Harry Potter a spol.

Harry Potter: kouzelní adolescenti  

Globalizovaná kina ovládají nezletilci na prahu dospělosti, kteří se místo studia maturitní otázek pokoušejí zachránit svět před apokalypsou. Aby jim to šlo lépe, mají k dispozici kouzelnické hůlky, upíří zuby nebo nadstandardní mutantskou fyzičku. Jsou mladí, krásní a poznamenaní temnotou - protože právě to momentálně na diváky působí nejvíc sexy. 

Časy, kdy bylo filmovému Harrymu Potterovi jedenáct let a nastupoval do prvního ročníku bradavické školy čar i kouzel, jsou nenávratně pryč, i když je služebně o čtyři roky mladší než jeho literární vzor. Když před devíti lety poprvé zamával kouzelnickou hůlkou, vypadalo to jenom jako další bezkrevná rodinná fantasy v hollywoodském stylu. Úspěch prvního snímku inspirovaného knížkou Joanne Rowlingové ovšem změnil miliony diváků na řadu následujících let v dobrovolné otroky spisovatelčiny vlezle průměrné fantazie. Jejích knih totiž bylo nakonec sedm, a přestože fiktivní hrdina zestárl v každé z nich jen o rok, číst jeho příběhy a chodit na potterovské filmy se ukázalo být programem na celých čtrnáct let: první kniha totiž vyšla v roce 1997 a poslední film do kin vtrhne až v červenci 2011.

Harry přitahuje temnou magii 

Nezletilý outsider s jizvou na čele, jehož osudem je zlikvidovat zlého černokněžníka Voldemorta, vraha svých rodičů a uchvatitele moci nad kouzelnickým i lidským světem, tak odchoval celou jednu generaci. Vzhledem k promyšlenému marketingu se sice těší obrovské popularitě, odborníkům i vychovatelům ale nebezpečně zvyšuje tlak. Naivistická kombinace příběhu z anglické internátní školy a čarodějnického dobrodružství totiž vyústila v hororovou fantasy o třech mladistvých bezdomovcích, kteří utekli z domova i ze školy a nevybíravě obcují s magií, která je samoúčelná, efektní a přitažlivě temná. Někdy se dokonce zdá, že se na straně pomyslného dobra (jehož hranice jsou ve vyprávění řádně otřeseny) ocitli jaksi náhodou…Rowlingová je nicméně milionářkou a společnost Warner Bros. zhodnotila potterovské snímky jako nejvýdělečnější filmovou sérii všech dob.

První část závěrečného dílu série, Harry Potter a Relikvie smrti v režii Davida Yatese, není ovšem jen marketingově promyšleným pokračováním veleúspěšné knižní série. Je také součástí módního trendu, který zamořuje kina i televizní obrazovky v posledním desetiletí. Zajímavé je na něm i to, že je povětšinou vázaný na psané, sériové předlohy (knihy či comicsy) a v souladu s tím masíruje diváky postupně v několika dílech. 

Twilight

Soustřeďuje se s počtářským rozmyslem na nejhladovější a nejperspektivnější konzumenty – adolescenty – a vypráví jim příběh jejich cesty k dospělosti jako napínavou fantazijní story s dobrým koncem. V souladu s jejich vlastními pocity odcizení a nejistoty jsou hrdinové těchto příběhů „jiní“ a liší se od svého „normálního“ okolí, často díky nějakým výjimečným schopnostem. I když je mají od narození (jako Harry nebo telepatka Sookie Stackhouseová z upírského seriálu True Blood: Pravá krev), okamžik dospívání je umocňuje (jako u mutanta Bobbyho „Icemana“ Drakea ve filmovém dobrodružství X-Men 2). V té době ovšem také mohou být získány osudovým omylem (jako u středoškoláka Petera Parkera, který se kousnutím radioaktivního pavouka mění v pavoučího superhrdinu Spider-Mana). Někdy ovšem stačí, aby se někdo prostě osudově zamiloval – jako středoškolačka Bella Swanová do sexy vampýrského spolužáka z emo-ságy Twilight, inspirované knížkami Stephenie Meyerové. 

