Polednice je o krizi mužské identity

„Pane Erbene, neřekněte ne!“, zpívalo se v roce 1972 ve znamenitém muzikálu Jiřího Suchého Kytice, který patří k nejúspěšnějším představením pražského divadla Semafor. Představa literárního klasika odmítajícího aktualizace svého díla ovšem dnes jen stěží někoho může pronásledovat. Útlá básnická sbírka, která poprvé vyšla v roce 1853, je dodnes četbou vyvolávající živé reakce – a nic o tom nesvědčí lépe než dvojice filmů, které v ní v posledních letech našly inspiraci. Režisér F. A. Brabec se v roce 2000 rozhodl pojmout Erbenův odkaz komplexně: jeho Kytice byly přehlídkou nejrůznějších žánrových přístupů k vybraným baladám. Právě balada Polednice, která nyní inspirovala i debutujícího režiséra Jiřího Sádka, patřila v rámci Brabcova filmu k nejpůsobivějším. Boleslav Polívka, na chůdách neúprosně rázující zlověstně prosluněným polem, ztělesňoval razantní interpretací klasické představy o „malé, hnědé“ bytosti zjevující se o polednách.

Scenárista Michal Samir, který se vedle producenta Matěje Chlupáčka podílel i na spolurežii Polednice, se ovšem v práci s klasickou předlohou vydal ještě mnohem dál. Film, který právě přichází do českých kin, je moderní variací na příběh o venkovance, která je krutým způsobem potrestána za výbuch hněvu vůči zlobivému dítěti. Samir, který před dvěma lety režijně debutoval generačním experimentálním snímkem Hany, uvádí na scénu čerstvě ovdovělou Elišku, která spolu s dcerkou přijíždí z města do manželovy rodné vsi. V chátrajícím domku na kraji vesnice hledá - spíš než realistický začátek nového života - zatím jen útočiště pro svůj žal. Situaci osamělé ženy, která nicnetušící dítě udržuje ve lži o otcově návratu, rozvíjejí autoři jako příběh o prohlubujícím se odcizení situovaný do působivých kulis vrcholného léta. Jen z náznaků můžeme poskládat rodinnou anamnézu: manželé hledali štěstí ve městě, muž však nebyl schopný ženu a dítě ekonomicky zajistit a tak zvolil sebevraždu, aby umožnil manželce využít životní pojistku.

Sociální tragédie však tvoří pouze realistické východisko vyprávění opřeného o mimořádně působivý popis ženy propadající se do temných hlubin deprese. Navzdory pomoci sousedů se Eliška během všednodenních rutinních úkonů stále víc uzavírá do vlastního světa, v němž se dítě mění v malého, vzpurného protivníka. Blížící se zatmění slunce je metaforickým odrazem hrdinčina „zatmění duše“, kterými je zatížena Eliška i její sousedé.

Hrůza vepsaná do celuloidu

Distributor (společnost Falcon) se rozhodl Polednici propagovat jako horor. Podle nejobvyklejší definice tento žánr vyžaduje přítomnost nadpřirozeného elementu. Právě s ním si ovšem autoři důmyslně pohrávají. Osvědčený kameraman Alexander Šurkala pracuje v komorním prostoru se znepokojivými a nervními hororovými prvky. S těmi zajímavě kontrastuje nádherný obraz (Polednice se nenatáčela digitálně, ale na procházející filmový materiál, odkoupený levně od zahraniční produkce dramatu Dítě číslo 44 natáčeného před časem v Praze.)

Poučení tvůrci stupňují napětí způsobem příznačným pro nízkorozpočtové hollywoodské „filmy hrůzy“. Přesah směrem k psychologickému dramatu je ovšem zřejmý: je na divákovi, aby se postupně dobral pravdy a spolu s hrdinkou prošel nejhlubší krizí. V ohrožení je přitom jedna z nejvzácnějších komodit žánrového vyprávění – život dítěte. Aneta v podání nepřehlédnutelně talentované Karolíny Lipowské ovšem není mrnětem a v příběhu hraje aktivní roli. Erbenovo finále příběhu je notoricky známé, Polednice však rozhodně nesměřuje jen k otázce, zda se ho tvůrci přidrží nebo zda zvolí vlastní řešení. (Natočeny prý ovšem byly varianty obě.)

Divák, který na Polednici půjde jako na horor, se nebude cítit zkrácený o svůj zážitek, film však nabízí mnohem víc než je pocit hrůzy opřený o působivou atmosféru loňského extrémně žhavého léta. Film působí na domácí poměry profesionálně nadstandardním dojmem, především po vizuální a inscenační stránce. Mrzí proto mezery ve scénáři, které podle tvůrců způsobily razantní zásahy do původního komplexnějšího textu provedené Českou televizí (jež od projektu coby koproducent dva měsíce před začátkem natáčení odstoupila). Eliška v nezvykle soustředěném podání Anny Geislerové je ve vztahu k dosavadnímu životu izolovaná v nevysvětlitelném sociálním vakuu (nepřítomnost mobilních telefonů a televize ve vesnici je vůbec záhada). 

O to precizněji je ovšem rozehraný hrdinčin vztah se sousedy, kteří nejsou na rozdíl od většiny českých filmů hloupými či komickými vidláky. Pomatená paní Mrázová v působivém podání Daniely Kolářové je hrdinčiným varovným zrcadlovým obrazem. Navenek činorodý Poláček (Jiří Štrébl) a zvláště pasivně laskavý starosta Mráz (neméně výborný Zdeněk Mucha) pak představují slabé a neschopné muže, kteří nedovedou Elišce skutečně pomoci. Zařazují se tak po bok zemřelého manžela, kterého hrdinka kvůli neshodám zřejmě už před časem sama začala odstřihávat od svého života.

Polednici ak můžeme číst jako příběh o krizi moderního mužství, které zanechává ženy bez pomoci a vydává je na pospas osamělosti. 

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

Polednice
ČR 2016, 90 minut

Režie: Jiří Sádek
Scénář: Michal Samir

Kamera: Alefander Šurkala

Hudba: Ben Corrigan 

Hrají: Anna Geislerová, Karolína Lipowská, Daniela Kolářová, Zdeněk Mucha, Jiří Štrébl

Premiéra: 3. 3. 2016