Před dvěma lety odešla v požehnaném věku pětaosmdesáti let filmařka, která se dokázala prosadit v povolání, které bylo považováno za ryze mužskou profesi: ve filmové režii. Svými dravými, originálními díly v 60. letech významně přispěla ke slávě nové vlny – hnutí, které dodnes pro mnohé představuje to nejlepší, co v naší kinematografii kdy vzniklo. Drama O něčem jiném, skandální hříčka Sedmikrásky či podobenství Ovoce rajských stromů jíme dodnes baví i dráždí. Když k tomu přidáme Hru o jablko či Panelstory, máme před sebou osobnost, která žila svůj život a točila své filmy stejným žhavým dechem.
Všechny filmy Chytilové jsou bytostně svázány s „ženským“ vnímáním. Režisérka tragikomedie Pasti, pasti, pastičky (1998), ve kterých znásilněná hrdinka úročníky z pomsty vykastruje, se ovšem za feministku nikdy nepovažovala.
„Samozřejmě ji štvalo, když se na ni koukali tak, že jako ženská toho nemůže mnoho umět, ale na druhou stranu ji to podporovalo v její provokativnosti,“ vysvětluje režisérčin kolega Jiří Menzel . „Ráda se rvala, ona byla rváč.“
Bez mužů by Věra Chytilová neexistovala, neměla by se s kým potýkat. K stáru blahořečila tomu, že je sama, až do smrti však nosila snubní prsten od svého druhého manžela - kameramana Jaroslava Kučery. V jejím životě – i v jejích filmech - však hrála roli řada dalších pozoruhodných mužů - často spolupracovníků, jako byl Kučerův kolega Josef Ort-Šnep či střihač Jiří Brožek, kolegů, jako byl režisér Jan Němec, či herců, jako byli Miloš Kopecký či Josef Langmiler.
„Byla strašně krásná a chlapi se o ni mohli potrhat. A vyprávěla mi, jak se ten který chlap snaží a jak je vlastně směšný,“ vzpomíná Jiří Menzel na doby, kdy seděl s o devět let starší Chytilovou v jedné lavici na FAMU. „A já jejíma očima jsem poznával, jací jsme, my mužští, legrační bytosti, když nás táhne ženská přitažlivost.“
Feministky Chytilové vyčítají, že ve svých filmech muže zlomyslně karikuje. Hrdinky Chytilové sice zůstávají nekonvenční a nezkrotné, v mužském světě jim však nezbývá nic jiného, než výstřelky a manipulace. Díky své síle a energii však ovládají hru – stejně jako titulní postava filmu Šašek a královna (1987), hrdá a osamělá vladařka, která odvěký souboj pohlaví mění v předem prohranou válku.
Vnímat ženské postavy režisérčiných filmů jako autobiografické je sice příliš snadné, sama Chytilová však své soukromí a tvorbu nedokázala oddělit.
Lásky mladé královny
Své příběhy Chytilová často uzavírala do závorek morality, možná z bezradnosti nad problémy, které nejde vyřešit na filmovém plátně ani v životě. Celoživotní hledání partnera, který by jí poskytl naplnění i svobodu, opírala o silnou otcovskou postavu. Její otec František s neústupnou péčí o kvalitu provozoval nádražní restaurace, prošel zkušeností legionáře a přestože byl nepolepšitelným hráčem, rodinu ctil. Byl vztekloun a zároveň „tak vroucí“: když malou Věru seřezal, chodila se vyplakat do jeho kabátu.
Není divu, že Chytilová, která přišla na svět 2. února 1929 v Ostravě, si dlouho vybírala starší, dominantní partnery. První „skutečnou“ lásku poznala v šestnácti. Hokejový reprezentant Zdeněk Marek však z jejího života zmizel, jakmile v roce 1948 odešla do Brna. Marně se zkoušela dostat na tamní vysokou školu chemickou, kde studoval její starší bratr Julián.
Další bouřlivý vztah prožila v Praze, kam přišla studovat architekturu. Emigrant Zdeněk Mlčoch však Věře zatajil, že do Čech přijel ilegálně. Plánovanou svatbu překazila státní bezpečnost. Ve vězení strávil Zdeněk deset let, zatímco Věra lačně vplula do světa pražské bohémy a pracovala postupně jako kreslička, laborantka a manekýna. Její tehdejší krásu připomíná rolička dvorní dámy, kterou si zahrála v historické komedii Císařův pekař.
