Rozhovor o Polednici s Michalem Samirem

foto Václav Jedlička 

Erbenovská variace Polednice přichází do kin jako režijní prvotina Jiřího Sádka, ke které napsal scénář Michal Samir. Třicetiletý filmař před třemi lety natočil svůj první celovečerní projekt – experimentální generační drama Hany. To produkoval Matěj Chlupáček, kterému Samir zase pomáhal jako herecký supervizor na jeho debutu Bez doteku. Společně se podíleli na spolurežii Polednice. Rozhovor jsme vedli po skypu, protože Michal žije v Londýně.

Polednice potvrdila, že tvoříte s Matějem Chlupáčkem tým. Jak jste se dali dohromady?

To je skoro romantická story. Letěli jsme stejným letadlem do Londýna. Jemu bylo šestnáct, mně nějakých čtyřiadvacet, pětadvacet let. On byl pozvaný na prohlídku budovy BBC, já jsem v té době už v Londýně bydlel. Okamžitě jsme se začali bavit o filmech. Předháněli jsme se v tom, kdo zná víc režisérů. Snažili jsme se hledat ty nejobskurnější filmy, abychom se navzájem trumfli, což se ani jednomu z nás úplně nepovedlo, naopak, shodli jsme se až nebezpečně. Krátce předtím jsem dokončil studium režie na londýnském Drama Centre. Vyprávěl jsem mu o tom, jaká to je úžasná škola… A tak mne Matěj přizval ke spolupráci. Říkal, že dělá krátký studentský film, kde si chce pár věcí vyzkoušet...

… a pak z toho byl jeho celovečerní debut Bez doteku?

Ano. Pro mě to bylo super, protože tady v Anglii nikdo netočí hned po studiích film, pokud není herec a nemá štěstí. A já jsem najednou pracoval na skoro opravdovém filmu!

Byl opravdový, šel do kin.

No, já myslím opravdový vzhledem k rozpočtu. Ten mělo Bez doteku jen něco kolem pěti milionů korun. Naštěstí za námi tehdy stál i Matějův tatínek – Michal Chlupáček. Často se říká, že Matějovi otec ten film zaplatil. Ale to je nesmysl.

Jasně. Producenti nikomu neplatí peníze. Producenti přece peníze shánějí, ne?

A tak to právě bylo. Tehdy vznikla společnost Barletta, která funguje dodnes. Produkovala Bez doteku, můj režijní debut Hany a teď Polednici. Během tří let jasně vidím ten posun: Polednice je plnohodnotný film se vším všudy. I když stál jen dvanáct milionů. Hany měl rozpočet kolem šesti milionů, takže mluvíme pořád o velmi nízkých částkách i co se českých rozpočtů týče. I když naše snímky prý vypadají dražší. Zvlášť Polednice, která byla natáčená na film. Vypadá nádherně – snímal ji jeden z nejlepších kameramanů, které znám – Alexander Šurkala.

Jak se vám povedlo Polednici točit na film?

My jsme s Matějem cinefilové, milujeme celuloid. Polednice měla být původně digitální, ale dostali jsme příležitost natočit ji na pětatřicítku, aniž bychom zásadně navýšili rozpočet. Získali jsme nepoužitý materiál z filmu Dítě číslo 44, který se točil v Praze. Během natáčení vyměnili kameramana a s tím vznikl i přebytek suroviny. Té už procházela doba použitelnosti, takže jsme ji získali velmi levně. Laboratorní práce jsme dělali ve Zlíně. V České televizi to nešlo a v UPP měli radost, že zase někdo točí na film a že si zase jednou otestují přístroje, které už dlouho nevyužívali. I když tohle byla Matějova zásluha, on celý ten systém vymyslel a poskládal dohromady. Pak, když jsme viděli denní práce, bylo nám jasné, že ten obraz je úplně o něčem jiném než digitální záznam. Kdybychom mohli natáčet na film už navždycky, to by bylo báječné.

To byste si někdy měli zkusit sedmdesátku…

To všechno přijde. (smích)
(Celý rozhovor najdete tady na stránce Revue Filmového přehledu, pro který jsem ho udělala.)