kate Blanchettové. Svébytným komentářem k téhle navenek cudné romanci, kde je vlastně úplně všechno, co si spanilomyslná divačka tohoto filmu může přát, je vztah krále Jana a jeho francouzské (jak jinak) milenky, posléze manželky Isabelly: svou sexuální otevřeností působí opravdu povrchně a hloupě. Vrcholným detailem je pak scény, v níž představitel dekadentně požitkářského, hysterického Jana, Oscar Isaacs, odhalí nedepilované podpaží: nevypadá to domácky a intimně, ale nečekaně necudně. Nemusím snad podotýkat, že Crowe nenabízí ve filmu žádný takovýhle křiklavě "nevhodný" detail a přesto působí nevídaně mužně: Robin je pojatý jako muž, kdo se před divákovýma očima propracovává do pozice legendárního hrdiny, u kterého takové detaily nejsou důležité, protože jde zase už především o velký celek. I z toho důvodu je chytré, že Scottův "domácký" film je příběhem končícím ve chvíli, kdy se Robin Hood zrodil.