Mladý Frankenstein Mela Brookse -
šílený vědec coby objekt parodie

O vyprávění, které využívá takových pouťově halloweenových prvků, se ovšem nezajímají jen adolescenti, ale i rodičovská generace. Ve sféře zájmu jejich dětí se totiž ocitla i témata, jež ještě poměrně nedávno patřila výhradně dospělým. Pro generaci dědečků byli totiž kníže noci Dracula, mytologický kouzelník Merlin nebo Frankensteinovo monstrum nositeli závažných témat lidské existence, oděnými do hávu viktoriánské romantické temnoty. Dnes se změnili v zábavné popkulturní ikony, vlekoucí za sebou nicméně cáry dávných významů... I to může být důvodem zájmu dospělých o dětské čtení, pubertální zábavu a kinematografii adolescentů.

Sladkých sedmnáct 

Peter Parker bude
pavoučím mužem

Odvážný, nekonformní mladík či děvče, kteří si odpovídají na otázku, kým vlastně jsou, a hledají své místo na světě – to jsou postavy, které najdete patrně ve všech mytologiích světa a v řadě příběhů, které se v nich podvědomě či záměrně inspirují. Jde o univerzální příběh dozrávání, který prožíval třeba už řecký rek Théseus, jenž coby osudem vyvolený mladíček vykoná řadu heroických skutků, projde vítězně labyrintem, kde zabije nestvůrného Mínotaura, a posléze se stane vládcem svého lidu. 

V návaznosti na klasický „vzdělávací román“ (bindungsroman), který se začal formovat už na sklonku 18. století a měl podpořit duchovní, psychologický či společenský rozvoj jedince, začíná příští hrdina jako odstrkovaný outsider. Součástí jeho cesty k dospělosti a socializaci bývá útěk z dosavadního domovského prostředí, protože jeho neklidná, zvídavá a svobodná mysl už déle nesnese malichernost a útlak. 

Luke Skywalker - mladíček
ze zapadlé planety

Ideálním stářím pro hrdinu či hrdinku takového příběhu je věk těsně předcházející dosažení zletilosti. Ten je ovšem v různých fantazijních prostředích různý, ale pravidelně nižší než v naší realitě: třeba ve světě Harryho Pottera kouzelníci dosahují dospělosti už v sedmnácti. A jak naznačují dobrodružství Anakina Skywalkera a jeho syna Lukea, v galaktickém universu filmové ságy Star Wars se dospělý statut zřejmě odvozuje od schopnosti řídit kosmickou loď. Zralý pro dobrodružství je každopádně protagionista, který je oficiálně ještě dítětem, ale pro „skutečný život“ je připravený nesrovnatelně lépe než všichni dospělí kolem něj.

Hrdina s legálním povolením k dobrodružství je pro adolescenty nepřitažlivý už proto, že se s ním mohou ztotožnit obtížněji než s někým, kdo je jim věkově roven nebo je mladší. Moderní fantasy příběhy, ať už je napsali skutečně sečtělí autoři (nebo jen polovzdělanci jako Rowlingová či pachatelka upírské ságy Twilight), tedy úmyslně využívají právě nezralých hrdinů, kteří zkoušku dospělosti neskládají ve škole, ale v realitě. 

Lucinka z Plavby Jitřního poutníka už
příště nesmí do pohádky

Vyšší věk je dokonce na překážku, jak naznačuje britský spisovatel C. S. Lewis ve svých sedmidílných Letopisech Narnie: tam jsou „přestárlí“ protagonisté posléze vyloučeni z čarovného světa. V adaptaci třetí knížky s podtitulem Plavba Jitřního poutníka (která právě přichází do českých kin) jsou tak surově vyobcováni hlavní hrdinové dvou předchozích dílů – sourozenci Peter a Susan Pevensieovi, a protagonisty vyprávění se stávají jejich mladší příbuzní…

Mládí zjevně posiluje schopnost učit se a vstřebávat novinky: každý „jiný“ hrdina si totiž na své cestě musí osvojit pravidla nového světa a podřídit jim své dovednosti. Díky unikátním schopnostem rychle předčí nové přátele a dokonce i mentora, který mu bývá pravidelně přidělován (ať už se jmenuje Albus Brumbál, Obi-Wan Kenobi nebo Gandalf). Provokuje ho k tomu už skutečnost, že se ocitl za hranicemi nudného, upjatého domovského světa a může se zabydlet v realitě, která se řídí mnohem zábavnějšími zákony a je zabydlená nesrovnateleně vzrušivějšími bytostmi, než jaké poznal dosud.

