Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Woodym Allenovi (ale báli jste se zeptat)

Poznáš neurotika svých snů? 

I když není tak populární jako kdysi, udržuje si drobný, obrýlený intelektuál ve filmovém průmyslu už pětačtyřicet let unikátní postavení. Na jeho filmy se chodí, protože jsou (většinou) nadstandardně vtipné a chytré a excelují v nich herecké hvězdy. Samotného filmaře ovšem veřejnost navzdory jeho úspěchům ztotožňuje s postavou tragikomického outsidera s katastrofickým milostným životem, kterou vytváří na plátně. 

I když 1. prosince oslavil pětasedmdesátiny, zůstává Woody Allen v očích rozhodující většiny světa nejistým neurotikem, který se zoufale pokouší udělat si jasno ve svém vztahu k ženám i k vlastní práci – právě takovým, jako byl před třiceti lety protagonista jeho nejznámějšího filmu, tragikomedie Manhattan. Spisovatel středních let Isaac Davis, který chodí se středoškolačkou Tracy, zamiluje se do přítelkyně svého nejlepšího kamaráda a věrný zůstává jen idealizované představě o „svém“ New Yorku, je nepraktický intelektuál. Jeho chronický romantismus hraničí se sobectvím a neschopnost vyznat se ve vlastním životě mu brání navazovat normální vztahy.

Miloval New York... (Manhattan)

Jako scenárista, režisér, herec, spisovatel, divadelní autor i jazzový muzikant ovšem Woody Allen působí spíš jako protiklad svého filmového hrdiny: ve skutečnosti je ztělesněním úspěchu - i když jej ztělesňuje poněkud jinak, než jsme zvyklí. Je uznávaný coby cílevědomý, soustředěný, pracovitý tvůrce, který není nadaný ani přemrštěnou skromností, ani sebestřednou pýchou. Nepřeceňuje desítky oficiálních ocenění, kterých se mu během jeho kariéry dostalo, ale chápe, že mohou udělat dojem na investory – a peníze, jak poznamenal v jednom ze svých bonmotů,“jsou lepší než chudoba, už jenom z finančních důvodů“. 

Nikdy ho nebavilo přijímat ceny před aplaudujícími kolegy z branže, dávat autogramy fanouškům, pózovat fotografům při propagaci svých filmů a dštít vtipná moudra na novináře. Jako všichni velcí komičtí autoři je spíš uzavřeným melancholikem než žoviálním vypravěčem vtipů a publicitu považuje za nutné zlo. Netouží už vyhrávat, takže se prý nedávno rozhodl svá díla už nepřihlašovat do žádných soutěžních sekcí na domácích i mezinárodních festivalech. 

Woodyho úderná jednotka čili s Diane
Keatonovou a Michaelem Murphym (Annie Hallová)

O tom, že za film Annie Hallová patří hned dva ze čtyř Oscarů jemu (za scénář a režii), se v roce 1977 dozvěděl druhý den ráno po udílení cen Americké akademie až z novin: předchozí večer totiž hrál na klarinet ve svém oblíbeném klubu Michael’s, což mu připadalo důležitější než účast na slavnostním ceremoniálu. Podobně jako oba tyto zlaté svalovce symbolizující hollywoodské pozlátko, i svého třetího Oscara (za scénář Hany a jejích sester) o devět let později daroval rodičům. Po jejich smrti sošky přestěhoval k sobě domů, kde je značně nepietně přechovává „někde v krabici“, kde zůstanou do jeho smrti (kterou ovšem momentálně neplánuje). 

