Profesionální manželka

Suzanne si udržuje svěžest
ranním během a básněním

François Ozon je v nejlepší tvůrčí kondici - ve třiačtyřiceti si udržuje tempo minimálně jednoho nového filmu ročně. Ať ho nadšeně obdivujete či blazeovaně trousíte, že ve vás vzbuzuje pocity elegantní nudy (nebo něco mezi tím), každým dalším titulem své filmografie se potvrzuje jako vytříbený stylista. Někdy je to zajímavější, jindy méně: mně osobně ovšem baví víc, když se rozhodne nás bavit. (Což neznamená, že nechce něco "vážného" říct.) Svým novým filmem, adaptací divadelní komedie Pierrea Barilleta a Jean-Pierrea Grédyho, se po sérii formálně komplikovanějších, často dramaticky laděných snímků vrací právě k odlehčené, jednoduché divadelní formě 8 žen (2002). Také Profesionální manželka je poctou "ženskému" světu, který ovšem zastupuje a naplňuje (aniž bych chtěla křivdit ostatním, rovněž vynikajícím herečkám ve filmu) jediná osobnost - Catherine Deneuveová. V sedmašedesáti přitom nějakým zázrakem vůbec nepůsobí jako zestárlá, opečovávaná hvězda, která se trapně pokouší naplnit ženskou energií roli ženy středních let! Coby Suzanne Pujoleová, která se z ozdoby manželovy domácnosti mění v milovanou a schopnou šéfku jeho továrny a úspěšnou političku, Deneuveová neztrácí šarm dámy a pikantnost děvky - a to zvlášť ve chvílích, kdy ji Ozon nutí pohybovat se na hraně mezi komedií a parodií této komedie.

Úlisná dcera je vychytralá po tatínkovi

Právě to je totiž velice zvláštní žánrová poloha, kterou režisér vytěžil z dnes už klasické divadelní předlohy. Ta zesměšňovala dobové feministické trendy a "kuchyňskou" válku mezi muži a ženami v rámci jedné středostavovské rodiny (přenesené z generace rodičů mezi jejich dospělé potomky) zkomplikovala ještě soubojem mezi autoritářským majitelem továrny, jeho dělníky a odboráři. Dobové "uvědomovací" trendy působí z dnešního pohledu zastarale, což jen umocňuje poněkud vyčpěle působící předloha: pro Ozona zde vznikl prostor, který naplnil velmi obojakou a podvratnou atmosférou. Jeho film ovšem neevokuje atmosféru francouzských komedií 70. let - spíš nabízí jejich hyperstylizovanou podobu: tehdejší jednoduchost a lacinost z nutnosti nahradil dojem vytříbené kašírovanosti, který se znamenitě snoubí s komorní divadelností v dialozích a práci s časoprostorem vyprávění. (Zajímavý kontrapunkt k vyprávění, odehrávajícím se prakticky úplně ve vile Pujolových, tvoří úvodní sekvence sledující Suzanne při ranním běhu: i v přírodě nachází Ozon stejné roztomile pastelové barvy a naivní kompozice jako později v interiérech a kostýmech.)  

Pujolovi versus třídní nepřítel: levicový
politik Babin (Gérard Depardieu) 

Podobně jako v jiných režisérových filmech, i v příběhu, odehrávajícím se v roce 1977 v severofrancouzském městečku Sainte-Gudule, hraje důležitou roli cosi jako umělecky evokovaný kýč (přičemž nejde o ojedinělý přístup - paralelně na stejném poli pracuje i řada anglofonních tvůrců - namátkou mne napadá třeba Darren Aronofsky). Jediné, co na filmu můžeme brát skutečně "vážně", jsou herci: takoví zkušení komediální matadoři, jako je Deneoveová, Fabrice Luchini (který hraje hrdinčina manžela Roberta) a Gérard Depardieu (jenž ztvárnil Suzannina dávného ctitele Babina), se v oblasti svébytného ozonovského kýče, této zvláštní parodie na komedii, pohybují s bezchybnou nonšalancí. Podobných rolí podvádějících, podváděných, intrikujících hrdinů si sami zahráli nepočítaně ve filmech různých kvalit - a dovedou jim dodat nadhled na druhou i nebývalou citovou hloubku.

Romance v podání dvou posvátných
hereckých monster je prostě dojemná

Kupříkladu milostná romance mezi Suzanne a levicovým politikem Babinem, která je pokračováním dávného "mezitřídního" krvesmilstva, patří v podání Deneoveové a Depardieua k emocionálním vrcholům jejich letité spolupráce. (A nemohu - podobně jako v případě komedie Na mamuta! - nepoznamenat, že děsivě tlustý "Gégé" znovu předvádí vítězství hereckého ducha nad tělem, tentokrát ovšem na malé ploše a s vnitřně vyváženou energií, kterou jsem u něj postrádala někdy od KOndoMEDIE). Do hloubi duše mne oslňuje, jako precizně vybroušený, falešný krystal s desítkami klamavých plošek - a jedinou mrzutostí zůstává, že v kratičkých retrospektivách mladé hrdiny nevyhnutelně hrají jiní, mladší herci... Na znovuvzkříšenou romanci mezi bývalým dělnickým kádrem a jeho dávnou, buržoazní milenkou pak logicky navazuje finále, ve kterém kýč vztahový vyústí v kýč politický...

Suzanne uspěje i v politice

Profesionální manželka (v souladu s originálním názvem evokujícím prázdnou, okrasnou nádobu) tak není bezzubou, stylovou evokací minulosti, ale mnohotvárně jedovatým komentářem k "složité" a "dospělé" současnosti, jež se cítí být nad tuto minulost a její zjevně vyprázdněné a překonané ideály pošetile povznesena.   

Potiche
Francie 2010, 103 min., titulky
Scénář a režie: François Ozon (podle divadelní hry Pierrea Barilleta a Jean-Pierrea Grédyho)
Hudba: Philippe Rombi
Hrají: Catherine Deneuveová (Suzanne Pujolová), Fabrice Luchini (Robert), Gérard Depardieu (Babin), Jérémie Renier (Laurent), Judith Godrècheová (Joëlle), Karin Viardová (Nadège), Elodie Frégéová, Gautier About, Jean-Baptiste Shelmerdine, Sergi López