Nadstandardní výbava 

Scott Pilgrim: nic nevypadá obyčejně

Příběhy, ve kterých jde jen o civilní uzavření relativního míru s rodiči a učiteli, získání sebedůvěry a o ztrátu nevinnosti s nejhezčí spolužačkou či spolužákem, se odsunuly do sféry tradiční teenagerovské komedie typu Prci, prci, prcičky (1999). Když se dnes někdo o něco takového snaží, musí to vypadat přinejmenším jako filmová adaptace comicsu Bryana Lee O'Malleyho Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010), jejíž hrdina se ve videoherně stylizovaném boji na život a na smrt utkává se sedmi bývalými známostmi své nové dívky… 

Noční můra v Elm Street: Johnny Depp

Současné příběhy o dozrávání rády využívají fantaskních prvků, jejichž hlavním nositelem bývá sám hlavní hrdina. Teenageři a adolescenti tak zjevně s plnou vážností vracejí úder, protože celá desetiletí byli ve filmu především trpnými obětmi temných nadpřirozených sil. (Od klasických hororových tasemnic typu Halloweenu, Texaského masakru motorovou pilou, Pátku třináctého či Noční můry v Elm Street se příliš nelišily ani novější filmové série -Vřískot, Jeppers Creepers , Tajemství loňského léta či Nezvratný osud.) 

Frodo Pytlík (Elijah Wood) je hobit
neobyčejného typu

Sám protagonista dnešního populárního příběhu o dospívání disponuje nadstandardní výbavou. Nejde už o nezvladatelné ničivé schopnosti, jakými vládla Carrie z románu Stephena Kinga: hrdina bývá příslušníkem vyvoleného druhu, který ví a vidí víc, než obyčejní smrtelníci. Zjevně už tedy nestačí zasadit do fantazijního rámce obyčejného hrdinu, který si vybojuje hrdinský statut na základě takových normálních vlastností, jako je upřímnost, dobrosrdečnost, houževnatost či loajalita k přátelům. Mrňavý a velmi člověčí hobit Frodo Pytlík, který se z fantasy trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů veleúspěšně přesunul do filmové série režiséra Petera Jacksona (2001-2003), byl proto vlastně spíš výjimkou potvrzující pravidlo. 

Boží synek si troufne i na Medúzu
(Percy Jackson: Zloděj blesku)

I Harry Potter tak zjišťuje, že pochází z čistokrevné kouzelnické rodiny a jeho rodiče nezahynuli při autonehodě, ale rukou magického nepřítele – a že z každodenního živoření vede přímá cesta do metropole a odtud do středobodu čarodějnického světa, bradavické školy. Podobně si Luke Skywalker v sérii Star Wars uvědomuje, že život u venkovských pěstounů byl jen předehrou k tomu, aby coby geneticky nadprůměrně disponovaný rek zachránil galaktické společenství před zlým císařem, nastolil v něm blahobyt a americkou demokracii a nádavkem získal ruku krásné princezny. (Už jeho otec Anakin už totiž dávno přišel na to, že příčinou výjimečnosti jejich rodiny jsou jakési záhadné midichloriany obsažené v krvi.) Hrdina teenagerovské fantasy Percy Jackson: Zloděj blesku (původně protagonista knižní série Ricka Riordana) už ve dvanácti zjišťuje, že se vlastně jmenuje Perseus a coby syn boha Poseidóna má jistá práva a schopnosti… Dědičná je dokonce i špionská profese, jak naznačuje Alex Rider z knižní série Anthonyho Horowitze (která se však dočkala jen jednoho filmového výstupu v podobě akčního snímku Stormbreaker/2006) či hrdinové filmové série Spy Kids, kterou uvedl do světa režisér Robert Rodriguez (a která se v roce 2011 dočká už čtvrtého dílu). 

Upír vhodný pro dívčí
publikum (Twilight)

Pokud je v rámci této koncepce něco nového, pak je to vážnost, jakou tyto příběhy přikládají samy sobě: komediální nadsázka se hodí pro dětičky, adolescent ovšem vyžaduje heroickou pózu a velkolepě temné kulisy. Někdy se to dokonce přežene, takže ufňukaná, rádobytemná upírská romance pro děvčata Twilight je zdrojem posměchu kritičtějších (rozuměj především klučičích) diváků. I tady ovšem platí, že v halloweenských kulisách kladoucích „vážné“ otázky života a smrti někdy mrzne úsměv na rtech.