Pozor na Harryho - Lesní jahody na veselo
aneb skotačení v Bergmanových stopách

Většina postav, které si Woody Allen napsal na tělo a s neodolatelnou sympatičností ztělesnil ve svých filmech, má ovšem s profesionálním uplatněním potíže. V kariéře jim brání tvůrčí bloky (jako spisovateli Harrymu Blockovi, závislému na prášcích a sexu a posedlému vlastní zbytečností, v komedii Pozor na Harryho/1997). Často strádají mindráky, zmítajíce se mezi touhou sloužit umělecké pravdě a kořit se duchaprázdné komerci. (Jako příklad může posloužit neúspěšný dokumentarista, natáčející ve Zločinech a poklescích portrét svého opovrhovaného, leč úspěšného švagra, či filmař, který v komedii Hollywood v koncích před náročným producentem předstírá, že s nasazením režíruje své další dílo, přestože onemocněl hysterickou slepotou a pouze odhaduje situaci). 

Těmito problémy sám Allen ovšem nikdy netrpěl, alespoň ne v té míře, že by mu to bránilo v práci. S jeho hrdiny po naopak dlouhá léta spojoval neuspořádaný partnerský život.

Sen o uznání 

Komik a umělec (70. léta)

Allenovy filmy nejčastěji vyprávějí o vzdělaných, bílých Newyorčanech střední třídy, kteří si blokují pocity spokojenosti s vlastní existencí nejrůznějšími neurózami. Pravidelná sezení u psychoanalytika patří do jejich života stejně nedílně jako návštěvy zubaře a italského lahůdkáře. Obývají malý, hezký, uzavřený svět omezený na několik domovních bloků na Manhattanu a chodí do stejných restaurací a kin. A s podobnou nostalgií hledí na starosvětské oblouky mostu spojujícího legendární ostrov s Brooklynem, kde se Woody Allen před pětasedmdesáti lety narodil. 

Navzdory sociální i intelektuálské výlučnosti je však deptají docela obyčejné problémy: touží neztratit přátelství, být oblíbení a věrní jedné ženě a jednomu baseballovému mužstvu. Allenovy filmy nás baví právě proto, že pojednávají - s humorem i s hořkostí - o tom, co zajímá nás všechny: mezilidské vztahy, respektive věčná válka mezi muži a ženami. V té Allen bojoval s nasazením a na všech frontách.
Vlastně není divu, že jeho vztahové peripetie od 70. prakticky až do konce 90. let sytily první stránky bulvárních plátků: nedokázal udržet model spokojeného soužití a v dětství ho nezažil. Narodil se (jako Allan Stewart Konigsberg) ortodoxnímu židovskému páru s rakouskými kořeny a s o osm let mladší sestrou Letty vyrůstal v hlučné, stísněné domácnosti. U Konigsbergových udávala tón – střídavě v jidiš a v angličtině – temperamentní, úzkoprsá matka Nettie, účetní v rodinném lahůdkářství, která přecitlivělého potomka léta traumatizovala. 

Vážně a nevážně: židovské kořeny

Není ovšem pravda, že by se rodiče za něj styděli: scéna z krimi komedie Seber prachy a zmiz, v níž otec a matka hlavního hrdiny před médii vystupují v maskách Woodyho oblíbeného komika Groucha Marxe, tak patří do světa bláznivé allenovské nadsázky. Konigsbergovi nicméně schvalovali touhu po samostatnosti, jež Allana protáhla základní (samozřejmě židovskou) i střední školou („Chtěl jsem jenom, aby mne naučili číst a psát a pak mi dali pokoj,“ vzpomínal později). Ve škole vynikal ve sportu, což překvapí všechny, kdo ho ztotožňují s obrazem chronického nešiky (a zapomenou i na fyzicky náročné gagy z jeho raných filmů). Mladík, který si v patnácti změnil jméno na Woodyho Allena, nicméně netrávil většinu času v posilovně, ale vysedáváním v kině a studiem kouzelnických triků. V osmnácti se ovšem už docela slušně živil krátkými texty, které posílal do novin. 

