Dva bratři ve finančních nesnázích (Ewan McGregor a Colin Farrell) a bohatý strýček z Ameriky, který má pro ně návrh, jenž je stojí duši - to je půdorys psychologického dramatu Woodyho Allena Kasandřin sen, kvůli němuž jsem se tak zlobila en bloc na všechny české distributory. Ti totiž film svým nezájmem vyřadili z distribuce a hnali ho svinským krokem rovnou do domácího kina. A teď už chápu proč.
Pokud se mýlím, tak mne opravte, ale Kasadřin sen je prvním Allenovým novým titulem, se kterým takhle nekompromisně naložila porevoluční česká distribuce - a je pravda, že ta totalitní takhle nezacházela jen s velezajímavým Zeligem (1983), což jsem považovala za nesmyslné, ale právě s filmy obdobně "vážného" žánru, jakými bylo tehdy Září (1987), Jiná žena (1988) nebo Alice (1990). Důvody jsou celkem jasné: Woody Allen je přece komediograf a snímky jiných žánrů od něj nikdo nechce vidět. Pokud jde o Kasandřin sen, potvrzuje především to, že autor Allen si myslí stále totéž a většinou to vyjadřuje v žánru komedie, ale někdy ne - a to je potom problém, protože jeho film nepoměřujete pouze s ostatními allenovkami, ale s "normálními" thrillery či psychologickými dramaty. Výjimka existuje jen jediná – Match Point – Hra osudu (2005), jinak se ovšem navenek zcela vytratí to, co publikum považuje za typický allenovský dotek.
Kasandřin sen vypadá víceméně tak, že ho mohl natočit kdokoli (i když především ve scénáři najdete desítky důkazů, že jde o allenovský příběh) - ale protože ho nehájí nálepka „další komedie Woodyho Allena“, můžeme ho odstřelit jako velmi tezovitou, prvoplánovou, upovídanou a zcela bezúsměvnou moralitku s předpokládaným koncem, ve které z neznámých důvodů hrají tak atraktivní herci, jako jsou Ewan McGregor a Colin Farrell. Hořká skepse spojená s mrazivým odstupem od postav se ovšem prosazuje do Allenových filmů - podobně jako do snímků jiných stárnoucích režisérů - už hodně dlouho. V příběhu bratrů Blaineových, jejichž malé, provázané světy nenávratně rozvrátí okamžik, kdy kvůli vidině peněz od strýce zastřelí neznámého muže, nekompromisně obnažuje zub nevíra v mezilidské (a zvláště rodinné) vztahy a v celé lidstvo s jeho vzýváním morálky, lásky a dobra. Formulace tak holých pravd neprozrazuje starého známého roztomilého vtipálka Allena, ale jakéhosi cizího, zlého a nerudného starce, který nenávidí lidstvo.
O úplně stejných věcech ovšem vypráví i Hollywood v koncích (2002), Sólokapr (2006), tolik ceněná Vicki Cristina Barcelona (2008) i Užívej si, co to jde (2009). Právě v souvislosti s nejnovější režisérovým komediálním opusem uvedeným do našich kin jsem se zmiňovala o tom, jak se „allenovská postava“ mění, když ji nehraje sám autor. Je třeba tento nápad rozvinout v tom směru, že když allenovský charakter ve filmu úplně chybí a nezměkčují ho ani ženské hrdinky (Vicki Christina Barcelona), máme před sebou najednou doslova Kasandřin sen v původním smyslu spojeném s antickou bájí - totiž vizi, které nikdo neuvěří, i kdyby se beze zbytku a opakovaně potvrzovala.
Je vlastně jedno, že Farrell a McGregor jsou dobří v rolích povahově odlišných bratrů, z nichž sázkař a hazardér Terry, ten navenek amorálnější a hloupější, ztělesňuje postavu nesenou kupředu na křídlech štěstěny a žijící přítomným okamžikem, zatímco ten druhý, chytrý a ambiciózní Ian, je navenek hodnějším synkem, který pomáhá starému otci s restaurací a žije plány změnit a zlepšit svůj život. Je sice příjemné, ale nemá to větší smysl, že oba herce v hlavních rolích velmi vhodně doplňuje Tom Wilkinson v roli zlatého strýčka plnícího za jistých okolností všechna přání, a bohužel jen zpovzdálí krásná Sally Hawkinsová v zajímavé roli herečky Kate, kterou si Ian pořídí "nad poměry". Je lhostejné, že osudovou zakoupenou loď mladíci pojmenují Kasandřin sen a že se všem postavám zdají sny, o kterých si navzájem vyprávějí, ale vůbec jim nenaslouchají jako varovným hlasům božím (či jako sténání svého přetíženého podvědomí). Je pominutelné, že příběh se skládá s "antickou" osudovostí, kterou má jeho autor tak rád. A je pouze zajímavé, že si ke srovnání můžeme vypůjčit jiný film režisérského veterána, drama Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007) Sidneyho Lumeta. A že tu u Allena poprvé nehrají žádní američtí herci či že jde o třetí režisérův film natočený mimo rodný New York.
To všechno je jaksi lhostejné, protože ve starostlivě poskládaném filmu jsem ke svému zklamání nenašla jediný okamžik, kdy bych se bavila. (A to jsem se opravdu snažila.) Hlavní kvalitou Kasandřina snu tak nečekaně zůstává hudba Philipa Glasse, který pro Allena tentokrát dělá to, co dlouho dělal Michael Nyman pro Petera Greenawaye: dodává zdání života počtářsky chladnému, smutnému a divácky nepříjemnému světu s protivnými postavami. Vlastně jsem ráda, že se ke mně Kasandřin sen dostal se skoro tříletým zpožděním: Allen od té doby natočil další filmy způsobem, který mne a baví zajímá víc. A navíc - kdyby nenatočil Kasandru, vůbec bych si to neuvědomila.
USA / VB 2007, 108 min
Scénář a režie: Woody Allen
Hudba: Philip Glass
Kamera: Vilmos Zsigmond
Hrají: Ewan McGregor (Ian), Colin Farrell (Terry), Tom Wilkinson (Howard), Hayley Atwellová (Angela), Sally Hawkinsová (Kate), John Benfield (otec), Clare Higginsová (matka), Ashley Madekweová (Lucy)
Premiéra: květem 2010 (DVD)
P.S. Za zakoupení DVD děkuji svému manželovi a omlouvám se mu za to, že film pak se mnou musel vidět.
Pokud se s Vámi, paní Aleno, téměř vždy shodnu, tentokrát jsem úplně proti. Kasandřina snu si v rámci filmů Woody Allena velmi vážím a z posledních 10 let bych ho řadil k tomu vůbec nejlepšímu, co natočil. Pro mne důkaz, že i na této, pro WA nezvyklé parketě, se pohybuje s neuvěřitelnou bravurou a daří se mu sdělit svou filmovou filosofii i v rámci jiného žánru než komedie.
OdpovědětVymazatPrvní dojem podobný: ani zrnko pobavení a zajímavá hudba.
OdpovědětVymazatPozději jsem se zamyslel nad těmi mnohomluvnými scénami - ty mají nikoli zábavnou, ale poznávací cenu: jsou to myšlenky v hlavách lidí, které by se bez mnohomluvnosti nedostaly na světlo.