Velká láska Pierra Étaixe: Svoboda snu

Surrealistický sen o jezdících postelích

V rámci další části Projektu 100 můžete vidět komedii Pierra Étaixe o plachém dobyvateli, který si užívá nevěru jen ve svých snech. Melancholická, oneirická klauniáda zakotvila v mezeře filmové historie mezi díly Jacquese Tatiho a Luise Buñuela. 

Význam francouzského režiséra a herce Pierrea Étaixe se často odvozuje od jeho spolupracovníků – kolegy a mentora Jacquesa Tatiho a scenáristy Jeana-Claudea Carrièrea. Na jeho kariéru se ovšem můžeme podívat i z druhé strany: existují totiž zřejmé důvody, proč řada významných tvůrců spolupracovala právě s Étaixem. Jsou stejné, které nás vedou k tomu, abychom ho znovuobjevili jako komediálního autora rovnoprávného s klíčovými osobnostmi 20. století, počínaje evropskými cirkusovými klauny přes americké mistry němé grotesky a konče Woodym Allenem a Jackiem Chanem.

Klasické uspořádání francouzské
ložnice konce 60. let?

Nejde jen o Étaixovu originalitu a všestrannost, spojující okouzleného diváka, zvídavého teoretika a nadšeného, precizního praktika. Jde i o dojem nadčasové subverze, již vzbuzuje samotný vypjatě anachronicky, až autisticky působící étaixovský vesmír. Starosvětská naivita odvozovaná od frašek Georgese Feydeaua tají podvratnost surrealistického básníka, srovnatelná ovšem spíš s pozdními díly Luise Buñuela než se stylově i myšlenkově okázale provokativními filmy Étaixových vrstevníků z francouzské nové vlny. 

Parodie na šťastný domov 

Solidní nejistota 

Étaix tvrdí, že nikdy neusiloval o nic jiného než o pobavení diváka. Současně však cítil, že žádná skutečná, trvalá provokace už není proveditelná. Podobně jako Buñuel odmítal protestovat a dráždit za každou cenu a uchýlil se do znepokojivého pološera jemné subverze. Na tom měl podíl i jeho dvorní scenárista Jean-Claude Carrière, jehož právě v 60. letech, kdy natočil všechny své významné snímky, sdílel právě s o generaci starším španělským mistrem. 

Na rozdíl od filmů nové vlny či děl Buñuelových ovšem Étaixova díla představovala pro dobové publikum solidní jistotu, což dobře dokumentuje i režisérův vrcholný opus Velká láska (1969), uváděný v Projektu 100 v doprovodu oscarové krátké grotesky Šťastné narozeniny (1962). Důvěrně známé prvky tu představuje anekdotický příběh i hlavní komická postava, jež je (podobně jako ve většině režisérových filmů) prostě nazvaná Pierre. Ta ovšem vyjadřuje názory a pocity svého tvůrce a představitele stejně důsledně, jako Frigo koncentruje postoje Bustera Keatona. 

Komentář k revoluci 

Večeře u tchána s louskáním ořechů

Ve Velké lásce se Étaixův Pierre etabluje jako manžel bohaté Florence (v podání režisérovy ženy Annie pocházející z rodu cirkusových klaunů Fratelliniových). Spořádaný muž středních let, vedoucí pracovník v tchánově továrně, se ovšem zamiluje do své nové, mladičké sekretářky, a za zády rodiny se odhodlá přistoupit od snů k činům. Snový svět je ovšem obtížné legitimizovat skutkem a propojit jej tak s realitou – což Velkou lásku odhaluje jako mužskou verzi Buñuelovy Krásky dne (1967), jejíž scénář psal Carrière dva roky předtím. 

Pierreovy fantazie ovšem na rozdíl od vizí Séverine postrádají zvrácenost: plachý, smutný šosák působí navzdory svému úmyslně dráždivému „buržoaznímu“ vzhledu jako oběť absurdních řídících mechanismů, prolínajících ze sociální sféry i do nejintimnějších koutů jeho mysli (viz surrealisticky pojatý sen o jezdících postelích). Velká láska nabízí nicméně podobně nelítostný komentář jako Kráska dne, obohacený navíc o autentickou skeptickou reakci intelektuálů středního věku Étaixe a Carrièrea na chaotický naivismus revolty, jež pohltila Francii v době natáčení, v létě1968. 