Ambice skryté za brýlemi

Spíš než vysokoškolská studia (na Newyorské univerzitě strávil jeden semestr) Woodyho zajímala praxe. Vymýšlení vtipů pro populární komiky a scének do prestižních komediálních show Sida Ceasara a Eda Sullivana ho ale přestalo bavit prakticky současně s jeho prvním manželstvím (které nerozvážně uzavřel coby devatenáctiletý s o tři roky mladší přítelkyní ze střední školy Harlene Rosenovou). Allena 60. let charakterizuje touha samostatně se prosadit, aplikovaná na komické výstupy v klubech, eseje, povídky a divadelní hry, opírající se o absurdní, intelektuálský slovní humor. Zkušenosti z nejrůznějších oborů posléze soustředil do filmařské praxe, nejdřív jako scenárista. Z duše nenáviděl komedii Co novýho, kotě? (1964), kterou mu přepsali k nepoznání, a nepovedenou parodickou předělávku japonského špionážního thrilleru Co se děje, tygříku Lily? (1966), umožnily mu ovšem autorsky debutovat krimikomedií Seber prachy a zmiz (1969). 

Od té doby Woody Allen režíroval dalších pětačtyřicet filmů. Z intelektuálského baviče se stal „vážným“ filmařem s vytříbeným smyslem pro jemnosti filmového jazyka. Jeho díla byla nejdřív jen nesoudržnou směsicí slovních a situačních vtipů, parodujících nejrůznější žánry. Na tomto základě se ovšem rychle vyvinul ve vypravěče nenapodobitelných, neuroticky těkavých příběhů, které zvládnou kolem centrální figury rozvířit mikrokosmos napůl realistických, napůl bizarních vztahů a motivů. 

Leonard Zelig - po asijsku

Od příběhu nemotorného bankovního lupiče Virgila Starkwella v Allenově režijním debutu po story neúspěšného spisovatele Roye v jeho zatím posledním filmu Poznáš muže svých snů jde ovšem stále o stejný okruh problémů a témat dotýkajících se lásky, smrti, sexu a touhy po uznání. Toho se podle Allena většina lidí hned tak nenasytí: v jeho galerii postav bažících po společenském úspěchu i za cenu sebezničení hraje prim „lidský chameleon“ Leonard z retro komedie Zelig (1983) – muž obdařený schopností dokonalého splynutí se svým okolím. Mezi Asiaty mu v krátké chvíli zežloutne pleť a zešikmí se oči, zatímco v Německu 30. let se mrňavý Žid mění v oddaného stoupence Adolfa Hitlera se zlověstným náznakem knírku pod nosem... 

Fixace na polymorfně perverzní
modelku (Celebrity)

Stejný handicap likviduje v realističtější verzi i zneuznaného spisovatele Leeho Simona, který se honí za povrchním uznáním ve filmu Celebrity (1998). U toho je ovšem, stejně jako u všech allenovských hrdinů, touha po uznání spojená s láskou a sexem – tak jako pravděpodobně i v Allenově vlastním soukromí. Zatímco jako filmař vždy vzdoroval komerčním tlakům a trval si na svém i za cenu kasovní prohry, v oblasti vztahů se – počínaje matkou - pravidelně upínal na „nesprávné“ ženy. 

Láska jako omyl 

Pokud jde o Allenovy životní partnerky, šlo většinou o herečky, tedy ženy, jejichž přitažlivost generuje už jejich povolání: získat je do svého vlastnictví představuje svého druhu úspěšný lov. Po čtyřletém „dětském“ manželství s Harlene Rosenovou, které skončilo v roce 1957, si Woody dal pauzu a pak svůj život spojil s herečkou Louise Lasserovou. Tříletý svazek skončil rozvodem v roce 1969 a přelil se do trojí spolupráce, také na povídkovém filmu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat). Ve snímku parodujícím osvětovou příručku sexuologa Davida Reubena si Louise zahrála pavoučici, která po milostném aktu pozře svého partnera. Woody, který do této trapné role obsadil sám sebe, ovšem tuto epizodu z filmu nakonec vyřadil... 

