Děcka jsou v pohodě

Jak vypadá lesbické manželství? 

Tragikomedie o lesbickém manželství americké nezávislé režisérky Lisy Cholodenkové se profiluje coby jeden z "filmů roku": nastává totiž další sezóna cen a do českých kin ji zatím - mimo jiné - provázejí i čtyři nominace na Zlatý glóbus a pět nominací na Independent Spirit Award (a zde na IMDb bude přehled nominací a nejspíš i cen zřejmě narůstat). Děcka jsou v pohodě na sebe strhávají pozornost dvojím způsobem: pyšní se hned několika nadstandardně zajímavými hereckými výkony  (k Annette Beningové a Julianne Mooreové je třeba připočítat ještě Marka Ruffala a "Burtonovu Alenku", Miu Wasikowskou) - a nabízejí divákovi  neobvyklé téma lesbické rodiny.   

Nehollywoodská "děcka": vážní mladí lidé

Srovnatelné herecké výkony by se daly najít i v řadě hollywoodských filmů. Film Lisy Cholodenkové se ovšem hlásí k nezávislé scéně "autorským" pojetím příběhu dvou stárnoucích lesbiček, jejichž šťastný svazek rozvrátí objevení muže, který jim kdysi posloužil jako anonymní dárce spermatu: technicky je tedy otcem jejich dvou dorůstajících dětí, které se rozhodnou ho poznat. Je otázka, jestli by i v lůně současného Hollywoodu skutečně nemohl vzniknout podobný  projekt a jestli je tak zásadně důležité, že se Děcka vymezují jako nezávislý snímek. Film Cholodenkové mi totiž připadá jako jeden z důkazů, že přesná hranice mezi Hollywoodem a nezávislým americkým filmem už dávno neexistuje: je totiž vlastně stejně líbivý, zjednodušující a pozitivní, jako kterýkoli oficiální studiový produkt. Tím samozřejmě nechci říct, že nezávislé filmy takové být nesmějí. Otázkou jen zůstává, jestli jejich nezávislost není už jen celkem bezobsažnou marketingovou značkou, generující oficiální ocenění v rámci komerčního boje (a Bokovka byla v tomto těšitelském prostředí jistě horším filmem než Malá Miss Sunshine).   

Nic a Jules jsou obyčejný
středostavovský pár

Oproti "nezávislým" z 90. let, kteří často vlastně jen toužili rychle prorazit v hollywoodském mainstreamu, je ovšem dnes situace jiná: je celkem zřejmé, že Cholodenková jako svůj příští film nenatočí v některém z velkých studií třeba katastrofický thriller. Může si dovolit zůstat svá, protože počínaje svým debutem (Vrcholné umění /1998) natáčí díla tématicky i stylově podobná a přitom výdělečná a oceňovaná. Rozdíl mezi Děcky a třeba mainstreamovou romantickou komedií Záměna (operující poklidně s motivem záměny dárcovského spermatu) je v tom, že klasický, konzervativní model heterosexuální rodiny nahradila stejně samozřejmě působícím modelem lesbickým. A tam, kde snímek s Jennifer Anistonovou a Jasonem Balemanem v hlavních rolích operuje s heterosexuálním soužitím a výchovou jako s jedinou, ideální možností, tam nabízí jako stejně nevyhnutelnou a správnou možnost podle svého nejlepšího osobního přesvědčení (Cholodenková patří od konce 90. let k předním autorkám "lesbického" filmu). Samozřejmě jde o střet dvou různých názorů na svět, z objektivní podstaty zastoupení v populaci většinového a menšinového. (A abych předešla všem případným diskusím o své předpojatosti a malé korektnosti, předesílám, že svět ideologicky dělený podle sexuální identity a preferencí považuji za zjednodušený, genderovému uvažování jsem se nikdy moc nevěnovala, nemyslím, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu a nemám myslím problém s komunikací se svými čtyřprocentní kamarády).