Étaix film točil mimo revoluční Paříž, v Tours, a našel si čas i na dokumentární záznam reakcí obyčejných Francouzů, trávících dovolenou v plážových letoviscích. Sestříhal z nich pak hořkou satirickou burlesku Země hojnosti (1970). Jeho názory, nemaskované do podoby zábavné hříčky, byly pro kritiku i diváky natolik nepřijatelné, že to zničilo jeho filmařskou kariéru. 

Keatonovská inspirace: příliš
mnoho nevěst

Le grand amour

Francie 1969, 87 min., titulky 

Režie: Pierre Étaix
Scénář: Jean-Claude Carrière, Pierre Étaix
Kamera: Jean Boffety
Hudba: Claude Stieremans
Hrají: Pierre Étaix (Pierre), Annie Fratelliniová (Florence), Nicole Calfanová (Agnès), Alain Janey (Jacques), Ketty Franceová (paní Girardová), Louis Maiss (pan Girard), Jacqueline Rouillardová (Louise)

Heureux anniversaire

Francie 1962, 15 min.
Režie: Pierre Étaix
Scénář: Jean-Claude Carrière, Pierre Étaix
Kamera: Pierre Levent
Hudba: Claude Stieremans
Hrají: Pierre Étaix (manžel), Laurence Lignieresová (manželka), Robert Blome, Lucien Frégis, Nono Zammit

Pierre Étaix 
(nar. 23. 11. 1928, Roanne, Francie)

Pierre Étaix

V šestadvaceti přišel do Paříže a k původní profesi grafika a ilustrátora si rychle přidal povolání kabaretního klauna. K filmu ho dostal Jacques Tati, s nímž úzce spolupracoval na komedii Můj strýček (Mon oncle, 1958). Od roku 1961 začal sám režírovat (za KF Šťastné a veselé získal mj. Oscara a cenu BAFTA 1963). Debutoval keatonovskou groteskou Nápadník (1962). Následovaly komedie Jojo (1965 – Velká cena na MFF v Benátkách), Jen když jsme zdrávi (1966) a Velká láska (1969). Na scénářích všech jeho snímků se podílel Jean-Claude Carrière, který ovlivnil i vznik celovečerní dokumentární satiry o revolučním roce 1968 Země hojnosti (1970), jejíž drtivý neúspěch zničil Étaixovu filmařskou kariéru. Kvůli letité blokaci autorských práv na své filmy pak na 40 let prakticky zmizel z filmové mapy Evropy. Naplnění našel v psaní a herectví (mj. cirkus Pinder, l’Étaix du Cirque) a také jako učitel (založení École Nationale de Cirque). K filmu se vrací sporadicky (např. adaptace své divadelní hry Pán se dostává do let, projekt realizovaný v systému Omnimax Píšu do prostoru – opět s Carrièrem). Jako herec se mihl např. v Bressonově Kapsáři (1959, Pickpocket), Felliniho Klaunech (1970, I Clowns) či v Iosselianiho Podzimních zahradách (2006, Jardins en automne). 

Filmografie (režie): KF Rupture (1961, Rozchod), Le soupirant (1962, Nápadník), KF Heureux anniversaire (1962, Šťastné narozeniny), Yoyo (1965, Jojo), Tant qu'on a la santé (1966, Jen když jsme zdrávi), Le grand amour (1969, Velká láska), dok. Pays de cocagne (1971, Země hojnosti), TV seriál Souris noire (1987, Černá myš), L'âge de Monsieur est avancé (1987, Pán se dostává do let), J'écris dans l'espace (1989, Píšu do prostoru)

(Tento text byl napsán pro zvláštní číslo Filmových listů věnované další části Projektu 100. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)