Jude Law: Mezi komercí a uměním

Plavovlasý idol planety s nukleárním romantickým potenciálem? Nebo hloubaný a racionální adept prestižních hereckých cen? Pro sedmatřicetiletého Angličana je dvojí život denním chlebem přinejmenším deset let – od chvíle, kdy ho média začala vnímat jako hvězdu s výjimečným kasovním potenciálem. Od doby, kdy ho počítají mezi hollywoodské celebrity, si všestranně nadaný herec udržuje vnitřní rovnováhu tím, že střídá komerci s „uměním“.

Thriller Talentovaný pak Ripley, který mu vynesl v roce 2000 cenu BAFTA a nominaci na Oscara, sci-fi Stevena Spielberga A. I.: Umělá inteligence (2001), historická romance Návrat do Cold Mountain (2004 – další oscarová nominace) či ceněné milostné drama Na dotek (2004) – to jsou tituly, které Judeu Lawovi zajistily zájem publika i odborníků a proměnily ho v herce žádaného na obou stranách oceánu. Současně ovšem jde o filmy, které různými způsoby formovaly tvářnost uplynulého filmového desetiletí. 

I v rámci žánrového mainstreamu si ale Law pečlivě vybírá, na čem a s kým chce spolupracovat: ve filmografii herce, který na letošním MFF Karlovy Vary převezme Cenu prezidenta festivalu, tak prakticky nenajdeme bezvýrazné tituly ani trapné přivýdělky (tím je pro něj osobně jen romanci Hudba ze sousedního pokoje z roku 1997).

V dobré společnosti 

Pokud jde o výběr spolupracovníků, spoléhá Jude Law v mainstreamu i artové oblasti na osvědčené režiséry: vedle Spielberga mezi ně patří i Clint Eastwood (drama Půlnoc v zahradě dobra a zla/1997), David Cronenberg (sci-fi eXistenZ/1999) či Sam Mendes (comicsový thriller Road to Perdition/ 2002). Vedle ceněného čínského ctitele chvějivě neuchopitelných nálad Wonga Kar-waie (romantický příběh Moje borůvkové noci/2007) v hercově filmografii figuruje bezskrupulózní populista Guy Ritchie (akční Sherlock Holmes/2009). Vnitřně komplikovaného režisérského mistra Martina Scorseseho (Letec/2004) prostřídal s protřelou údernicí romantického žánru Nancy Meyersová (komedie Prázdniny/2006). A po cílevědomé britské experimentátorce Sally Potterové (Rage/2009) spolupracoval s chaotickým hračičkou Terrym Gilliamem (Imaginárium Dr. Parnasse/2009). 

Když se k tomu přičte ještě plodná spolupráce s Anthonym Minghellou (kterou vedle Talentovaného pana Ripleyho a Návratu do Cold Mountain rozvinulo i zajímavé drama Dveře dokořán/2006), přestává skoro jít o filmografii: vzniká cosi jako osobní manuál střádající ta nejvzrušivější jména soudobé režisérské elity.
Platí to samozřejmě i naopak: spolupráce s Judem Lawem představuje cennou inspiraci, jistý zisk i zřejmou rozkoš, kterou si nikdo nechce nechat ujít. Harmonická profesionální existence inteligentního, krásného a svižného modrookého idolu tak patří k těm neutěšenějším jistotám současné filmařské scény.

Talentovaný pan Law 

Život filmového herce se ale také dá hrát na různé způsoby, přičemž ten britský se tradičně odvíjí od divadelní edukace. Tou prošel i Jude (narozený 29. 12. 1972 v Londýně) jako syn učitelského páru, jenž dnes provozuje ve Francii vlastní hereckou školu a divadlo. Jméno příští hvězda dostala podle oblíbené písničky Beatles Hey, Jude. Už ve dvanácti letech stanula na jevišti londýnského National Youth Music Theatre a po ukončení střední školy působila v nejprestižnějších britských souborech, Královské shakespearovské společnosti a Národním divadle (čímž si splnila svůj dětský sen). Za účinkování v Hrozných rodičích Jeana Cocteaua byl Law v roce 1995 nominovaný na Cenu Laurence Oliviera a jejich broadwayská inscenace mu vynesla Theathre World Award 1995 a nominaci na cenu Tony (druhou získal letos za titulní roli v broadwayské inscenaci Hamleta). 