Všichni se sejdeme nad plným talířem

Ovšem tam, kde autoři většinových rodinných filmů jednají s nenucenou samozřejmostí, protože nemusejí svým většinovým divákům nic dokazovat, Cholodenková musí bojovat: musí totiž dokázat, že rodina se dvěma maminkami a žádným tatínkem není jen rovnocenná heterosexuální rodině, ale je dokonce lepší. Postarší, úspěšná gynekoložka Nic (Beningová), jejíž jedinou slabostí je láska k dobrému vínu, a její mladší partnerka Jules (Mooreová), která se teprve hledá coby zahradní architektka, jsou tak křiklavě ideálním párem, který dokáže zvládnout všechny kostlivce ve své skříni s obdivuhodnou bravurou. Jules sice partnerce zahne s otcem jejich dětí, ale rychle pochopí, že rodina a hluboký vztah založený na porozumění jsou důležitější než sex s atraktivním "dárcem semen" Paulem. Režisérka sice vytvořila nadstandardně živé a přitažlivé mužské pokušení pro Jules i pro obě děti (které si s nově objeveným tatínkem bezvadně užívají), při popisech heterosexuálního sexu však dává najevo, že jde o animální záležitost na samé hranici přitažlivosti - ve filmu (kde se po kalifornsku dobře jí a pije, jsou jeho gastronomickou obdobou krvavé steaky, které servíruje své rodině Paul coby restauratér.

Paul je k pomilování - jen kdyby nebyl muž

Je samozřejmě skvělé, že autorka filmu se ani v paralele genderu a jídla neuchyluje k banálním vegetariánským metaforám, a v mezní situaci dokonce nechá opilou a zdeprimovanou Nic pronést vášnivou filipiku proti lokální biozelenině (kterou Paul pěstuje ve svém malém, roztomilém zahradnictví). Navzdory tomu ovšem zůstává zcela neústupná: děti vychované v lesbické rodině jsou exemplárně vychované lépe, než jejich vrstevníci. Jako zrcadlo citů obou dětí - patnáctiletého Lasera a osmnáctileté Joni - slouží jejich nepříjemně vulgární kamarádi z heterorodin Clay a Sasha. (I zde ovšem autorka zůstává nesmírně "korektně" ostražitá: coby pozitivní protiváhu nabízí Jonina kamaráda ze střední Jaie, který je - Ind. A také všechny heteroženy nejsou obludy, aspoň pokud Afroameričanky jako Paulova odvržená milenka Tanya.) I když obě matky s obavami sledují, jaké jsou sexuální orientace jejich dětí, obávají se o Lasera jen potud, že Clay zjevně není dobrým partnerem. Když tedy dojde na lámání chleba, být čtyřprocentní je zjevně lepší, protože je to spojeno se zvýšenou jemností a citlivostí (Laser je při večeři na rozloučenou se sestrou odjíždějící do vysokoškolské koleje okřiknut: kdyby byl gay, vnímal by celou situaci empatičtěji.)

Joni se jmenuje po režisérčině
oblíbené zpěvačce Joni Mitchellové

Už lehce ironický název filmu naznačuje, že ve filmu jde vlastně především o děti, které v pohodě samozřejmě tak úplně nejsou, ale zůstávají tou nejtradičnější metaforou nadějných vyhlídek do budoucnosti, jakou známe z hollywoodského mainstreamu. Laser a Joni jsou ovšem sympaticky zodpovědné a dospělé děti a nepřipomínají rozjívené nebo srdceryvně dojemné haranty z "normálních" hollywoodských filmů. Zvláště s  Joni (na kterou se postupně přesouvá důraz celého vyprávění) se mohou bezproblémově ztotožnit všichni mladší heterodiváci, kteří s osudy lesbických matek samozřejmě nemohou splynout. To opět prozrazuje komerční kalkul stojící v pozadí Děcek. Jedinou překážkou v tom, abychom film vnímali jako nezávaznou a milou variaci na konvenční vztahovou rodinnou tragikomedii, zůstává způsob, jakým Cholodenková nakládá s hlavní mužskou postavou: Paul - tak, jak ho vytvořila (a jak ho stále lepší a zajímavější Mark Ruffalo zahrál) - je natolik povedená a sympatická filmová postava, že jeho brutální odkopnutí mne naplnilo pocitem, že kdesi hluboko v promyšleném a emocionálně funkčním předivu filmu z hlediska typu vyprávění, které autorka zvolila, cosi není v pořádku. Možná, že právě to je právě v Děckách ta pravá demonstrace podvratné nezávislosti, po které jsem tak pátrala.   

The Kids Are All Right

USA 2010, 106 min., titulky
Režie: Lisa Cholodenková
Scénář: Lisa Cholodenková, Stuart Blumberg
Kamera: Igor Jadue-Lillo
Hudba: Carter Burwell, Nathan Larson, Craig Wedren
Hrají: Julianne Mooreová (Jules), Annette Beningová (Nic), Mark Ruffalo (Paul), Mia Wasikowská (Joni), Josh Hutcherson (Laser), Yaya DaCostaová (Tanya), Kunal Sharma (Jai), Eddie Hassell (Clay), Zosia Mametová (Sasha)
Premiéra: 6. ledna 2011