Ceny české filmové kritiky: nominace

Pouta Radima Špačka: favorit

Možná vás bude zajímat, jak se to vyvíjí s Cenami české filmové kritiky (psala jsem o nich nedávno tady). Hlasovací lístky jsme museli odeslat do 17. prosince, což prý učinilo 85 procent hlasujících (což je docela vysoká účast). Brali jsme v úvahu dvaadvacet hraných a třináct dokumentárních filmů (jež měly letos distribuční premiéru, kterou distributor nahlásil do databáze Unie filmových distributorů). 

Největší z Čechů 

Nejvíce nominací - sedm - získal snímek režiséra Radima Špačka Pouta, jen o jednu méně má Největší z Čechů Roberta Sedláčka  a čtyři získal film Jana Svěráka Kuky se vrací. Tyto tituly budou v dalším hlasovacím kole soupeřit v kategorii nejlepší film, ale také v kategoriích nejlepší režie a scénář (v těch se navíc utkají s filmem Přežít svůj život Jana Švankmajera: protože tu bylo dosaženo rovnosti bodů, byly místo tří vyhlášeny čtyři nominace). (Kompletní seznam nominací najdete třeba na Moviezone).

Můj favorit: Hlava-ruce-srdce

Protože se k tématu ještě vrátím, až bude dobojováno, jen malou poznámku: pokud vnímáme Kukyho jako svého druhu satirickou pohádku (za což se já osobně už delší dobu přimlouvám), tvoří Svěrákův film se Sedláčkovým a Špačkovým pěknou trojici naznačující, že hlasující kritici před vším ostatním jednoznačně upřednostnili aktuálnost a šťouravost. (Nebo to má Svěrák u části kritiky dobré - jako v podstatě vždycky). Všechny tři zmíněné filmy jsou - každý jinak - formálně i názorově ježaté a nevyrovnané, s přehledem ale odepsaly  všechny hladčeji a bezproblémověji realizované konkurenty (typu Herzova Habermannova mlýna). Kolegové kritici se ale současně podle mého názoru zachovali přece jen dost konzervativně, když mezi favority započítali i Švankmajera a jeho snímek, který považuji za předvídatelný, prázdný a nudný - a pominuli jiný, nesrovnatelně tajemnější a dráždivější surrealistický projekt této sezóny, film Hlava-ruce-srdce Davida Jařaba (ten získal jen jedinou nominaci - pro kameramana Marka Jíchu). Přiznávám, že Jařabovo znepokojivé, zábavné a naprosto originální dílo bylo mým favoritem (a hledám jen nějakou klidnější časovou zátoku ve vánočním běsnění, abych sem o něm konečně něco napsala).