Prohledat tento blog

neděle 30. ledna 2011

Rozhovor: Petr Jarchovský

Tragikomedie Občanský průkaz, kterou napsal pro režiséra Ondřeje Trojana, si už tři měsíce udržuje slušnou diváckou pozornost. A s Janem Hřebejkem právě uvádějí do českých kin svůj desátý společný projekt, psychologické drama Nevinnost. Jak hodnotí držitel dvou Českých lvů dvacetiletí, během kterého se vypracoval v nejúspěšnějšího domácího scenáristu? 

Jste skoro ztělesnění úspěchu: napsal jste dva scénáře pro Ondřeje Trojana a deset pro Jana Hřebejka... 

…ale taky jsem si prošel peklíčkem neúspěchu s adaptací Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Tolik verzí scénáře jsem nenapsal nikdy! A nakonec jsme s Hřebejkem došli k tomu, že ten film nechceme dělat, protože nás začaly zajímat spíš ty věci, které jsme si do scénáře přimysleli. Přitom bylo jasné, že diváci budou chtít vidět spíš to, co si pamatují z knihy. A právě takovou adaptaci pak natočil Jiří Menzel.

Pro Menzela jste přepisovat do scénáře jiný slavný český román. Jak to vlastně bylo se Škvoreckého Zbabělci? 
To se stalo ještě před tím, než jsme s Honzou udělali svůj druhý film Pelíšky (1999). Ta kniha se pro mne stala podobnou pastí jako Anglický král. Je výborná, ale už neprovokuje, změnila se v klasiku a brání se razantnější filmové interpretaci. A tak by z ní nejspíš vznikla jenom žánrová omalovánka. Proto jsem vlastně rád, že Menzel o projekt ztratil zájem.

Ale nakonec jste se k tématu války a období těsně po ní přece jen vyjádřil. 

Musíme si pomáhat 
Ano, ale ve filmu Musíme si pomáhat jsme to s Honzou Hřebejkem řekli za sebe.

To byl velký mezinárodní úspěch pro vás i pro vašeho dvorního producenta Ondřeje Trojana, se kterým jste udělali sedm svých projektů. Jak tahle spolupráce vlastně začala? 

Psali jsme s Honzou scénář k Trojanovu režisérskému debutu Pějme píseň dohola, který měl premiéru v roce 1990. Náš debut, muzikál Šakalí léta, ale produkoval o tři roky později Jiří Ježek a podílela se na něm televize Nova. To byl jeden z prvních filmových projektů, do kterých vstoupila, aby konkurovala České televizi. Dodnes nechápu, jak tehdy mohla dát důvěru dvěma neznámým absolventům FAMU... Šakalí léta stála spoustu peněz, ale vznikala v porevoluční euforii. Měli jsme tehdy ohromné štěstí a taky odvahu, kterou bychom dneska, kdy jsme mnohem zkušenější, jen těžko nalézali. 

Šakalí léta 
Novu jste pak opustili a spolupracovali právě s Trojanovou společností Total HelpArt. Jak to vlastně fungovalo? 

Dlouho velmi dobře. Ondřej Trojan spolupracoval s Českou televizí a ta nakonec začala soukromým producentům klást nepřijatelné podmínky. Ve své „stáji“ tak postupně přišla o dobré filmaře, vedle Honzy Hřebejka třeba o Petra Zelenku nebo Jana Svěráka. Navíc jsme Ondřeje nakonec trochu uštvali i my s Honzou. Musíme pracovat ve vlastním tempu. Producent má ale jinou amplitudu regenerace, shánění peněz na film může být obtížnější, než přijít se zajímavou novou látkou. Rozešli jsme se přátelsky: napsal jsem pro něj scénář k filmu Občanský průkaz. A nikdy jsme nevyloučili nějakou příští společnou spolupráci. Jakým způsobem byla spolupráce s Českou televizí konfliktní? 

Dlouho tam existovaly výrobní skupiny podobně jako na Barrandově a všechno fungovalo jinak. Když vás v jedné odmítli, mohli jste to zkusit jinde. Dnes se rozhodování centralizovalo a příslušní dramaturgové už nemají takové pravomoci jako dřív. Výkonný producent Pavel Borovan kdysi mohl podpořit Pelíšky jen proto, že na ně ušetřil peníze ze zábavných televizních estrád. Byla to jeho osobní odpovědnost. Ta dneska chybí.

Pokud si vzpomínám, prosadit váš druhý film bylo dost obtížné. 

