Petr Zelenka: Filmař v bludišti paradoxů

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 proměnil tvář československé kinematografie, do té doby kontrolované státem po ekonomické i ideové stránce. V 90. letech tak na křídlech opojného pocitu tvůrčí svobody debutovala řada mladých autorů. Jan Svěrák, Jan Hřebejk, David Ondříček či Petr Zelenka začali natáčet inteligentní, formálně zajímavá díla, která znovu vzbudila upadající zájem o český film. Filmy nových českých režisérů začaly oslovovat i mezinárodní publikum a dostávat ceny na prestižních festivalech. Svěrákova tragikomedie Kolja získalo v roce 1997 Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Byla to první Cena Americké akademie, kterou česká kinematografie získala od roku 1968.

Energičtí debutanti 90. let ovšem netvořili dohromady žádnou vnitřně jednotnou skupinu srovnatelnou s autory slavné československé nové vlny 60. let. Navíc brzy poznali, že svobodu filmaře neúprosně limitují požadavky volného trhu. To pochopil i Petr Zelenka - režisér divácky úspěšné komedie Knoflíkáři (1997) a scenárista Ondříčkovy generační komedie Samotáři (2000).

„Tvůrce má podle mě povinnost bavit diváka a zároveň pracovat na zlepšení jeho vkusu. Má prezentovat určité názory, ale má to dělat citlivě, aby divák neměl pocit, že ho poučuje,“ prohlašuje režisér. Na rozdíl od řady svých kolegů se přitom Zelenka nikdy nepokoušel publiku lichotit a natáčet laskavé, optimistické příběhy. Mezi „rekordmany“ v návštěvnosti, kteří dosáhli magické hranice milionu diváků, proto samozřejmě nepatří – a ani patřit nechce..

Autor mystifikace Rok ďábla (2002), kultovních Příběhů obyčejného šílenství (2005) a pozoruhodné variace na Dostojevského téma Karamazovi (2008) patří mezi autory, kteří odmítají rezignovat na kvalitu. Právě proto mu právem patří přídomek jednoho z nejvýznamnějších českých filmařů současnosti.

Cesta k úspěchu 

„Chci, aby se moje filmy líbily lidem, kterým se nebudou líbit filmy, které já nemám rád. Chci, aby v kině hrály jen moje filmy,“ prohlásil Petr Zelenka před novináři. Přehnaně velikášská póza potvrzuje jeho zálibu v mystifikaci. Ta je ovšem v přímém rozporu s pečlivostí a vážností, jakou tento autor ve skutečnosti věnuje své práci. Přestože jeho díla vyzývají diváky k hravé anarchii, Petr vyrůstal v prostředí profesionální zodpovědnosti. Narodil se v Praze (21. srpna 1967). Jeho rodiči byli dramaturgové a scenáristé Otto a Bohumila Zelenkovi. Petrův strýc z otcovy strany, Bedřich Zelenka, byl filmovým autorem, dramatikem a příležitostným hercem. Rodinné portfolio dnes rozšiřuje i režisérova manželka – úspěšná tanečnice, choreografka a herečka Klára Lidová. Oba rodiče Petr obsadil do svého filmu Rok ďábla (2002). Bohumila Zelenková si však zahrála už v jeho osmadvacetiminutové televizní komedii Nedělejte nic, pokud k tomu nemáte vážný důvod. Tu v roce 1991 podle Petrova scénáře režíroval jeho spolužák z FAMU Jan Hřebejk. 

Na rozdíl od generačních kolegů Jana Svěráka, Filipa Renče či Davida Ondříčka, kteří na FAMU studovali dokument, absolvovali Hřebejk se Zelenkou obor dramaturgie a scenáristika. Popularitu si i mimo školu získali už krátkometrážními školními pracemi – L.P. 1948 a zvláště Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít (1988). Pocta filmům Woodyho Allena je příběhem psychiatra, který dochází za manželskou dvojicí s problémy až do ložnice.

V roce 1991 Petr Zelenka ukončil FAMU. To už pracoval jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov. V České televizi se realizace dočkaly postupně čtyři jeho scénáře: hořkou komedii Svědkyně (1991) a Dva z nás (1992), které režíroval jeho částečný jmenovec Zdeněk Zelenka. Televize (1993) a Smečka cti (1996) z cyklu Manželská tonutí vnikla v režii zkušeného Dušana Kleina. Povídka Televize předznamenala některé motivy ze Zelenkova celovečerního debutu Knoflíkáři (1997). Hrdina v ní dostává výpověď v práci a řešit ji se svými nejbližšími může jen před televizní obrazovkou. Jedině tam se totiž rodina schází - a není divu, že dokonce mluví a myslí jako televizní postavy. 

