Pohádka máje (1926)

Lyrická próza Viléma Mrštíka z roku 1897 inspirovala dvojici významných adaptací: vedle němého snímku Karla Antona z roku 1926, jehož rekonstruovaná verze vstupuje nyní do kin, vznikl i přepis režiséra Otakara Vávry z roku 1940. Zkušený adaptátorský matador v protektorátní éře použil Pohádku máje jako nosič vlasteneckých emocí spojených s líčením krás české krajiny. Rovněž v ceněném přepisu Karla Antona, který patří k vrcholným dílům české němé éry, se těsně propojuje poetické líčení přírody s milostným příběhem – popisem vášnivého citového vzplanutí studenta práv Ríši a mladičké revírníkovy dcery Helenky, jež se neukáže být jen pomíjivou sezónní epizodou. V souvislosti s Mrštíkovou předlohou, která pět let před svým knižním vydáním vyšla časopisecky, ovšem došlo právě v této otázce k zajímavému posunu. Mladý spisovatel chtěl původně své dílo uzavřít desiluzivním popisem milenců po letech, jež líbeznou a křehkou Helenku změnila v tělnatou paní a svižného Ríšu v usedlého venkovského advokáta. Na nátlak protestujících čtenářů však musel Mrštík závěr svého příběhu přepsat. Přizpůsobování spisovatele požadavkům publika totiž samozřejmě není jen současným jevem spjatým s komerčními tlaky a zpětnou vazbou umožněnou moderními médii.

Nadějeplné finále se stalo nedílnou součástí obou filmových adaptací Pohádky máje, pro dnešního diváka ovšem melodramaticky pojatá love story s očekávaným koncem není už tak důležitá. Zvláště první filmové Pohádce máje svědčí zařazení do „zákulisních“ kontextů. Snímek, od jehož premiérového uvedení letos v prosinci uplyne devadesát let, patří k mistrovským dílům jedné z nejvýraznějších autorských osobností prvorepublikové kinematografie. Karel Anton (1898–1979) režíroval a psal scénáře a příležitostně se uplatnil také jako herec. Podobně jako řada jiných ambiciózních filmařů pracujících v českém filmu se pokoušel vytvořit díla srovnatelná s mezinárodním standardem.

Pohádka máje navíc nebyla první adaptací známé literární předlohy v Antonově díle. V roce 1921 jako svůj debut natočil Máchovy Cikány a ve stejném roce jako Mrštíkovu adaptaci realizoval i dva díly veselohry Otec Kondelík a ženich Vejvara inspirované předlohou Ignáta Herrmanna. Rok předtím Anton adaptoval populární knížku Popelky Biliánové Do panského stavu (1925), na níž se podílel i ceněný scenárista Václav Wasserman, který pro Antona téměř vzápětí adaptoval i Pohádku máje. Jako režisér-adaptátor se Anton podvakrát setkal s Egonem Erwinem Kischem (první český zvukový film Tonka Šibenice /1930/, Aféra plukovníka Redla /1931/). Antonův odchod do zahraničí, jakkoli osobně pochopitený a profesionálně legitimní, tak z hlediska dobrých vztahů české literatury a filmu představoval citelnou ztrátu.

(Tento text jsem napsala do své rodné Revue. Celý ho - včetně té známé historky s Jiřím Voskovcem - najdete na její stránce.)