Múza a parťačka Diane

Čtyřletý svazek s herečkou Diane Keatonovou dal vzniknout osmi filmům, natočeným až po rozchodu slavného páru a patřícím vesměs k Allenovým nejlepším dílům. O jedenáct let mladší Diane je ze všech žen jeho života nejvýraznější osobností (dnes se věnuje psaní i režii) a zůstává také jeho nejlepší hereckou partnerkou. Komický pár, který společně vytvořili ve filmech Annie Hallová (1977), Manhattan nebo Tajemná vražda na Manhattanu (1993), je založen na harmonii protikladů: vysoká, štíhlá kráska s jemnými jižanskými rysy kontrastuje s drobným, rachiticky vyhlížejícím partnerem, vyniká ovšem podobným, neuroticky „nejistým“ projevem a stejnou sebeironií. V nejosobnějším společném filmu Allena a Keatonové, komedii Annie Hallová, se navzdory romantickému ladění prosazují Woodyho kritické názory na partnerské vztahy: soužití muže a ženy podle něj bývá pravidelně katastrofou (a manželství je jen její úředně potvrzenou variantou). Tragikomický souboj partnerů, kteří jsou ze své podstaty nekompatibilní, nevyřeší uspokojivě ani rozchod, ani nalezení nového objektu lásky. Ten pošetilce vláká jen do dalšího kola sebeklamů a pošetilých iluzí. 

S Anthonym Hopkinsem při natáčení
Poznáš muže svých snů

Jak naznačuje režisérův zatím poslední film, neromantická komedie Poznáš muže svých snů, naplnit sny o štěstí můžeme snad jen v příštím životě, do kterého se narodíme jako někdo docela jiný, do jiného těla, za jiných podmínek, do odlišného prostředí… Stačí jen jediné: věřit v převtělování. Což jen potvrzuje Allenův známý bonmot „Ve svém životě lituji jedině toho, že nejsem někým jiným“. S Diane zůstal Allen i po rozchodu ve velmi dobrých vztazích, což se rozhodně nedá říct o jeho další partnerce, herečce Mie Farrowové. Po jedenácti společných celovečerních filmech a dvanácti letech soužití s o dekádu mladší křehkou plavovláskou si Allen nejspíš skutečně přál být někým jiným: trvanlivě působící svazek skončil v roce 1992 bouřlivým rozchodem poté, co vyšel najevo jeho vztah k nevlastní, o pětatřicet let mladší dceři Soon-Yi Previnové. 

Woody, Mia a Soon-Yi

Následovala nechutná soudní bitka o děti (dvě společně adoptované a jedno biologické - syna Satchela, narozeného v roce 1987). Všem potomkům se Farrow na důkaz odporu k bývalému partnerovi rozhodla demonstrativně změnit křestní jména. „Skandální“ vztah se Soon-Yi tehdy dvaašedesátiletý filmař nicméně legalizoval v roce 1997 sňatkem - a zdá se, že od té doby se jeho soukromý život nachází v klidovém stádiu, které lze téměř ztotožnit se štěstím. 

Nelze ovšem říct, že se filmy Woodyho Allena od té doby nějak změnily a že je prozařuje vnitřní svit orientální vyrovnanosti či radost z dvojího pozdního (adoptivního) otcovství. Rozhodně v nich nenajdeme víc pozitivně viděných ženských a mužských figur a milostných happy endů než dřív.
Je totiž vždycky ošemetné tvrdit, že Woody ve svých dílech popisuje svoje vlastní vztahové karamboly. Žádnou psychoanalýzu odehrávající se před očima diváků za jejich vlastní peníze nikdy neprovozoval: podobně jako v případě profesionálních propadů jeho hrdinů jde totiž o odraz úzkostných či slastných fantazií, které modeluje nápaditá tvůrčí mysl.