Motiv „hry ve hře“, který se stal základem jeho posledního filmu Ztraceni v Mnichově, provází prakticky všechny příběhy Petra Zelenky. V roce 1993 se stal základem mystifikačního „dokumentu“ Visací zámek (1982-2007). Fiktivní historii titulní (reálně existující) kapely Zelenka protahuje až do budoucnosti, v níž se alternativní hudebníci stanou součástí oficiální české kultury - díky úspěchu v Japonsku. Dalším z mockumentárně  laděných Zelenkových hudebních projektů byl hraný dokument Mňága Happy-end (1996).

Původně šlo o televizní film, nakonec se však hrál úspěšně v kinech. Také zde vystupuje skutečná, populární hudební skupina – rocková formace Mňága a Žďorp. Tu však autor líčil jako uměle sestavenou kapelu, jejíž členové neumějí hrát ani zpívat. V podobném duchu Zelenka natočil i svůj třetí „hudební“ film - Rok ďábla (2002). Ten líčí bizarní koncertní turné písničkářů Jaromíra Nohavici a Karla Plíhala a skupiny Čechomor.

Zelenka vnímá svět hudby (a později divadla a filmu) jako spojení tvorby a „teatrální“ existence tvůrce ve veřejném prostoru. Ta je z podstaty umělá a tedy lživá - takže se stává ideálním východiskem pro mystifikaci. Vztah mezi skutečností a fikcí je u Petra Zelenky ambivalentní. Dokumentární záběry a hrané scény se prolínají s pasážemi, které vypadají jako realita, ale jsou smyšlené. Skuteční umělci hrají sami sebe, ale i „své“ filmové postavy.

Princip mockumentu rozvíjí Zelenka ve svých dalších filmech, kde se stává součástí úvahy na téma ztráty identity v moderním světě. Vzniká labyrint plný paradoxů, ve kterém zábavnost skrývá autorovu hořkou. Pravda se ztrácí pod nánosem více či méně falešných obrazů. Vlastní život může nakonec vypadal jako falzifikát, jehož autorem jsi ty sám.

Tyto „pravdy“ zviditelnil v roce 1997 i povídkový snímek Knoflíkáři (1997), kterým Petr Zelenka jako režisér debutoval na poli celovečerního filmu. Snímek mu vynesl nejprestižnější domácí cenu Český lev za scénář a režii. Knoflíkáři získali i Českého lva pro nejlepší film roku a nejlepšího herce ve vedlejší roli (Jiří Kodet). Byli oceněni na MFF v Bergamu, Rotterdamu či Soluni a u domácího publika získali kultovní statut. Knoflíkáře tvoří šest povídek, které jsou propleteny v časoprostoru ve stylu amerického nezávislého režiséra Jima Jarmusche. Odehrávají se převážně v noci 6. srpna 1995 - padesát let poté, co byla na Hirošimu svržena atomová bomba. Individuální příběhy postav se tak dostávají do kontrastu s „velkými“ dějinami, na které má ovšem také vliv náhoda. Ve filmu ovšem také o plivání na vlak, vystřelení lidského spermatu do souhvězdí Andromedy a o nevěru. Název Knoflíkářův dala bizarní úchylka jednoho z hrdinů, jenž si vkládá mezi hýžďové svaly zubní protézu, kterou pak nenápadně „ukousává“ knoflíky z čalouněného nábytku.

„Dělat humor je určitě složitější než vytvářet drama - je vlastně úplně nejtěžší věcí, kterou můžete dělat,“ přiznává Petr Zelenka. „Přistupuji k němu většinou tak, že dělám vážnou věc a doufám, že se do ní ten humor dostane, nebo že si ho tam diváci najdou.“

Hra na pravdu 

Dalším úspěchem Petra Zelenky se stala generační tragikomedie Samotáři (2000). Tu režíroval David Ondříček, na diváckém úspěchu snímku se však podílel právě scénář Petra Zelenky a Olgy Dabrowské. Samotáři vyprávějí o osudech osamělých třicátníků, kteří se více či méně úspěšně pokoušejí vyznat sami v sobě. Film se stal komerčně nejúspěšnějším českým titulem roku 2000. V roli podivínského chirurga se na filmovém plátně poprvé objevil tehdy šestatřicetiletý Ivan Trojan, herec pražského Dejvického divadla, se kterým je Zelenka dodnes těsně spjatý jako dramatik i režisér. Trojana jako iluzionistu s nadpřirozenými schopnostmi obsadil Zelenka i do krátkometrážního snímku Powers, který natočil na zakázku pro německou televizi. 