V rámci „mytologické“ koncepce, ať už je původní nebo okopírovaná, totiž zpravidla úspěšně fungují tytéž prvky: dozrávání jedince sluší pozadí nesmiřitelného souboje druhů, národů či zájmových skupin. To někdy ústí až do monumentální historické ságy. Coby výsledek odvěkého sporu proti sobě nakonec mohou ve finální olbřímí bitvě stanout celé armády a rozhoduje se tu o příštím osudu celého světa.
Konečnému vítězství dobra ovšem obvykle předchází série porážek a ztrát: neboť takovému příběhu nejlépe sluší forma trilogie, třetímu a závěrčenému dílu předchází druhý díl, který zpravidla končívá totální katastrofou. (Což je mimochodem také případ první části filmu Harry Potter a relikvie smrti, takže předchozích šest filmů působí jen jako rozvleklá přípava na finální velký masakr.) 

Gandalf v Pánovi prstenů zemře... a
zase vstane z mrtvých

Apokalypsa je pak odvrácena jen díky neuvěřitelnému úsilí a odvaze skupiny hrdinů vedených vyvoleným rekem. Na cestě k vítězství nemusejí zahynout jen tisíce bezejmenných spolubojovníků i dočista nevinných lidí, o jejichž blahu a svobodě se tady pravidělně řeční především, ale autorům ani divákovi na těch bezvýznamných, nudných „mudlech“ vlastně nezáleží. Dojemnější než nějaká ta hromada anonymních mrtvol je skon některé z důležitých postav, často dokonce mentora mladistvého protagonisty.

Aby dosáhl dospělosti a zachránil svět, musí ovšem mladý hrdina ukrutně fyzicky a duševně strádat. Přichází obvykle nejen o svůj původní domov (ten většinou za moc nestojí, takže žádná škoda), ale často i o nové zázemí ve fantazijním světě: on a případně hrstka jeho nebližších se stávají vyvrheli i v rámci rebelského fantazijního společenství, jehož pravidla poruší. I jednota skupinky největrnějších kolem hlavního hrdiny ovšem posléze podlehne rozkladu, aby se protagonista mohl utkat s vlastními vnitřními démony: kamarádství sice ve světě adolescentů předtavuje nezpochybnitelnou hodnotu, na svoje dospívání je ovšem každý přece jen sám. Což je jeden z mála „realistických“ konstatování v těchto příbězích.

Temná strana síly 

Dospívající vlkodlak
a jeho použití v realitě

I v permanentním, popkulturním halloweenovém večírku pro nezletilce můžeme postřehnout posuny. Ty na jedné straně devalvují původní mytologická východiska fantazijních příběhů o dozrávání a na druhé si (občas) užívají možnosti jejich podvratných variací. Obojí vychází hlavně z toho, jak prudce stoupá obliba „jiných“, kteří byli dříve jednoznačně spojováni se zlem - kouzelníků, upírů či vlkodlaků. Ti jsou teď přitažlivými kladnými hrdiny, s nimiž se adolescenti bezproblémově ztotožňují.

Cestu jim proklestili všechny ty roztomilé televizní Sabriny – mladé čarodějnice a Buffy, přemožitelky upírů, případně vlkodlačí středoškoláci Teen-Wolfové a sympatická Addamsova rodina. Legitimizace temných prvků v každodennosti dospívajících vede současně i k zesvětštění nadpřirozené či nepřirozené existence. Často tak už vůbec nejde o souboj dobra se zlem a světla s tmou, ale o to, vyspat se se spolužákem z vyššího ročníku. Současně nezletilí kouzelníci či dospívající monstra se svými pravzory sdílejí existenci v oblasti šera, na hranici mezi černou a bílou, životem a smrtí, zákonem a jeho permanentním porušováním. 

I X-Menka Rogue má právo na lásku

Už z podstaty tak příliš nemění sami sebe a nepodřizují své tužby potřebám a pravidlům světa kolem: netrápí se jako některá klasická monstra vyobcovaná na okraj většinové společnosti, netouží předčasně ukončit svou mučivou existenci nemrtvých či skoncovat se svou odlišností a zařadit se mezi normální lidi. Vlastně jsou docela konformní, i když jim můžete závidět, jak bezproblémově se mohou věnovat konzumu všeho druhu: nehrozí jim například, že by se mohli nakazit civilizačními chorobami a podlehnout AIDS - takže mohou bezuzdně souložit, s kým se jim zachce (autorka knižní série Bratrstvo černé dýky, J. R. Wardová, dokonce na tomto základě rozjela upírskou ságu pro ženy, která se vzhledem ke své neskrývané pornografičnosti a sadismu filmové adaptace nejspíš nedočká). 