V roce 1951, jako dvaadvacetilá, se provdala za o deset let staršího fotografa Karla Ludwiga. Šlo o spekulativní svazek. Chtěla se dostat z nudné práce – a její život se proměnil v jeden obrovský mejdan. S ceněným fotografem žili v bídě: na snubní prstýnky si museli půjčit a jedli i shnilé buřty. Víc však ambiciozní krásce vadilo, že nemá prostor pro vlastní realizaci. S Ludwigem se po třech letech přátelsky rozešli. Soužití s ceněným fotografem Věru nasměrovalo k filmu. Pracovala na Barrandově jako klapka, ale nedovedla se ovládat a mluvila režisérům do práce.
Chodila i s argentinského diplomatem Mariem Pepem, jejím nejslavnějším milencem byl však Miloš Kopecký. Slavný herec si v 50. letech donchuansky užíval popularity a během tříletého vztahu s Chytilovou měl i jiné ženy. Přestože trpěl depresemi a vyžadoval zvláštní zacházení, temperamentní milenka ho nešetřila: jednou ho v hádce srazila s kola a jindy na něj vylila hrnek s jeho milovaným kyselým mlékem.
O titulní roli v tragikomedii Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) Kopecký později Chytilovou žádal marně. Do mozartovské komedie Mí Pražané mi rozumějí (1991) ho však obsadila jako Casanovu.
Ne statečná, ale neovladatelná
„Byla strašně krásná a chlapi se o ni mohli potrhat. A vyprávěla mi, jak se ten který chlap snaží a jak je vlastně směšný,“ vzpomíná Jiří Menzel na doby, kdy seděl s o devět let starší Chytilovou v jedné lavici na FAMU. „A já jejíma očima jsem poznával, jací jsme, my mužští, legrační bytosti, když nás táhne ženská přitažlivost.“
Feministky Chytilové vyčítají, že ve svých filmech muže zlomyslně karikuje. Hrdinky Chytilové sice zůstávají nekonvenční a nezkrotné, v mužském světě jim však nezbývá nic jiného, než výstřelky a manipulace. Díky své síle a energii však ovládají hru – stejně jako titulní postava filmu Šašek a královna (1987), hrdá a osamělá vladařka, která odvěký souboj pohlaví mění v předem prohranou válku.
Vnímat ženské postavy režisérčiných filmů jako autobiografické je sice příliš snadné, sama Chytilová však své soukromí a tvorbu nedokázala oddělit.
Lásky mladé královny
Své příběhy Chytilová často uzavírala do závorek morality, možná z bezradnosti nad problémy, které nejde vyřešit na filmovém plátně ani v životě. Celoživotní hledání partnera, který by jí poskytl naplnění i svobodu, opírala o silnou otcovskou postavu. Její otec František s neústupnou péčí o kvalitu provozoval nádražní restaurace, prošel zkušeností legionáře a přestože byl nepolepšitelným hráčem, rodinu ctil. Byl vztekloun a zároveň „tak vroucí“: když malou Věru seřezal, chodila se vyplakat do jeho kabátu. Není divu, že Chytilová, která přišla na svět 2. února 1929 v Ostravě, si dlouho vybírala starší, dominantní partnery. První „skutečnou“ lásku poznala v šestnácti. Hokejový reprezentant Zdeněk Marek však z jejího života zmizel, jakmile v roce 1948 odešla do Brna. Marně se zkoušela dostat na tamní vysokou školu chemickou, kde studoval její starší bratr Julián.
Další bouřlivý vztah prožila v Praze, kam přišla studovat architekturu. Emigrant Zdeněk Mlčoch však Věře zatajil, že do Čech přijel ilegálně. Plánovanou svatbu překazila státní bezpečnost. Ve vězení strávil Zdeněk deset let, zatímco Věra lačně vplula do světa pražské bohémy a pracovala postupně jako kreslička, laborantka a manekýna. Její tehdejší krásu připomíná rolička dvorní dámy, kterou si zahrála v historické komedii Císařův pekař.
V roce 1951, jako dvaadvacetilá, se provdala za o deset let staršího fotografa Karla Ludwiga. Šlo o spekulativní svazek. Chtěla se dostat z nudné práce – a její život se proměnil v jeden obrovský mejdan. S ceněným fotografem žili v bídě: na snubní prstýnky si museli půjčit a jedli i shnilé buřty. Víc však ambiciozní krásce vadilo, že nemá prostor pro vlastní realizaci. S Ludwigem se po třech letech přátelsky rozešli. Soužití s ceněným fotografem Věru nasměrovalo k filmu. Pracovala na Barrandově jako klapka, ale nedovedla se ovládat a mluvila režisérům do práce.