Následující film Rok ďábla (scénář a režie) představoval pro Petra Zelenku obrovský úspěch. Získal Křišťálový globus na MFF v Karlových Varech a šest Českých lvů. Stal se tak jedním z režisérových vůbec nejoceňovanějších filmů. Podíl na tom má jednak účast populárních postav hudební scény, jednak silný příběh. Děj se odehrává v letech 1992 – 2000 a střídají se v něm hrané scény, které jsou rekonstrukcemi skutečných událostí nebo součástí fiktivního děje, s unikátními záběry z archivu písničkáře Jarka Nohavici a ostatních aktérů/postav filmu. 

Rok ďábla je příběhem známého písničkáře, který se postupně vymanil z vlivu alkoholu, médií a nahrávacích společností, ale nedokázal se vymanit ze samoty. Zelenka na osudech Jarka Nohavici nesleduje témata biografická a společensko-kritická, ale spíš metafyzická: patří mezi ně hledání víry a možnost vnímat hudbu jako prostředek poznání a transcendence. Komplexnost Roku ďábla se promítá do jeho složité struktury. Zatímco „vážným“ tématem předznamenává Karamazovi, formální složitostí předjímá Zelenkův zatím poslední film - Ztraceni v Mnichově. 

V roce 2001 napsal Petr Zelenka na objednávku pražského Dejvického divadla tragikomedii Příběhy obyčejného šílenství, za kterou získal prestižní Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní hru roku. O čtyři roky později hru převedl do filmové podoby. Diváci tak mohli srovnat divadelní představení a film a ocenit způsob, jakým jejich autor v navenek rozdílných médiích pracuje.

Příběhy obyčejného šílenství ústrojně zapadají do zelenkovského světa. Tragikomický příběh vypráví o různých podobách lásky a posedlosti. Hrdina vyprávění – Petr v podání Ivana Trojana - se dostává do problémů, které opakovaně ničí jeho milostný i profesionální život. Ceněný letový dispečer se stává „samotářem“: skončí jako skladník v letištním překladišti. Když zkrachuje jeho vztah s půvabnou Janou, Petr přestává žít i svůj vlastní partnerský život: mění ve voyeura, kterého si sousedi platí za šmírování svých milostných hrátek. V potížích se ovšem netopí jen Petr, ale i jeho matka, která svou posedlost dobročinností dovádí na úroveň „knoflíkářské“ perverze.

Příběhy obyčejného šílenství získaly dva České lvy – za zvuk a pro představitele vedlejší role otce, Miroslava Krobota. Ceněný divadelník, umělecký šéf Dejvického divadla, si v Zelenkově snímku odbyl svůj herecký filmový debut.

Zájem o prolínání divadelní a kinematografické sféry se v díle Petra Zelenky naplno projevil v jeho následujícím filmu Karamazovi, k němuž napsal scénář na základě proslulé dramatizace režiséra československé nové vlny - Evalda Schorma. Schormovu hru uvedlo i Dejvické divadlo, jehož herecké obsazení – s Ivanem Trojanem v roli starého Karamazova - Zelenka převzal. „Prvním impulzem byla snaha nějak zaznamenat představení Dejvického divadla v Praze,“ přiznal Zelenka.

Podobně jako Příběhy obyčejného šílenství, i variace na román Fjodora Michajloviče Dostojevského Bratři Karamazovi není zfilmovaným divadlem, ale výsostným filmovým tvarem. Zelenka provedl i drobné, ale významné úpravy textu. Středobodem adaptace komplikované předlohy je detektivní vyšetřování vraždy starého Karamazova a soudní líčení s obviněným - Dmitrijem Karamazovem (David Novotný).

Syrově realistické pozadí se do vyprávění dostalo díky polskému koproducentovi filmu. Děj se totiž odehrává v polské Nové Huti u Krakova, kam přijíždějí herci Dejvického divadla, aby v prostorách ocelárny sehráli své divadelní představení. Zelenka ve stylu svých předchozích mystifikací přibližuje na pozadí divadelní zkoušky„reálný” život a vztahy v hereckém souboru. Hranice mezi realitou a hrou však postupně mizí. Aktéři plynule přecházejí mezi dějem hry a „skutečným” životem, přičemž zůstávají oblečeni v dobových divadelních kostýmech.

Do klasického příběhu se prolínají aktualizační prvky připomínající, že rekvizity se mění, ale lidé nikoli. Stále podléhají chtíči i alkoholu, cynicky potlačují společenskou zodpovědnost i vlastní svědomí. Spíš než existencí Boha se ovšem autor ve svém filmu zabývá existencí ďábla. Podtitul Karamazových by podle Petra Zelenky mohl znít: „Žijeme jak zvířata, ale chceme se modlit“.

