Horor s filmovými motivy: Celebrity Ondřeje Neffa

Nová knížka Ondřeje Neffa Celebrity se zabývá znepokojivým a aktuálním tématem zprostředkovaného poznání závislého na mediální interpretaci a vyskytuje se v ní spousta odkazů k současnému filmu, což by vás možná coby hloubavé filmové diváky mohlo zajímat. V krátkém doslovu ke knížce s přitažlivou, escherovsky "nekonečnou" kresbou Martina Zhoufa na obálce uvádí Neff i dva konkrétní, osobní inspirační zdroje: cestu do Drážďan, během níž mu přístroj satelitní navigace odmítl zobrazit nový úsek dálnice, a italský film Červená krčma (1951), který autor (ročník 1945) viděl jako dítě. A právě tady už - neplánovaně, ale zcela v souladu s podobou knihy - začíná drobný posun: spisovatel si klasický francouzský snímek Claudea Autanta-Lary pamatuje podle všeho jako hrůznou podívanou (tak na něj vzpomíná také hrdina jeho knihy, byť je o generaci mladší). Příběh o majitelích zájezdního hostince, kteří kvůli penězům vraždí své hosty, je ale rozvernou černou komedií s Fernandelem v roli toulavého mnicha, který nečisté čachry vražednické rodinky odhalí.

Příběh spisovatele Karla Mareše a herečky Veroniky Sekerové skutečně spíš hororem, i když Celebritami nepřehlédnutelně probleskují černohumorné či satirické prvky (tak jako ostatně i v předchozích Neffových dílech, zastřešených ovšem vesměs spisovatelovým domovským žánrem sci-fi). Celebrity jsou inteligentním čtivem nabitým nejrůznějšími popkulturními odkazy - a je škoda, že právě u těch filmových pro mne nejviditelněji došlo k posunům, které jsou mnohem nešťastnější než ten, který roztomile a zcela pochopitelně a logicky zapracoval na "změně žánru" Červené krčmy.

Zatímco v rámci české literární scény (nejen té scifistické) i úrovně jazykové kultury Neffova knížka vysoce převyšuje průměr (takže se opravdu dobře čte a našinec se přitom pobaví a trochu i zamyslí), v oblasti současných filmových reálií citelně pokulhává. Fiktivní manželský pár českých celebrit si vyrazí na usmiřující výlet do Florencie, kde ho podivná supermoderní GPS znavé merlin (jeden z mála scifistických atributů vyprávění) zavede do luxusního hotelu Frenesis. Karel a veronika zjišťují, že hosty hotelu jsou celebrity, proti jejichž věhlasu je jejich vlastní lokální sláva zcela zanedbatelná: mimo jiné potkávají Jacka Nicholsona, Johnnyho Deppa či Meryl Streepovou... I když jde možná jen o jejich dvojníky, pracuje Neff s představami o hollywoodských celebritách způsobem, který filmového fanouška určitě moc nepřesvědčí (Nicholson se mu ještě docela daří, ale jak by Karel mohl - byť jen na vteřinku - zaměnit křehkého Deppa za muže sledovaného v pornografickém videu - "statného chlapa ... ruce jako lopaty"?).

Největší problém ale nastává, když se na scéně objeví Quentin Tarantino. Co do arogantního, manipulativního chování supluje představu "šíleného režiséra" jako variantu tradičního hororového "šíleného vědce", nicméně projekt, který mu přisuzuje Neff, může mít s Tarantinem (respektive s našimi představami o něm na základě jeho práce) jen stěží cokoli společného. (Jako na režisérské monstrum daného druhu by se dalo sázet spíš na Larse von Triera. Popisovaný projekt na něj pasuje dokonale - vždyť právě dánský režisér se opírá o stále psychopatičtější vztah k realitě, vykořisťující herce i samotnou skutečnost. A byl to právě on, kdo nechal medializovat použití stovky kamer při snímání muzikálových scén v Tanci v temnotách/2000. Zůstává ale samozřejmě otázkou, jestli by Trier mohl v očích cílové čtenářské obce suplovat stejně dobře roli režisérské celebrity jako Tarantino.)