Chodila i s argentinského diplomatem Mariem Pepem, jejím nejslavnějším milencem byl však Miloš Kopecký. Slavný herec si v 50. letech donchuansky užíval popularity a během tříletého vztahu s Chytilovou měl i jiné ženy. Přestože trpěl depresemi a vyžadoval zvláštní zacházení, temperamentní milenka ho nešetřila: jednou ho v hádce srazila s kola a jindy na něj vylila hrnek s jeho milovaným kyselým mlékem.
O titulní roli v tragikomedii Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) Kopecký později Chytilovou žádal marně. Do mozartovské komedie Mí Pražané mi rozumějí (1991) ho však obsadila jako Casanovu.
Ne statečná, ale neovladatelná
Aby mohla naplnit své filmařské ambice, musela mít Chytilová příslušné vzdělání. Režisér Otakar Vávra ji v roce 1957 přijal do svého ročníku na FAMU nejen kvůli talentu, ale i kvůli tomu, že hledal starší žáky s životními zkušenostmi. Věře bylo dvaatřicet a jako jediná žena na škole cítila nejrůznější tlaky.Shodla se však se spolužáky - příštími legendárními příslušníky československé nové vlny. Patřili mezi ně Miloš Forman, Jiří Menzel či Evald Schorm – a také Jan Němec, se kterým prožila vášnivý románek. Ve své autobiografické knize Nepodávej ruku číšníkovi Němec vzpomíná na jistou Viktorii, což byla „mladá černovlasá krasavice s temnou pletí, uhrančivýma očina, hedvábným tělem a koňskou zupupností.“ Nikdy nezapomněl na hru, kterou si znuděná milenka obohatila velikonoční volno na venkově. Musel s ní souložit okázale a na povel na svahu nad železniční tratí – vždy ve chvíli, kdy kolem projížděl vlak plný šokovaných cestujících. Když mu jednoho dne Věra řekla: „Blbečku, už mě nudíš“ a rozešla se s ním, pokusil se Němec spáchat sebevraždu. Vzít život si v době studií chtěla i Chytilová, příznačně ovšem nikoli z nešťastné lásky, ale kvůli vyhazovu ze školy z kádrových důvodů. Naštěstí ji zase vzali zpátky.
Pozděi se naučila využívat jako svou nejmocnější zbraň hysterii. Na důležitých postech totiž seděli muži a ti se takových ženských projevů děsili. Po relativní tvůrčí svobodě 60. let, kdy Věra zazářila jako výrazná osobnost nové vlny, totiž přišla normalizace a s ní i sedmiletý zákaz natáčení. Bylo to nejtěžší období jejího života, které poškodilo i její druhé manželství.
Pozděi se naučila využívat jako svou nejmocnější zbraň hysterii. Na důležitých postech totiž seděli muži a ti se takových ženských projevů děsili. Po relativní tvůrčí svobodě 60. let, kdy Věra zazářila jako výrazná osobnost nové vlny, totiž přišla normalizace a s ní i sedmiletý zákaz natáčení. Bylo to nejtěžší období jejího života, které poškodilo i její druhé manželství.
Za Jaroslava Kučeru se Chytilová provdala v roce 1963 a vytvořila s ním jednu z nejpozoruhodnějších autorských dvojic českého filmu. S introvertním, tichým a nesmírně schopným kameramanem založila dračice Chytilová rodinu. Po dceři Tereze (nyní výtvarnici a kostýmní návrhářce) přišel v létě 1968 na svět syn Štěpán (dnes ceněný kameraman). Zatímco Kučera pracoval, Věra se starala se o děti, dohlížela na stavbu vily v Troji - a řádila.
„Neprala jsem se s režimem, bojovala jsem za svoje právo pracovat,“ vysvětlovala později. „Říkala jsem, že mám nejen právo, ale i povinnost dělat to, co jsem vystudovala.“
Napsala stížnost prezidentovi Husákovi, pronásledovala komunistické potentáty, jezdila na festival do Karlových Varů, kam nebyla pozvaná, rušila na společenských akcích a na tiskovkách. Vnikla do kanceláře barrandovského ředitele Jiřího Purše, kde hrozila, že skočí z okna. Z budovy ji museli vynést: kopala kolem sebe a řvala.
„Já jsem nebyla ani tak statečná, jako spíš neovladatelná,“ shrnula to režisérka, která si nakonec, v roce 1976, vyvzdorovala natáčení vynikající komedie Hra o jablko. Každý její další film byl soubojem se schvalovacími orgány, ve kterém dokázala prosadit překapivě mnoho, i soubojem s realitou, kterou se naučila dobývat násilím.