To už za sebou ovšem měl televizní začátky, mimo jiné v jedné epizodě krimiseriálu Případy Sherlocka Holmese (1991), kdy si ovšem o roli doktora Watsona (kterou nebývale příjemným způsobem ztvárnil o osmnáct let později s Ritchieho snímku) mohl nechat jen zdát. Ve filmu debutoval v roce 1994 v punkové road movie Shopping (1993), kde si zahrál hlavní roli po boku Sadie Frostové. O sedm let starší herečka se v září 1997 stala Judeovou ženou a častou hereckou partnerkou. Šestiletý vztah ovšem skončil v říjnu 2003 rozvodem a soudní bitkou o opatrovnictví nad třemi dětmi a trvalejší harmonické zázemí od té doby herec nenašel. 

Do konce 90. let si talentovaný mladík připsal na konto i životopisný snímek Oscar Wilde, kde si zahrál milce legendárního londýnského dandyho, lehkomyslného aristokrata Alfreda, či pozoruhodnou nezávislou americkou sci-fi Gattaca. V té se objevil po boku Umy Thurmanové jako geneticky „dokonalý“, ale psychicky rozvrácený invalida Jerome. Dalším z Lawových mravně rozkolísaných hrdinů se stal šupácký milenec elegantního hrdiny (Kevin Spacey) v jižanském dramatu Půlnoc v zahradě dobra a zla, které se stalo v roce 1997 reprezentativním blockbusterovým debutem pilného mladého Angličana v Hollywoodu.

Zlobivý chlapec 

Od té doby Jude Law dělí svou pozornost mezi americkou továrnu na sny a rodnou Anglii. V roce 1999 se poprvé sešel se svým krajanem Anthonym Minghellou, aby se v Talentovaném panu Ripleym pod jeho vedením proměnil v požitkářského flákače Dickieho, který si v Itálii za otcovy peníze užívá sladkého života a zatáhne do svého světa i hrdinu v podání Matta Damona. I když Dickie mu vynesl oscarovou nominaci, měl už Law povrchních, dekadentních svůdců ve filmografii až příliš. Robotického gigola Joea v A. I.: Umělé inteligenci můžeme chápat jako účtování s takovým typy. 

Law ovšem i nadále obratně kličkuje mezi stereotypy, do kterých ho vhání jeho klasicky krásný, atletický vzhled. Kdyby o to stál, mohl by vypálit rybník drtivé většině hvězd zavedených v romantických komediích (což s nukleární jímavostí demonstrovaly Moje borůvkové noci) nebo se vrhnout na akční žánr (což letos dokázal akční sci-fi Repo Men). Ambivalentní charaktery a zlé chlapíky hraje ovšem mnohem raději než romantické slušňáky, i když i jim dokáže vdechnout život a nabít je nejednoznačnou energií. 

Svůj romantický potenciál s chutí podřizuje kritickému, ironickému kontextu (třeba v komedii Zlatíčko z roku 2004) nebo ho prožene nelítostnou mlátičkou realistického vztahového dramatu – jako v adaptaci divadelní hry Patricka Marbera Na dotek, ve které se v roce 2004 sešel s Clivem Owenem (ale v rámci pohádkového hvězdného obsazení také s Julií Robertsovou a Natalií Portmanovou). 

Smysl pro humor, realistická sebekritičnost a zvědavost Judea Lawa zřejmě bezpečně chrání před profesionálními stereotypy. Jeho profesionální sebejistotou tak nejspíšhned tak něco neotřese. Asi stěží byste našli jiného herce, který na hamletovskou otázku „být či nebýt“ odpovídá reklamou na parfém Dior Sport, kde funguje jako sofistikovaná pobídka k životu.

(psáno do karlovarského materiálu pro časopis Reflex, kterému děkuju za možnost uveřejnit text i zde)