Interview s upírem: navždy mladí a krásní

Hrdinové adolescentních příběhů tak ovšem nemohou být nestvůrní, ale mladí a krásní, a k dokonale zdravému, reklamnímu vzhledu jich chybí snad jen ruměnec na interesantně pobledlých tvářích. Samozřejmě si také nelibují v umatlaných pohřebních rubáších zastaralého střihu, ale v zajímavém, kvalitním, značkově vyhlížejícím oblečení. Jejich příbytky jsou náležitě „cool“ a dopravní prostředky, které používají (i kdyby šlo jen o létající košťata), mají supermoderní designy odpovídající nejsoučasnějším představám. Temná aureola se tu s okázalou samozřejmostí snoubí s nevinností mládí: cožpak můžete vyčítat šestnáctiletým dětem jejich přirozený sklon k sobectví, afektům a konzumní hltavosti? 

Jegor z Denní hlídky

Příklon k navenek tak atraktivní temné straně ovšem svědčí i o odmítnutí dospělé zodpovědnosti a možnosti utvářet okolní svět – a občas se do středu zájmu publika dostanou i příběhy, které v tom nespatřují nic pěkného. Jako tragický je tak vnímán kupříkladu osud nezletilého syna hlavního hrdiny Jegora v ruském upírském megahitu Denní hlídka, inspirovaném knížkami Sergeje Lukjaněnka. Nebo venkoncem i příběh krásného a romanticky ztraceného Anakina Skywalkera z nové trilogie Star Wars.

Varování před syndromem Petera Pana - chlapce, který odmítl vyrůst a pokoušel se zůstat věčným dítětem – ovšem snadno zaniknou v hlavním proudu. A ten se nese v aseptickém duchu politické korektnosti, který spolehlivě pohltí známky skutečné originality a rebelství. Opakovaně se tu velebí třeba kulturní, genderové, národnostní a rasové smíření. V žádném společenství dnešních „jiných“ hrdinů, ke kterému se dospívající protagonista obvykle připojuje, už nesmějí chybět energické ženy, svižní Asiati ani zdatný rek tmavé pleti (a je tedy jen logické, že potterovská Relikvie smrti nenápadně oblékla černého kouzelníka Kigsleyho do muslimsky vyhlížejícího hábitu). Moderní svět je tolerantní a i pro toho nejpodivnějšího „jiného“ se tu najde místo. Když poklidně soužijeme s lesbičkami a gayi, proč by se nenašlo pro slušně vychovaného, býložravého, mladistvého vlkodlaka? 

Underworld: svět, kdy upíři ještě pili krev

Přitažlivě zlobiví, „jiní“ museli proto rezignovat i na původní zdroje obživy a čerpají z alternativních, ekologických a společensky přijatelných zdrojů. Nemusíte se tedy bát, že by vás zatěžovali takovými ohavnostmi, jako je sání krve lidských obětí či požívání jejich masa. Pít krev mohou dnešní „závislí na hemoglobinu“ snad jen v archaických kulisách typu série Underworld - podobně, jako dnes svobodně mohou kouřit cigarety už jen protagonisté historických filmů. Pro knižní, seriálové a filmové upíry bylo vytvořeno tak uspokojivé množství nejrůznějších náhražek, zpravidla na bázi zvířecí krve nebo umělých látek, že to uspokojí i vegetariána. Harryho kamarádka Hermiona nikdy nemíchá v čarodějnickém kotlíku nic skutečně odporného a mutanti přijímají zpět svou ztepilou lidskou podobu, aniž zahlédnete něco z jeho přirozené lidské nahoty.

Temný viktoriánský romantismus spojený s bolestnou, divokou existencí vykořeněné „cizí“ bytosti tak uvolnil místo uživatelsky přátelské podobě „jiného“. Ta vychází vstříc všem požadavkům současného světa, který místo reality nastrkuje pěkně vypadající banalitu. Dospívání teď vypadá tak skvěle, že by do toho našinec šel ochotně znovu.

(Tento text byl psán pro časopis pro muže ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)