Trvalo to šest let, než se nám podařilo Pelíšky realizovat! Dokonce jsme na ně ani nedostali grant. Tehdy reálně hrozilo, že se s Honzou každý vydáme jinou cestou. Učil jsem na FAMU, měl jsem malé děti. A Honza točil dětský televizní seriál , aby něco vydělal... Když nám ale bývalý spolužák Petr Zelenka ukázal svoje Knoflíkáře, nakoplo nás to a rozhodli jsme se spící projekt oživit. 


Pelíšky 
Neskončily málem Pelíšky jako televizní snímek?

Ano. Měly být dvoudílný televizní film. Ten spojovací šev je tam dodnes vidět. My jsme totiž tehdy začali v České televizi dělat Bakaláře. Potřebovali jsme psát a točit a byli jsme vděční za to, že máme práci a relativní tvůrčí svobodu. Všichni kolem nás ale točili ambiciozní filmy!

Jak si vysvětlujete, že tahle rodinná tragikomedie, která se ohlíží do roku 1968, měla nakonec takový úspěch v kinech? 

Nejspíš je to tím, že jsme ji tak dlouho připravovali a mohli jsme ji vybrousit. Nemá žádný pevný syžet, jde spíš o obrázky s rodinného alba. To celé ale drží pohromadě dobrým a promyšleným střídáním emocí. Diváci získali pocit, že si s nimi někdo povídá o jejich vlastní rodině a sousedech. Navíc jsme tím filmem komunikovali se společnou, sdílenou pamětí tří generací. Důležité bylo i to, jak osobně se v projektu angažovali herci, třeba Jiří Kodet, Jarda Dušek nebo Eva Holubová...

Ten film byl sice dost levný, ale vydělal spoustu peněz, že? 

Ano, a právě proto mohl Ondřej Trojan z výdělku financovat film Musíme si pomáhat. Pelíšky vše nastartovaly a díky nim a úspěchu dalších filmů jsme mohli nějakou dobu pracovat v potřebné kontinuitě. 

Musíme si pomáhat
Šakalí léta a Pelíšky inspirovaly prózy Petra Šabacha. Jak to bylo s vaší první vlastní látkou? 

Příběh o ukrývání židovského uprchlíka za protektorátu Musíme si pomáhat jsem psal, abych se nezblázil - v době, kdy to s realizací Pelíšků vypadalo špatně. Když jsme film natočili, nebyl tak divácky úspěšný jako Pelíšky, protože tehdy panoval hlad spíš po látkách ze současnosti. Pro nás byl ale průlomový v tom, že si ho všimli v zahraničí: dostali jsme se s ním na festival Sundance a získali nominaci na Oscara…

Takový mezinárodní úspěch může být svého druhu i pastí, ne? 

Určitě. Začali nám říkat, že jsme si to všechno předem nějak vykalkulovali. Kdyby ale šlo takhle kalkulovat, tak to dělají všichni. Podobně to schytal i Jan Svěrák s Koljou, který navíc Oscara dostal! Když jsme se my pokoušeli trochu „kalkulovat“, nevyšlo to: v roce 2008 jsme záměrně udělali „lehkou“ letní komedii U mně dobrý, aby nám vydělala na naše vážnější projekty, Kawasakiho růži a Nevinnost. Což se nestalo. Takže jsme se rozhodli už nikdy s ničím takto „nekalkulovat“ …

Želary
Jak vám bylo, když jste Oscara za Musíme si pomáhat nedostali? 

Nebrali jsme to s Hřebejkem nijak tragicky. Byli jsme tam na výletě! Navíc si dodnes kladu otázku, jak a jestli vůbec bychom pak obstáli jako tvůrčí tandem. Já jsem mimochodem o tři roky později přijel na Oscary prohrát ještě jednou, s Trojanovými Želary… Nakonec jsem ale spokojený s tím, co se stalo. Pro mne jsou důležité filmy, které vznikly. Někdy ty nejlepší věci vznikají právě pod tlakem a v nejistotě. Pořád začínáme skoro od nuly, pořád někoho přesvědčujeme o tom, že to, co nabízíme, je zajímavé… Ale nikdo nám nezasahuje do toho, co chceme skutečně dělat. Za svoje filmy neseme odpovědnost.

Takže cítíte něco jako uměleckou svobodu? 

Ano. Zůstala nám odvaha jít tam, kam chceme. To, co jsme dělali a děláme tady, je těžké – ale je odměněno tvůrčí svobodou, kterou bychom jinde měli jen těžko. 