„Neprala jsem se s režimem, bojovala jsem za svoje právo pracovat,“ vysvětlovala později. „Říkala jsem, že mám nejen právo, ale i povinnost dělat to, co jsem vystudovala.“
Napsala stížnost prezidentovi Husákovi, pronásledovala komunistické potentáty, jezdila na festival do Karlových Varů, kam nebyla pozvaná, rušila na společenských akcích a na tiskovkách. Vnikla do kanceláře barrandovského ředitele Jiřího Purše, kde hrozila, že skočí z okna. Z budovy ji museli vynést: kopala kolem sebe a řvala.
„Já jsem nebyla ani tak statečná, jako spíš neovladatelná,“ shrnula to režisérka, která si nakonec, v roce 1976, vyvzdorovala natáčení vynikající komedie Hra o jablko. Každý její další film byl soubojem se schvalovacími orgány, ve kterém dokázala prosadit překapivě mnoho, i soubojem s realitou, kterou se naučila dobývat násilím.
Obávaná a osamělá
Agresivní praktiky Věra Chytilová používala i při práci: urážení a ponižování herců se stalo nedílnou součást její režijní metody. Když se jí povedlo je náležitě vytočit, mohla zachytit jejich skutečné emoce. Leoš Suchařípa musel během natáčení Faunova velmi pozdního odpoledne brát prášky na uklidnění. Při natáčení tragikomedie o AIDS Kopytem sem, kopytem sprostě ječela na Tomáše Hanáka a dokonce ho podrápala ho na zádech. Při natáčení komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntág v Olšanech u Brna dělala scény Bolkovi Polívkovi, který byl ovšem jedním z mála herců, kteří s obávanou režisérkou dokázali vyjít.
Chytilová, proslulá silným ráčkováním, týrala i své spolupracovníky: libovala si v hysterických výlevech, vztekala se, někdy došlo i na facky a házení tím, co jí přišlo pod roku. Třeba kovovou plechovkou od filmu. Kolegy neváhala v zájmu pracovního výkonu„věznit“: Aloisovi Fišárkovi i vařila, aby neodcházel ze střižny domů. Na zemi naklepávala na prkýnku maso s tím, že „ze všeho nejstrašnější je nenažranej chlap“.
Poté, co vztah s Kučerou na počátku 80. let skončil rozvodem, se tak třetím a definitivním životním partnerem Chytilové stala práce. Její osobní pocity zastřel, v soukromí i ve filmu, cynismus. Asi nejčastěji citovanými větami mnohostranné autorky je sarkastická poznámka na téma mužského stárnutí, „No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou… zdechnou."
Satisfakci našla Chytilová v učení na FAMU, kam nastoupila po roce 1989. Poslední film natočila ve svých sedmasedmdesáti. Na sklonku života – uvězněná v pocitech marnosti – byla ráda, že je sama.
Nikdy v životě nedala najevo, že by měla z něčeho strach. Nebála se ani smrti. Jak přesvědčivě ukázala ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne, je to totiž osoba rodu ženského. A s těmi se vždycky dokázala nějak dohodnout.
Chytilová, proslulá silným ráčkováním, týrala i své spolupracovníky: libovala si v hysterických výlevech, vztekala se, někdy došlo i na facky a házení tím, co jí přišlo pod roku. Třeba kovovou plechovkou od filmu. Kolegy neváhala v zájmu pracovního výkonu„věznit“: Aloisovi Fišárkovi i vařila, aby neodcházel ze střižny domů. Na zemi naklepávala na prkýnku maso s tím, že „ze všeho nejstrašnější je nenažranej chlap“.
Poté, co vztah s Kučerou na počátku 80. let skončil rozvodem, se tak třetím a definitivním životním partnerem Chytilové stala práce. Její osobní pocity zastřel, v soukromí i ve filmu, cynismus. Asi nejčastěji citovanými větami mnohostranné autorky je sarkastická poznámka na téma mužského stárnutí, „No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou… zdechnou."
Satisfakci našla Chytilová v učení na FAMU, kam nastoupila po roce 1989. Poslední film natočila ve svých sedmasedmdesáti. Na sklonku života – uvězněná v pocitech marnosti – byla ráda, že je sama.
Nikdy v životě nedala najevo, že by měla z něčeho strach. Nebála se ani smrti. Jak přesvědčivě ukázala ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne, je to totiž osoba rodu ženského. A s těmi se vždycky dokázala nějak dohodnout.
(Tento text jsem napsala na objednávku týdeníku Reflex. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)
Žádné komentáře:
Okomentovat