„Zajímá mne motiv odpovědnosti intelektuála za myšlenky, které sám hlásá, a to ve společnosti, která ztratila víru v Boha a tím i základní morální instinkty,“ vysvětlil režisér.

Pod vlajkou absurdity

Svět, který nám Petr Zelenka představuje, je plný paradoxů a absurdních situací. Jeho filmy reflektují aktuální problémy české společnosti. Neschopnost komunikace, mediální manipulace a hledání sebe sama jsou však univerzálními tématy. Zelenka je možná moralistou, nikdy však nezapomíná na distanci v podobě humoru, který pomáhá divákovi přijmout těžká témata a nahlédnout je v jejich groteskní komplexnosti. „Šílený“ svět si vynucuje bláznivé reakce. Filmy Petra Zelenky jsou plné temné naděje, radostné skepse a prolhaných pravd. To vše ocenila na Karamazových česká filmová kritika, která filmu přiřkla dva České lvy – za nejlepší film a nejlepší režii. 

Navzdory zřejmému úspěchu Petr Zelenka v následujících sedmi letech nenatočil žádný film. Kompenzaci však nalezl v divadle a v televizi. Díky hrám Teremin, Očištění (další Cena Alfréda Radoka), Ohrožené druhy a Dabing Street dnes patří k nejúspěšnějším českým divadelním autorům současnosti. Jeho díla se překládají a inscenují na prestižních zahraničích scénách a v Čechách i v zahraničí také úspěšně režíruje. Jako hlavní dramaturg a režisér se Zelenka podílel na dvou řadách seriálu Terapie pro společnost HBO. Přestože jde o převzatý formát (původní Terapie vznikla v Izraeli), opět platí, že Zelenka předlohu ústrojně „domestikoval“ do českých reálií.

Najít producenta pro další film bylo pro Petra Zelenku obtížné i proto, že šlo o komplikovaně vyprávěný příběh a ožehavé téma - Mnichovskou dohodu. Jde o pakt mezi evropskými mocnostmi, uzavřený v roce 1938 a týkající se odstoupení pohraničních území Československa nacistickému Německu. Dohoda podepsaná v Mnichově patří k historickým traumatům českého národa, který ji tradičně vnímá jako zradu. Petr Zelenka však vážné téma v duchu knihy historika Jana Tesaře pojednal s provokativním sarkasmem. 

Vybraně bizarní příběh je založený na objevení devadesátiletého papouška, který kdysi patřil jednomu z aktérů „Mnichovské zrady“ - francouzskému politikovi Édouardu Daladierovi. Mluvící opeřenec dodnes opakuje některé Daladierovy věty - a český novinář Pavel (Martin Myšička) na jejich základě rozpoutává politický skandál mezinárodních rozměrů. Vyprávění o patáliích s papouškem se ovšem posléze ukáže být jen částí natáčeného (fiktivního) filmu. V druhé části filmu divák sleduje osudy filmařů, kteří zjistí, že pro svůj projekt nemají – a ani nikdy neměli - francouzského koproducenta.

Zrcadlový příběh o pocitu zrady je mistrovskou ukázkou Zelenkovy zcizovací metody - a současně možná odrazem jeho hořké reflexe filmařské práce. Tragikomedii Ztraceni v Mnichově odborníci hodnotí jako jeden z vůbec nejlepších filmů, které v posledních letech v Česku vznikly. Letos v lednu za snímek získal Ceny české filmové kritiky za nejlepší film, režii a scénář. Diváci si však k filmu paradoxně cestu nenašli - což je svého druhu „zrada na režisérovi“.

Zkušenost autora, jehož díla byla kdysi zárukou diváckého úspěchu, v současnosti kopíruje problémy celé evropské kinematografie. I v ní totiž producenti v posledních letech podporují vznik jednoduchých, málo ambiciózních titulů na úkor kvality.

To ovšem – jak doufám - neznamená, že Petr Zelenka bude na své filmařské poslání rezignovat. Ve světě plném paradoxů se totiž už dokáže docela dobře pohybovat.

(Tento text není určen primárně českému čtenáři -  napsala jsem ho do katalogu  festivalu Film Meeting Bergamo, který se konal v uplynulém týdnu a uspořádal retrospektivu filmů Petra Zelenky. Místo honoráře jsem dostala pozvání na tři noci, což jsem si nádherně užila. Ve festivalovém katalogu vyšel text pouze italsky, tak snad nebude na škodu, když ho uveřejním zde na blogu v původní verzi.)