Pupendo 
Jak se dnes díváte na svůj následující film, Pupendo? S tím to zrovna moc těžké nebylo, ne? 

Ten film měl velký úspěch, protože v očích diváků navázal na Pelíšky. Navíc se povedlo získat jako sponzora firmu OMV, která obrovsky investovala do reklamy. Dnes je to normální, ale tehdy v roce 2003 jsme si připadali divně. Dušek v plavkách visel všude, na každé benzínové pumpě. Přitom - my jsme se po tom skoroúspěchu na Oscarech naopak zdráhali udělat nějaký potenciálně úspěšný projekt. Vsadili jsme na malý, soukromý film z 80. let, z doby, kterou jsme sami zažili - nic přehnaně ambiciózního. Nečekali jsme, že nám přinese komerční úspěch a s ním i stigma „popíkářů“.

Vzpomínáte, jak vám kritika tehdy vyčítala povrchnost? 

Filmová kritika je tu od toho, aby kritizovala. Ale nelíbí se mi, když autor zastává nějakou nezměnitelnou, vypjatě pozici, které chybí nadhled. Když snadno rozeznáte, že v kritice jde o nějakou osobní animozitu, anebo když kritik zastává hledisko určité „kulturní církve“. Naučili jsme se s tím ale počítat. 

Pupendo 
Nesouviselo divácky vstřícné ladění Pupenda i s Šabachovou předlohou? 

Určitě. Poetičnost a nostalgičnost toho filmu vychází z předlohy. Šabachovy předlohy k filmům Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo a Občanský průkaz vycházejí z osobního pohledu, často tu hraje určující roli hledisko vypravěče, dítěte nebo puberťáka. V tom pohledu subjektivního, zaujatého vypraveče některé věci zákonitě musejí chybět. Když nám měli za zlé, že v těch filmech nemáme lágry nebo disidenty, šlo o nedorozumění. Třeba v Pupendu jsme popisovali „šedou zónu“ a ne to, jak tehdy Václav Havel seděl v kriminále. Žádný z těch filmů to nikdy ale nepopíral.

Dá se ale říct, že u vašich šabachovských filmů převládá laskavost? 

Slovo laskavost jako hodnotící kritérium filmů už úplně nesnáším! Mluvil bych raději o porozumění postavám. Charaktery tu nejsou úplně vyhraněné, takže jsem je ve scénáři nemusel hnát do ostrých konfliktů. A nemají taková hluboká traumata, jako třeba postavy v Kawasakiho růži. Nebo v Musíme si pomáhat. 

Občanský průkaz 
Znamená to, že kdybyste třeba Pupendo psal za sebe, bez vlivu Šabachovy předlohy, byl byste k jeho hrdinům přísnější? 

Důležité je říct, že Šabachovu poetiku miluju a velice rád v ní existuju jako spoluautor! Šabachovská poloha v sobě má moudrost... A v Občanském průkazu, který jsem předloni adaptoval, navíc Petr Šabach přitvrdil a zvážněl, což ovlivnilo i mne. Tam už nejde o žádné hlazení po srsti. Ondřej Trojan jako režisér navíc cítil naléhavou potřebu oslovit generaci vlastních synů a ukázat jí, že existuje hranice, za kterou už nelze jít, aniž by se člověk nezdiskreditoval. To koneckonců platí i dnes.

Takže Občanský průkaz jste vyprávěl jakoby z otcovské pozice? 

Zkusil jsem to poprvé a potěšilo mne, že mladí lidé s tím nemají problém a na film chodí. I když je v něm spousta skličujících a složitých věcí, které naštěstí nikdy nezažili. 

Horem Pádem 
Se zprostředkováním takových látek jste ale přece měl bohaté zkušenosti. Historií jste se zabýval až do roku 2004. Prvním vaším filmem odehrávajícím se v současnosti bylo až – 

– Horem Pádem. Což byl můj sedmý realizovaný scénář. Předtím jsme využívali paměti předchozích generací, doba ale pokročila a nastřádali jsme své vlastní zkušenosti. Mohli jsme se s Hřebejkem vyjádřit k tak aktuálním tématům, jako byla migrace uprchlíků z Východu, převaděčství, kriminalita. Nebo rasismus...

Změnilo to váš scenáristický přístup k látce? 

Horem Pádem záměrně nemá čistý tvar, vyprávěl jsem vlastně dva příběhy, které se v jisté chvíli srazí jako dvě kulečníkové koule a pak se zase oddálí. 

