Chci se provdat za restaurovaný trichromní Technicolor

Projekce melodramatu Michaela Powella a Emerica Pressburgera Červených střevíčků (1948) ve Velkém sále byla krásná i nad moje očekávání a posílila mou nedávnou touhu provdat se za restaurovaný trichromní Technicolor. Nepřekonatelný materiál, na který se už dneska netočí, získal dneska ve Velkém sále (díky cinefilské vášni a šílené dřině restaurátorského týmu, který se pustil do práce z impulsu režiséra Martina Scorseseho), jak doufám, po loňské projekci Dívky z titulní strany další fanoušky. Nádherný příběh o talentované baletce, kterou nakonec zničí pyšný, ctižádostivý ctitel a manžel, jenž ji začne podvádět s operou, se dočkal dvojího uvedení: jednak naživo od dvorní Scorseseho střihačky a Powellovy vdovy Thelmy Schoonmakerové, jednak od samotného Sorseseho v krátkém filmečku, který názorně srovnával stav poničeného původního materiálu a restaurované verze.
Z několika náhodně zaslechnutých komentářů po projekci jsem si uvědomila, jak žalostně nám chybí dobový kontext: pochyby panovaly už kolem toho, jestli náhodou nejde o "typickou ukázku tanečního filmu své doby". Kterémusi znalci se zase Červené střevíčky zdály přece jen o něco lepší než tehdejší česká produkce. Přitom by našinec řekl, že třeba klasické hollywoodské muzikály jsou už u nás docela dobře dostupné na DVD a že by mohly posloužit třeba jako jedno z východisek, jak ocenit legendární  "baletní" scénu, která začíná jako "zfilmované divadlo", pokračuje v muzikálové konvenci a končí jako existenciální fantazie odehrávající se v hrdinčině mysli, načež se vrací do výchozího bodu uzavřeného zatažením opony. Míru výjimečnosti tohoto filmu ale každopádně nejde jen tak odhadnout od boku a nabízí se zlomyslná představa, že retrospektiva pánů P. a P. bude mnohými diváky pojímána jako jakási podivná sonda do dobové mainstreamové produkce.       

O tom, jak nevídaně rafinované tyhle filmy vlastně jsou, hodně naznačilo báječné masteclassovské posezení se Schoonmakerovou, která si zcela ve stylu cinefilských dokumentů, které se Scorsesem dělá, přibrala jako nejnázornější myslitelnou pomůcku komentovanou projekci některých svých, Powellových či Scorseseho obzvlášť oblíbených scén. (Nechyběla ani ukázka jedné "powellovské" scény ze Zuřícího býka...) Jako důkaz, že hranice mezi minulostí a tou nejsoučasnější a nejsmělejší filmovou přítomností, to myslím bylo  pádné a přitom nevídaně chytré, prosté a roztomilé. Vzpomněla jsem si přitom, že když jsem včera jistému šéfredaktorovi odborného filmového čtvrtletníku nadšeně švitořila o tom, že Schoonmakerová je moje letošní obdivovaná hvězda číslo jedna, zeptal se mne s hlubokým despektem: "A kdo to jako je?" 

Už léta si myslím, že existuje velké množství různých karlovarských festivalů probíhajících současně a že jejich návštěvníci někdy vůbec nejsou schopni najít společnou řeč. Zvlášť dneska jsem ale ráda, že jsem zrovna na tomhle svém festivalu...