Po bondovsku (Casino Royale)

Když Allen není Allen 

Pokud jde o obvyklou přímočarou autobiografičnost, mají k ní hrdinové Woodyho Allena asi tak daleko jako on sám k typu ztepilého, elegantního svůdce s bradou sebejistě vytrčenou kupředu. Právě vůči takovému povrchnímu ideálu se mrňavý komik v prvním období své kariéry vymezoval, ať už šlo filmovou postavu agenta 007 Jamese Bonda či o mužné hrdiny klasického Hollywoodu. Allen si zahrál podvratnou verzi Jimmíka Bonda v megalomanském velkofilmu Casino Royale (1966) a vymyslel filmového kritika Allana Felixe, který rady, jak balit ženu svých snů, v komedii režiséra Herberta Rosse Zahraj to znovu, Same (1972) dostává od samotného Humphreyho Bogarta. 

Od té doby se ovšem hodně změnilo: když už ne v realitě, tak tedy alespoň ve svých filmech totiž Allen dokázal přesvědčivě obhájit vlastní typ, respektive postavu nesupermansky vyhlížejícího velkoměstského intelektuála zaujatého sexem a zas a znovu se vrhajícího do „nemožných“ milostných vztahů.
Diváci si zvykli, že v drtivé většině šestačtyřiceti autorských snímků, které režíroval podle vlastních scénářů, hraje s drobnými obměnami v podstatě stejnou postavu. A začali ji ztotožňovat se svou představou o samotném Woodym Allenovi. Bylo tedy vlastně jedno, jestli šlo o newyorského komika Alvyho Singera v Annie Hallové, Rusa Borise Grušenka, který se rozhodne spáchat atentát na Napoleona v komedii Láska a smrt (1975), nebo o outsiderského vyšetřovatele pojistných událostí Briggse z Prokletí žlutozeleného škorpióna. 

I v napoleonské armádě byly potíže
s černými seržanty? (Láska a smrt)

Publikum se tuto „allenovskou“ postavu naučilo milovat a držet jí palce prakticky za všech okolností. Ztělesňovala jeho vlastní nejtrapnější sklony a poklesky: pošetilost, nemotornost, hrabivost, chtíč, zbabělost či sebestřednost – a vždycky působila sympaticky. Bylo totiž jasné, že jde o komediální nadsázku zastřešenou samotným jejich tvůrcem. Ať se jednotlivé příběhy odvíjely jakkoli, nebylo možné jejich hrdiny jako plnokrevné charaktery brát úplně vážně. Divák se s nimi neloučil se slzou v oku dokonce ani ve chvíli, kdy na plátně zemřeli (jako Boris v Lásce a smrti nebo americký iluzionista Sid Waterman z komedie Sólokapr/2006, který doplatil na to, že se v Anglii nikdy nenaučil jezdit vlevo). 

V roce 1998 ovšem Allen v Celebritách přivedl na plátno allenovskou postavu, kterou sám nehrál: ve filmu, kritizujícím posedlost známými osobnostmi, slávychtivého spisovatele ztvárnil o čtvrtstoletí mladší britský herec Kenneth Branagh. Ten si s „allenovským“ textem a příběhem zajímavě pohrál: jeho hrdina je pro diváky rozhodně mnohem méně sympatický, než kdyby ji hrál její duchovní autor. A prožívá milostné peripetie, které by se k Allenovi možná ani nehodily. 

Prokletí žlutozeleného škorpióna

V dalších Allenových filmech se tento motiv prohloubil. Kdysi Woody úmyslně nehrál ve svých vážněji laděných dílech typu Interiérů (1978), ve kterých nabízel divákům psychologické drama ve stylu švédského režiséra Ingmara Bergmana. Svou roli tu ovšem dnes hraje i věk: od konce 90. let s nebývalou rozhodností přenechává milostné zápletky mladším hercům. Poslední romanci, kterou si na plátně nadělil, prožil jeho hrdina před deseti lety (v romantické retro komedii Prokletí žlutozeleného škorpióna, kde jeho partnerku ztvárnila Helen Huntová). 