Medvídek 
Ve svých následujících příbězích ze současnosti – Krásce v nesnázích a Medvídkovi – jste se s Hřebejkem soustředili spíš na vztahové problémy a volili lehčí tón. 

V Krásce jsme se přece dotkli i vážnějších témat. A v Medvídkovi jsme si s Honzou řešili svojí čtyřicátnickou krizi. Takže ani tady pro nás o lehčí látku rozhodně nešlo.

V Horem Pádem jste do Čech, které imigrantům z východu sloužily jako přestupní stanice, zasadili příběh rodiny rozdělené emigrací v 60. letech. Proč se k tomu tématu už od Pelíšků opakovaně vracíte? 

Já sám přímou zkušenost s emigrací kamarádů nebo členů rodiny nemám. Ale mé mamince emigrovalo hned několik nejbližších přátel. Ten problém mne ovšem zajímá - i z hlediska odlivu inteligence z Čech do zahraničí.

Ale proč emigranty a jejich život líčíte v tak růžových barvách? 

To není pravda. V Horem Pádem je postava, kterou hraje Petr Forman, vlastně outsider. Nevede si v Austrálii nijak dobře, nemá žádné ambice, ale je svobodný. Sochař Bořek v Kawasakiho růži prošel traumatem, které deformovalo jeho vztahy ke světu, k rodině. Takže to už vůbec není žádná jednoznačně kladná postava. 

Kráska v nesnázích 
Jenže postava Evžena v podání Josefa Abrháma je v Krásce v nesnázích hotový anděl! 

Zapomínáte, že tam je základní vzorec převzatý z červené knihovny. Postavu Evžena – archetyp anděla – vyvažuje „ďábel“ rozdělený mezi postavy, které hrají Roman Luknár a Jiří Schmitzer. Postava otčíma Richarda - to je opravdu monstrózně odporný typ, ale současně působí zábavně a nejednoznačně.

V Krásce byl Jiří Schmitzer vynikající, stejně jako Jiří Macháček v Medvídkovi nebo Ladislav Chudík v Kawasakiho růži. Ty jste rovněž obsadili proti jejich zavedenému typu… 
Pozor, Ladislav Chudík je hodným „primářem Sovou“ jenom pro české televizní diváky. Na Slovensku ztělesnil, hlavně na divadle, množství různorodých charakterů, včetně nacistického lékaře Mengeleho. Honza Hřebejk se bál, že ho s rolí estébáka Kafky odmítne, ale pro něj to byl naopak lákavý herecký úkol. 

Nevinnost 
Jak jste v tomhle směru pracovali v Nevinnosti s Ondřejem Vetchým, který pro širokou diváckou veřejnost splývá s představou ušlechtilého dobráka? 

Charaktery v našem novém filmu spolu neustále zápasí a pohybují se kolem postavy lékaře. Ten tvoří jakési oko uragánu, který se kolem něj a jeho rodiny rozpoutá, když je nepřímo obviněn nezletilou pacientkou ze sexuálního zneužívání. Pomohlo nám, že Ondřej Vetchý je charismatický herec a atraktivní muž a současně v sobě má určitou míru chlapectví, lehkomyslnosti a naivity.

Tomáš, který se z oblíbeného úspěšného profesionála, manžela a otce ze dne na den změní v muže obviněného z vážného deliktu, ovšem rozhodně není žádný svatoušek … 

Ano, ale o ději filmu bychom divákům neměli nic prozrazovat. Tomáš každopádně nakonec platí za to, co udělal v minulosti. A co později nedokázal zvládnout, i když se domníval, že jedná morálně. Nevinnost je vlastně taková etická detektivka...

V tom filmu zkoumáte svoje oblíbené téma rodiny a viny - a nakonec se dopouštíte dost svévolné manipulace s divákem, když celé vyprávění nečekaně překlopíte úplně jinam. Nebojíte se, že to publikum rozladí? 

Jsem přesvědčený, že právě tím je film zajímavý a překvapující. Nejde nám o to, jak vyřešit hádanku v detektivce. Půjčujeme si populární žánr, abychom se pokusili o hlubší pohled na lidskou povahu. Klademe důraz na emoce a záleží nám na tom, abychom je vyvolávali čistými prostředky. */

Kawasakiho růže 
Stejně jste si pohráli už v Kawasakiho růži, kde se ve vyprávění přesouvá úhel pohledu, mění se hrdina, téma… Jak je vlastně možné, že vaše dva poslední snímky produkuje komerční televize? 