Pokud jde o pobyt hrdinů v hotelu Frenesis, jde o past, která na ně byla nastražena předem - možná v souvislosti s novým Tarantinovým projektem realizovaným podle scénáře Dana Browna (!), na který dělala v Praze Veronika (neúspěšný?) konkurs a který je natáčen osmi tisíci kamer coby reality show s účastí největších popkulturních celebrit (nebo jejich dvojníků) ve stylu béčkové vyvražďovačky v uzavřeném prostoru. Možná ovšem jde (po brownovsku) o součást spiknutí tajné společnosti celebrit pojídajících své lidské oběti v rámci starobylého náboženství. Nebo jde (tak trochu po čapkovsku) o akci záhadné firmy Mobilia, která vyvíjí novou superzbraň prostřednictvím merlinů sbírajících a kumulujících emoce svých nositelů.

Zní to dost šíleně, že? Naštěstí se tu nic definitivně neodhalí a nerozuzlí a dokonce se ani nedozvíte, jak si Karel a Veronika nakonec poradili s bizarním zadáním, ať už jim je uložil kdokoli (když jeden z nich zabije a sní toho druhého, bude mu umožněno stát se světovou celebritou). Kdyby děj, kopírující ve své marginální složitosti - ať už vědomě nebo náhodou - hollywoodské vyvražďovačky, korunovalo "brownovsky" přehledné, dokonale vysvětlující finále, byla by to pěkná hovadina. Neff ovšem se čtenářem hraje sofistikovanou hru, ve které nic není jisté. Všechno, na co přišly postavy ve snaze pochopit svou situaci a přežít, se neustále vetuje a ukazuje jen jako další klam. Dokonce natolik, že je vám - docela jako ve zmíněných amerických béčkách - nakonec jedno, jak to vlastně všechno "ve skutečnosti" bylo. Žádná skutečnost v Celebritách ovšem neexistuje, stejně jako uvnitř žádného z hrdinů neexistují meze v oblasti morálky a cudnosti.

Pokud jde o tyto meze, zůstává jejich garantem naštěstí alespoň jediná postava. Vedle tří fyzicky přítomných spisovatelů (ponechme stranou otázku dvojnictví) - módního českého intelektuála Mareše (prý oblíbence literárního kritika Jiřího Peňáse) a globálně populárních bavičů Dana Browna a J. K. Rowlingové - je zde přítomen ještě spisovatel čtvrtý, totiž sám Ondřej Neff, který zůstává vlastně nejopravdovějším a nejupřímnějším protagonistou vyprávění. O jeho mezích není pochyb, vyhraňuje se totiž právě ve vztahu ke svým postavám a vyprávěnému příběhu. Od obou svých hrdinů nás drží v odstupu, i když jeho vlastní pohled někdy splývá s hlediskem inteligentního, sarkastického Karla Mareše. Ten si ovšem nezasluhuje čtenářovy sympatie jako člověk, protože je to samolibý, ambiciózní pozér (o mnoho lépe na tom není ani chorobně ctižádostivá Veronika). Brown s Rowlingovou jsou pak Marešovýma/Neffovýma očima po právu vnímáni jako tvůrci, kteří si svou slávu nedobyli žádnými výjimečně kvalitními literárními výkony.

Navzdory bezmála protikladnému ladění svého díla jsou "kunderovský" intelektuál Mareš a i obě globální bavičské ikony na jedné lodi: bojují o úspěch a slávu nejen svými knížkami, ale i tím, jak okázale se prezentují na mediálním kolbišti. Představa nestora Neffa (který se ve svém psaní stále vyváženěji pohybuje mezi oběma krajnostmi, intelektualismem a bavičtstvím), kterak "vážně" bojuje o místo na slunci třeba s Michalem Vieweghem a Irenou Obermannovou, samozřejmě působí absurdně.

I kdyby Neffa někdo do nějaké takové pomyslné konfrontace v souvislosti s jeho novou knihou chtěl vehnat, nemohlo by se mu to povést: Celebrity jsou opatrně a chytře opatřeny tolika uvozovkami, odkazy a komentáři sebe sama a svých zdrojů a součástí, že k nim prakticky nelze zaujmout "vážný" kritický postoj a vymyslet něco, co už autor sám nedomyslel, nezpochybnil a nezironizoval. Pokud jsem tedy zmiňovala opravdovost a upřímnost spisovatele Neffa, měla jsem na mysli něco jako "opravdovost" a "upřímnost" spisovatele "Neffa". Všimněte si, že coby spisovatel se bez úvozovek obejde: tenhle svůj statut momentálně se ctí obhajuje právě chytrácky zábavnou moralitkou Celebrity.