„Nerad bych věděl, že místo radosti nad šťastným koncem milostného příběhu diváci při pohledu na mne křičí: nech ji na pokoji, dědku!,“ poznamenal k tomu sebekriticky. Od Celebrit se tak začal soustřeďovat na režijní práci a vynechávat sám sebe z čela hereckého obsazení i v komediích. A to dokonce i v příbězích, kde by si ho jeho obdivovatelé možná přáli vidět. 

Sean Penn (Sladký ničema)

V jazzové komedii Sladký ničema (1997) tak hudebníka, který je posedlý svým kytarovým idolem Djangem Reinhardtem, ztvárnil Sean Penn, v romantickém snímku Cokoliv (2003) si ambiciózního newyorského spisovatele zahrál Jason Biggs a v hořkém příběhu Užívej si, co to jde, stárnoucího, zapšklého manhattanského důchodce, který se zamiluje do výrazně mladší dívky, kongeniálně portrétuje komik Larry David. Ve filmu Poznáš muže svých snů se zase role zestárlého pošetilce, který se ožení s vychytralou mladou prostitutkou, ujal Anthony Hopkins - a v postavě ambiciózního spisovatele Roye, který ukradne román schopnějšímu kamarádovi, Josh Brolin allenovského hrdinu proměnil v nesympatického zloducha.

Natáčení - Vicki Cristina Barcelona 

Režisérovy fanoušky tyhle změny mohou poněkud uvádět do rozpaků: to, na co byli dlouhá léta zvyklí a s čím chtěli pokojně zestárnout, se zjevně změnilo. Finanční tlaky navíc Allena donutily rozpustit stabilní tým spolupracovníků, opustit domovský New York a začít pracovat v Evropě (po Anglii a Španělsku z filmu Vicki, Cristina, Barcelona se nyní znovu vrací do Paříže v chystaném projektu Midnight in Paris). 

U tvůrce, dlouho fixovaného na jedno město, jsou exteriéry něčím víc než jen pozadím poskytujícím atmosféru pro vyprávěný příběh. Allenův hrdina se tak dnes klidně může procházet po londýnských ulicích a vůbec nemusí jít o sympaťáka, do něhož by diváci mohli promítnout vlastní sny a obavy. Nové režisérovy filmy působí chladněji než dřív, a někdy se úplně obejdou bez komediální nadsázky. V dramatech Match Point – Hra osudu (2005) nebo Kasandřin sen (2007) autor zaujímá pohrdavý odstup od svých mladých hrdinů, chtivých uznání a zisku – a s mrazivou ironií sleduje jejich kriminální skutky i pochybné milostné eskapády. Tuto distancí jsou prosyceny i režisérovy nové komedie, které diváky baví se samozřejmou lehkostí, ale opírají se o ryze tragické a dramatické příběhy. 

Match Point: drama o Allenových
 názorech na ping pong

„Nemůžete si představovat, že ve filmu hraji sám sebe nebo že moji hrdinové myslí a cítí stejně jako já,“ poznamenává sám Allen. „Což ovšem neznamená, že postavy, které si vymýšlím, nevyjadřují některé moje názory na svět.“ 

Tak tomu ostatně bylo odjakživa: když se znovu podíváte pozorněji na Allenovy rané filmy ze 70. let, najdete v nich stejné pochybnosti o lidském hemžení, které se pošetile upíná k iluzím nejrůznějšího druhu. Woody Allen zestárl, ale uvnitř se nezměnil. Ve věku, kdy si jiní užívají zaslouženého důchodu nebo se počtvrté ožení, zůstává stvořitelem vlastního filmového světa, na který si můžete snadno vytvořit návyk. To, co říká, není vždycky příjemné, ale skoro vždycky je to řečeno zábavně. Je tedy nanejvýš příjemné, že na rozdíl od svých hrdinů zůstal Allen tím, kým je - a není někým docela jiným.

(Tento text jsem napsala na objednávku - a ta se tentokrát týkala i názvu - do chvalně známého časopisu jen pro muže ForMen. Obávám se, že nesmělý požadavek bulvárního ladění, týkajícího se především Allenových milostných eskapád, jsem tak úplně nesplnila.)