Na Kawsakiho růži a Nevinnosti jsme spolupracovali s producenty Rudolfem Biermannem a Tomášem Hoffmanem. A jejich produkčním partnerem je televize Nova. Mimochodem i mne dost překvapilo, že se do toho pustila.

Jak to? Jste přece dobře zavedená značka. 

Jenže tyhle naše filmy se liší od všeho, co si s námi diváci zvykli spojovat. I když vyprávějí o tématech, která nás zajímala už předtím. 

Nevinnost 
Proč vlastně teď volíte takové složité a divácky náročné konstrukce? 

Kawasakiho růže vypráví o paměti, ale ve filmu nejsou použity žádné retrospektivy. Šlo nám o to, že paměť jednotlivce je velice ošidná věc. Plno věcí vytěsňuje, přizpůsobuje si je. A na základě průniku mnoha osobních pamětí se tvoří paměť společnosti. V Nevinnosti si tenhle postup přímo vynutila postava Lídy, kterou hraje Aňa Geislerová. Jednou v noci jsem sedl a z čisté vody napsal dlouhý monolog této figury, který vrhá na situaci v Tomášově rodině úplně jiné světlo. Nikdy se mi nic podobného nestalo, takhle se scénáře vůbec nepíší! Ale nakonec jsme vyznění filmu postavili právě na něm.

Znamená to, že vstupujete do nějakého nového období? 

Asi ano. Chtěl bych v tom pokračovat a udělat z toho něco jako trilogii o možnosti odpuštění, o tom, jak se vyrovnáváme s okamžikem, kdy nás dostihnou naše viny. Ale když nás s Hřebejkem napadne natočit komediální látku, tak to hned uděláme!

Petr Jarchovský (nar. 1966) vystudoval katedru dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU, kde od té doby působí jako pedagog. Se spolužákem a přítelem, režisérem Janem Hřebejkem, vytvořil úspěšný autorský tandem. Desítka jejich společných filmů, vesměs mimořádně oblíbených u diváků i u kritiků, získala řadu domácích i mezinárodních ocenění. Scénáře filmů Musíme si pomáhat (2000) a Horem Pádem (2004) vynesly Jarchovskému Českého lva. Hřebejkova válečná tragikomedie Musíme si pomáhat a poetické drama Ondřeje Trojana Želary (2003), na kterých se scenáristicky podílel, se propracovaly mezi pětici snímků nominovaných na Oscara. Drama Kawasakiho růže (2009) si z loňského Berlinale odneslo mj. Cenu ekumenické poroty. 

(Tento rozhovor jsem vedla pro potřeby týdeníku Euro, kde také vyšel - a redakci děkuji za možnost  ho uveřejnit i zde. I když v Euru se nakonec kvůli reklamě, jež se nečekaně vloudila na stránku, objevila jen poněkud zkrácená verze textu, tady máte příležitost přečíst si text delší, celý. )  

Nevinnost 
*/ Odpověď na tuto otázku Petr Jarchovský poměrně radikálně změnil při písemné autorizaci rozhovoru. Je možná zajímavé, že jsem odpověď na základě našeho nahraného povídání - ať už oprávněně, nebo omylem - nejprve formulovala takto:

"Tyhle naše schválnosti, takové, „chlupatosti“, vznikají záměrně. Máme s Honzou pocit, že kdybychom postupovali přehledněji a čistěji, o něco podstatného bychom se připravili. Vznikají tak sice různé disproporce, ale právě v nich se často skrývá jádro příběhu. Do nich investujeme nejvíc emocí, na ně klademe důraz."

Nevinnost 
P. P. S. A možná bude ještě zajímavé připomenout výsledky ankety, ve které jsem se na aktivní část čtenářů tohoto blogu obrátila s otázkou ohledně očekávání ve vztahu k filmu Nevinnost. (Na pováženou je zvláště odmítavé očekávání plné poloviny hlasujících!)

Těším se, vypadá to zajímavě - 11%
Ohledně těšení zaujímám strategickou opatrnost, ale na film půjdu - 20%
Po Kawasakiho růži mne filmy téhle dvojice začaly zajímat - 11%
Po Kawasakiho růži mne filmy téhle dvojice přestaly zajímat - 5%
Nezajímá mne to - 50%

2 komentáře:

  1. Moc pekny rozhovor, dekuji

    OdpovědětVymazat
  2. Dan: Díky, byla to pěkná fuška. Rozhovory jsem nikdy moc nedělala.

    OdpovědětVymazat