Zelená zóna: bouračka na informační dálnici

Zatímco jsem se chystala napsat něco o novém filmu Paula Greengrasse, který ve čtvrtek vstoupil i do českých kin, napsal o něm František Fuka - a mně se zdálo, že k tomu nemám co dodat, protože řekl vše důležité a navíc stručně (což bych dokázala jen stěží). Pak jsem si začala trochu mořit mozek a zjistila, že Zelená zóna pro mne zajímavá je, ale že prostě vyžaduje, abych se trochu snažila. Což může být pro normálního diváka, který do kina vyrazí na válečný thriller s Mattem Damonem, trochu problém. A může to být problém i pro někoho, kdo má opravdu rád třeba režisérův předchozí snímek Let číslo 93.

Na rozdíl od Franty nemám pocit, že by byla chyba ve scénáři Briana Helgelanda, a nemám teď ani pocit, že snímek je špatně načasovaný, protože téma aktuální v roce 2008, kdy Greengrass začal na projektu pracovat, dnes už nikoho příliš nezajímá. Kdyby si filmaři byli trochu pospíšili, mohla se Zelená zóna stát jedním z nejpůsobivějších antibushovských snímků v Hollywoodu. Možná ale tak přímočarý plán zavrhli - kdo ví? 


Veřejnost asi momentálně opravdu nemůže vzrušit samotná  dnes už skoro historická epizoda z roku 2003, kdy Američané v Iráku  hledali zbraně hromadného ničení (stručné shrnutí včetně některých souvislostí najdete tady). Mohl by ji však vzrušit způsob, jakým Paul Greengrass s málo aktuálním tématem pracuje a posouvá ho dál. Označení "skoro historická" je totiž pro epizodu války v Iráku docela na místě - paměť nejširší veřejnosti je krátká a na dané události si dnes diváci jaksi pamatují/nepamatují, tedy o nich "něco vědí", ale netuší vlastně přesně co. 

Film s otázkou "Jak to tehdy sakra vlastně bylo?" pracuje naprosto autoritativně - nabízí totiž natolik přesvědčivou podívanou, že si až teprve na samém konci překvapeně uvědomíte, že jste se nechali zavést až kamsi - jak František Fuka poznamenává - do alternativní historie. Rafinované, chytré a razantní finále vhání diváka do zajímavé nepohodlné situace. Najednou totiž nejde jen o další greengrassovské cvičení v "reportážním" stylu kombinující realitu a fikci, jako byl právě Let číslo 93, ale rovnou o praktickou esej na téma paměti veřejnosti a způsobů, jak s ní manipulovat. Greengrass je samozřejmě "čestnější" než dokumentarista Michael Moore - přece se díváme na hraný film, ve kterém hrají herecké hvězdy typu Matta Damona, Brendana Gleesona a Grega Kinneara. A právě proto nás režisér nakonec tak pěkně zatahá za nos.      

Zelená zóna sice vypadá opravdově, ale není natočena podle "skutečných událostí" - nabízí zřetelně zpolitizovaný pohled na celou situaci, který dnes část veřejnosti považuje za naprosto legitimní (pokud teď snesete nějaký ten spoiler, pak hlavní hrdina, americký voják z jednotek pověřených v Bagdádu hledáním Saddámova zbrojního "pokladu", objevuje, že jistí jeho nadřízení si informace o zbraních hromadného ničení v Iráku vymysleli s mlčenlivým požehnáním bushovské administrativy, která potřebovala nějakou záminku k rozpoutání války - konec spoileru). Brian Helgeland (nikoli náhodou naposled pracoval na nové verzi legendy o Robinu Hoodovi s Ridleym Scottem) pro Greengrasse vytvořil scénář, který působí naprosto účelně a ladí s motivem, kterým se režisér zabýval často předtím - s otázkou přenosu a "morálnosti" informace v moderním světě. 


Tak abstraktní věc, jako jsou informace, samozřejmě nejde dost dobře zaznamenat na kameru. Dá se ale natočit příběh o agentovi, který se za nimi honí po celém světě, aby dlouho nepřišel ani na své vlastní jméno. Nebo příběh o velké a mocné zemi, která byla tak zaskočená informací o teroristickém útoku uvnitř vlastních hranic, že ji nejdřív nedokázala pochopit a poradit si s ní. Greengrassovi jde o proces sdělování informací, respektive spíš jejich zatajování:  lidé fungují jako jedinci a současně jsou součástí provozu na "informační dálnici", kde vinou složitých mocenských bojů nebo prostě přetížených systémů dochází k fatálním bouračkám a zácpám.     

Součástí téhle skrumáže je i divák, který si na své cestě za zábavou a poučením samozřejmě přináší si do kina sumu informací o daném tématu. Pokud jde o vztah mezi tím, co publikum "ví" a událostmi, které prožívá spolu s postavami na plátně, i při sledování Letu číslo 93 jste přece celou dobu věděli, že cestující uneseného letadla svůj boj s teroristy nakonec prohrají, protože to tak 11. září 2001 prostě bylo. A přiznejte si, že i při sledování filmů o agentovi beze jména Jasonu Bourneovi jste věděli, že svalnatý hrdina v Damonově podání nakonec zvítězí... A stejně tak při sledování Zelené zóny víte, že Damonův Miller žádné Saddámovy zbraně hromadného ničení nenajde a že všechno jeho snažení rozkrýt mocenské machinace nadřízených jsou marné - protože to tak prostě bylo. To ale vůbec neznamená, že hrdinovi nedržíte palce a nejste napjatí... 


Na samém konci vyprávění vás pak Greengrass vystaví v oblasti toho, co se domníváte vědět, takové konfrontaci, že vlastně hluboce zalitujete, že to vůbec "takhle nebylo". Poctivost, pátračská píle, pravda a postava, kterou představuje Matt Damon, si přece zaslouží zvítězit nad lží a nenávistí! Jenže divák obývající realitu má jiné informace než divák sedící v kině...  

Green Zone
USA / VB / Francie / Španělsko 2010, 115 minut, titulky
Režie: Paul Greengrass
Scénář: Brian Helgeland (podle knihy Rajiva Chandrasekarana)
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba: John Powell
Hrají: Matt Damon (Miller), Greg Kinnear Poundstone), Amy Ryanová (Dayneová), Jason Isaacs (Briggs), Brendan Gleeson (Brown), Khalid Abdalla (Freddy), Yigal Naor (generál Al Rawi)

Premiéra: 3. června 2010