Znovu viděné: Prázdniny v Římě

Jak je asi známo, filmy nezůstávají stejné, i když se jich snažíme coby neměnných jistot držet zuby nehty, abychom alespoň v něčem ukotvili naše chaotické životy. Zvlášť když mezi jednotlivými setkáními uplyne delší časový úsek, nenastanou změny jen ve vás, ale změní se i kontext, ve kterém film vnímáte.

Pěkný důkaz mi zase jednou včera večer poskytly oscarové Prázdniny v Římě (ČT 2) - film, u kterého jsem dřív vždycky strašně slzela, protože patří k těm několika slavným výjimkám v žánru romantické komedie, které dopadnou drtivě špatně (to jest hrdinové sice zjistí, že byli jeden pro druhého stvořeni, ale rozejdou se, protože je cosi nepřekonatelně dělí. (Dalším příkladem je Zamilovaný Shakespeare a jistě si vzpomenete na další.) V tomto případě - jak jsem si všimla lépe než dřív - dělí chudého, nezodpovědného, ale polepšitelného amerického novináře Joea Bradleyho (Gregory Peck) a následnici trůnu kterési malé monarchie, princeznu Aňu (Audrey Hepburnová), sociální rozdíly navázané na "vyšší" poslání. To se zprvu jeví jen jako nepříjemná, nudná povinnost: Joe otráveně flikuje svou reportérskou práci a mladičká princezna pláče po večerech, čímž dětinsky rebeluje proti standardním, přikázaným rituálům spojeným s jejím postavením.

Kratičké setkání popsané ryze únikovým titulem filmu začne nocí strávenou společně ve vší počestnosti a skončí vášnivý, zoufalým objetím a polibkem na rozloučenou před návratem ke zmíněným povinnostem, které oba hrdinové nyní vnímají novýma očima: Joe, který nezneužil náhodného setkání s princeznou uprchlou z paláce ke slíbenému, dobře placenému bulvárnímu článku odhalujícímu soukromí nicnetušící dívky, teď jistě bude svou práci vnímat mnohem zodpovědněji, a Aňa se z bezduché, tiše rebelující loutky změní v moudrou moderní vládkyni.(Která bude mít i vlastní názory na evropskou integraci - což je motiv, který je dnes stejně aktuální jako v roce 1953, kdy film vznikl - vida.)

Stručně řečeno se díky oddechovému úniku ze svých špatně odváděných rolí oba naučili pracovní morálce - což opravdu není typické vyznění pro romantickou komedii. To dobře ladí i s drobnou skutečností, které jsem si dřív také moc nevšímala: Aňa utekla z královského paláce jen pod vlivem euforizující drogy na spaní, kterou jí osobní lékař píchl na uklidnění. V normálním stavu by si dívka první poloviny 50. let, dbalá svých povinností, něco takového nikdy netroufla - což vnímám o to silněji při pohledu na současné romantické komedie, kde se činy hrdinů řídí jen zřídkakdy povinností a smýká jimi rozmar (což se týká většinou i scenáristy, zoufale hledajícího ozvláštnění předem odhadnutelné zápletky). O nějakých povinnostech a poslání se většinou vůbec nedá mluvit, jde spíš o povrchní záminky k momentálnímu zkomplikování děje). Pokud jsou Prázdniny v Římě dobovou, na naše poměry nebývale přísnou, konzervativní moralitou o důležitosti pracovní morálky, které musíme podřídit i své soukromí, čím jsou současné romantické komedie? Asi něčím jako eskapickými, hyperkorektními vyprávěnkami dokazujícími všemožnými způsoby především neexistenci jakýchkoli hranic.

Lekce v poctivosti, kterou absolvují Joe a Aňa, je o to zajímavější, že se odvíjí většinu času v permanentní lži: dívka tvrdí, že utekla z internátní školy, muž předstírá, že obchoduje s hnojivy, a pronásleduje nicnetušící hrdinku svého drahocenného článku s notesem v kapse a kamarádem fotografem za zády. (Důležitá je v tomto směru scéna u Bocca della Veritá - Úst pravdy, i když se zvrhne ve vtip, který mimochodem inicioval improvizující Gregory Peck.) Na konci je ovšem oběma vše jasné a cokoli říkat netřeba: ve finále tohoto všemožně rozhýbaného filmu, kde se pořád jen nezávazně a zábavně mluví a procházkově těká po římských turistických památkách, se nejmocnější zbraní ukazuje mlčení, respektive výmluvná výměna pohledů mezi Joem a Aňou. Epilog s novinářem opouštějícím přepychový, vyprázdněný sál, kde se konala tisková konference s princeznou, již viděl patrně naposled v životě, už potom opravdu nemá mnoho společného s tím, jak se řešily a řeší konce romantických komedií. Zatímco loučení hrdinů je drtivě melodramatické, tady jsme se ocitli už na půdě nefalšované tragédie (Mimochodem se mi to zdálo, nebo je Joeův odchod z tohoto vyprázdněného nebe, jež opustila bohyně jeho srdce, opravdu snímaný ruční kamerou?) 

Prázdniny v Římě bývají označovány za "nejdokonalejší romantickou komedii všech dob", což je jistě především břeskná fráze - už proto, že zmíněné atributy daný žánr přesahují (ale možná právě proto zaujímá film dodnes tak významné postavení v žebříčcích divácké i kritické obliby). Snímek je nicméně dokonalou ukázkou žánrové flexibility tehdy už jednapadesátiletého režiséra Williama Wylera, který v té době byl ceněný spíš pro své zpracování dramatických látek. Což se v tomto navenek tak lehounkém, odpočinkovém filmu dá stěží přehlédnout. Zpětně také nemůžeme opomenout temný stín doby v podobě pracovního zákazu spisovatele a scenáristy  Daltona Trumba (protože byl na černé listině kvůli podezření z neamerické činnosti, scénář za něj podepsal Ian McLellan Hunter a Akademie netušila, komu vlastně uděluje Oscara. Trumbova manželka převzala "opraveného" Oscara až v roce 1993, sedmnáct let po spisovatelově smrti, a v titulcích došlo k opravě téměž po půstoletí - v restaurované verzi v roce 2002).