|
Gabin - pozdní léta |
Protože se teď na pár dní nacházím v maďarských lázních v Harkány (a platí to, co jsem o nich
psala loni), bude mi v úterý v osm chybět pravidelný gabinovský film, kterými své diváky začala zásobovat Česká televize (tentokrát jde o krimi
Paša Georgese Lautnera z roku 1968). Za týden už budu mít smůlu - posezení před bednou s velkým francouzským hercem se totiž co do rozměrnosti nemůže rovnat chvalně známým úterkům s Belmondem, které vytvořily druh divácké závislosti (a asi nejen u mne). Sotva totiž začalo, už v hlavní vysílací době končí, a zůstává jen dojem zoufalé neúplnosti. Herecká legenda, jejíž existence není ohraničená jen daty 17. 5.1904 - 15. 11. 1976, ale trvá dodnes navzdory všem poryvům mód a stylů, se totiž dočkala především filmů ze závěrečného období své tvorby (čítající téměř stovku titulů). Pro diváka (a dokonce i pro našince) je tak těžké představit si teď Gabina jinak než jako bělovlasého, tělnatého, dominantního, starého elegána, který proplouvá svými filmy víceméně prostřednictvím autopilota.
|
Velká iluze (1937) |
Jean Gabin (narozený jako Jean-Alexis Moncorgé), ovšem provázel francouzskou kinematografii od konce 20. let a svůj profesionální obraz naplnil desítkami rozmanitých hrdinů, ke kterým se představa etablovaného starce v převlečníku z velbloudí srsti nehodí. Gabin dokázal být romantický, zoufalý, cynický, odpudivý i sexy v rukou takových velkých režisérů, jako byli Jacques Tourner, Julien Duvivier či Jean Renoir... a jeho hrdinové se pohybovali spíš za hranicemi lidských i božských zákonů než v jejich mezích. Gabinovu pozdní podobu však formoval spíš dobrácký komisař Maigret než zolovský strojvůdce Lantier z Renoirova
Člověka bestie (1938)...
|
Maigret |
Gabin ve svém "stříbrovlasém" období splývá ve svých rolích se svým vlastním mediálním obrazem: i když hraje zločince či sociálně podvratný, nebezpečný typ, je to vždycky "náš" Gabin, milovník vína a dobrého jídla, ležérní gurmán s v zásadě dobráckými manýry... Postava herce tak překrývá roli, což se stává v žánrovém filmu u zasloužilých hereckých veteránů dost často - a je to možná nevyhnutelné, protože dostávají chtě nechtě většinu rolí šitých přímo na tělo. O tom, jak masivně to otřásá kupříkladu samotnými základy kriminálního dramatu, není sporu: Denis Farraud ve
Slunci rošťáků Jeana Dellanoye (1967) je dobrodruh, který se znovu vydává do akce jako bankovní lupič, ale i v podvratném rámci filmu noir představuje pro diváka sympatickou "otcovskou" jistotu. O tom, že byste na konci fandili oficiální spravedlnosti a považovali jeho dopadení za správné, nemůže být řeč... A tak si nejspíš v úterý v osm pustím DVD s
Velkou iluzí, kterou jsem si předvídavě přibalila s sebou do kufru, abych se naladila na méně předvídatelnou gabinovskou strunu.
Žádné komentáře:
Okomentovat