Tenhle blog slaví rok (doslova)

Přesně před rokem, 30. ledna 2009, jsem začala provozovat tenhle blog. Otevřela jsem ho prvním textem (šlo o recenzi na Underworld: Vzpouru Lycanů napsanou pro server Aktualne.cz - tam jsem se tehdy pokoušela přispívat v naivním domnění, že na internetu vám někdo normálně zaplatí za vaši práci). Šlo o výsledek dlouhodobějšího rozhodnutí odpoutat se od stránek bývalých redaktorů Cinemy, které byly po experimentálním spuštění během MFF Karlovy Vary v červenci 2008 a likvidaci původní redakce spořivým vydavatelem na podzim téhož roku plánovány jako dobrovolný, přátelský podnik. Ale ukázalo se, že na blogovací bázi většina z nás fungovat nedokáže, protože na to prostě nemá čas či chuť (což neznamená, že se dodnes pravidelně nescházíme).

Protože jsem v té době právě díky stránkám "Czinemy" čerstvě objevila  kouzlo i trýzeň blogování a bavilo mne to (a baví pořád), nechtělo se mi vypadat jako narciska, která uveřejňuje své soukromé plesky jakoby se souhlasem mlčenlivé většiny ostatních na společných stránkách. Takže jsem se udělala pro sebe (podobně jako Ondra Vosmík, jehož blog je však poněkud ležící, spící.) V prostoru Czinema.cz teď, jak známo, občas recenzuje distribuční filmy nebo uveřejňuje některé své další texty Jarda Sedláček. Řadě lidí tato stránka zřejmě navíc slouží jako jakýsi rozcestník, podle nějž kontrolují, co nového napsal Jarda, jestli Vosmíkovo mlčení trvá :-) a jestli jsem něco nového sepsala já nebo František Fuka.

František ovšem svůj hojně navštěvovaný FFFilm provozuje na internetu různými způsoby už víc než dvanáct let. Řadí se tak ve filmové oblasti na českém internetu k takovým úctyhodným veteránům, jako je Petr Soukup z  "deníku" Zóna. (Ten na začátku dubna oslaví 3000 příspěvek bez - "neuvěřitelné!" - jediného vynechaného dne. Odstartoval teď v lednu už devátou seZónu své existence.).

FFFilm se věnuje především distribučním titulům a nijak neřeší zaměření svých textů (to se generuje už jen z toho, že jde o Frantu s jeho pohledem na svět opřeným o - ať se klidně vyděsí - o jeho osobitou neústupnou morálku a vkus). Petr Soukup se programově hlásí k nekomerční sféře (používá výstižné slovo "netuctový") a navzdory divokým poryvům globálních komerčních vichrů neochvějně třímá praporec ušlechtilého vzdoru. Já bych mimochodem na tomhle blogu ráda hledala své místo někde mezi takovým "komerčním" projevem, jaké provozuje František Fuka, a směřováním zmíněného rytíře netuctovosti. Čímž ovšem jen v novém médiu a na vlastní pěstičku navazuju na to, co jsem se snažila dělat už ve svém papírovém psaní.

Coby blogový nováček mohu ovšem roční narozeniny Alenčina blogu slavit s veškerou naivitou neopeřeného holátka a jásat nad tím, že jsem loni napáchala 193 příspěvků a letos už jedenáct.

Příjemné pro mne je, že se čtenost tohoto blogu průběžně zvyšuje - a že kromě kolegů od filmu, přátel, známých a příbuzných, které znám z hmotné reality, se sem vracejí i "normální" čtenáři. Mezi nimi jsem už stačila poznat docela dost zajímavých lidí, zvláště skvělých a vtipných žen, často mimopražských, které občas neváhají  vyjádřit v komentářích nebo mailech své pocity a názory. (A taky je nepřestaly bavit moje šperky na filmová témata, což mne ohromně těší.)

Takže - mimochodem - to jediné, co mi v tuhle chvíli v souvislosti s Alenčiným blogem trochu chybí, jsou častější reakce ctěného čtenářstva (vím, že jsem dost  vztahovačná, ale to neznamená, že musíte souhlasit s každou ptákovinou, kterou napíšu, abyste mne nevytočili). Soudím totiž, že jsme spojeni - já se snažím vrhat nějaký stín do virtuální krajiny a vaše reakce jsou pro mne zprávou o tom, že jste, totiž čtete, myslíte a chodíte do kina. Což je ta nejcennější složka virtuální odměny, kterou za to všechno pobírám.

Omlouvám se, pokud tohle bylo pro někoho příliš rozvláčné, osobní a bez obrázků. A teď vzhůru do druhého blogovacího Alenčina roku.