Prohledat tento blog

pondělí 28. června 2010

Varské plány: pondělí 5. července

Podle předpokladů budu čtvrtého festivalového dne čilá jako rybka a zatímco národ se bude oddávat volnému dni, vstanu ráno tak, abych si od devíti dala Život za časů války nezávislého režiséra Todda Solondze. Vůbec si nejsem jistá, jestli hlavním důvodem mého výběru přece jen není především obrázek, na kterém má skotská herečka Shirley Hendersonová tak prazvláštní sestřih vlasů.

Ať to ráno dopadne jakkoli (a festivalové ráno v Karlových Varech opravdu může opravdu vypadat jakkoli), v 11.30 budu už opravdu čilá a budu dýchat svěží vzduch ve Velkém sále na svém pravidelném setkání s Maxem Ophülsem - na řadě bude tentokrát Dopis neznámé, anoncovaný jako nejlepší režisérův americký snímek, navíc v nově restaurované verzi a mém oblíbeném, klasickém melodramatickém žánru. Obávám se, že délka 139 minut mi toho dne naopak zabrání vydat se na korejský film Poezie, oceněný v Cannes za scénář, takže se možná nikdy nedozvím, co to znamená "napsat báseň v době, kdy poezie skomírá"... Kritiččiny plotýnky a sedací kost si naopak spolu se slabostí pro izraelskou kinematografii vyžádají návštěvu filmu Nechama, který má - nastojte - pouhých 50 minut! Doufám ovšem, že to bude jediný můj letošní festivalový "optimistický film o umírání" (v katalogu ovšem veselé staroby a rakoviny najdete jako každý rok širokou nabídku). 


Zdeptána komorním dramatem o umírající stařence, ve kterém budou hrát jen tři herci a podbarví je hudba, jejíž užití autor textu do katalogu citlivě popisuje jako "sporadické", pokusím se navzdory hlučícímu davu zahlédnout aspoň horní část z ucha a neposednou plavou kučeru letošní superhvězdy Judea Lawa, až bude přijíždět (jak předpokládám) na slavnostní uvedení Talentovaného pana Ripleyho. Ano, a tady nastane velká pondělní pomsta kritiččiným plotýnkám a zadku - film Anthonyho Minghelly má totiž metráž 139 minut. 
Z toho mne pak vyléčí snad jen Kanec. Nemyslím samozřejmě Judea Lawa, ale půlnoční béčkový horor Russela Mulcahyho.  






6 komentářů:

  1. K tomu Maxi Ophülsovi - když jsem četla Klauna Šalimara S.Rushdie tak mne zaujalo, že diplomat a otec hlavní hrdinky se jmenují stejně jako pan režisér. Ale co tím nám chtěl spisovatel naznačit, nevím. Ovšem knihu doporučuji.
    Pěkné pokoukání - natolik, aby plotýnky a zadek zapomněly, že existují přeje Eva Součková

    OdpovědětSmazat
  2. Milá Evo Součková, kdyby se můj otec jmenoval Max Ophüls, měla bych asi docela dobrý, leč trochu nebezpečný pocit. :-) Byli bychom taková pěkná, židovská rodina. Za doporučení knihy díky... Mějte se!
    Alena P.

    OdpovědětSmazat
  3. Člověk se neubrání závisti, když vidí, že jediná starost novináře je, jestli se mu bude chtít vstávat nebo tak dlouho sedět ;)

    OdpovědětSmazat
  4. Ano, vím, že to asi zní absurdně - ale festivalový týden může pro filmového publicistu ve skutečnosti být opravdu tvrdá práce, jejíž úspěch v podstatě závisí na snaze zachovat si po celou dobu vrcholovou psychofyzickou kondici. Když už nemluvíme o předpokládaném profesionálním standardu (o kterém nepíšu, protože stěží někoho zajímá)- tedy o získávání, ověřování a zpracování informací a o vlastním přemýšlení (kterého se hodlám také občas dopouštět) - znamená to i zůstat až do konce relativně příčetný a dodržovat jisté stravovací návyky i spánkové minimum. Zkuste sedět 8-10 hodin denně na sedadlech, která mají k anatomičnosti dost daleko (a dalších několik hodin denně pak u počítače na židlích podobného charakteru). A dělejte to celý život :-).

    OdpovědětSmazat
  5. To nemělo být nějaké napadení, nebojte. Jen ta závist, že na novinářskou akreditaci je prostě lehčí dostat se na filmy, na které chcete ;) My "lůzři" taky kolikrát prosedíme 8-10 hodin na výše zmíněných sedadlech, ale ještě k tomu máme každé ráno stresy, když nám rezervační systém oznámí, že 4 z pěti vybraných filmů už jaksi nejsou ;)
    A místo spánku ještě čteme nejrůznější blogy ;)

    OdpovědětSmazat
  6. VSH: Novináři mimochodem taky nedostanou lístky na všechno (někdy je opravdu nával i na zelenou kartu), nebo chtějí třeba vidět víc než jen čtyři filmy denně, a o lístky na ty další pak musejí bojovat jako všichni "normální" lidé.

    OdpovědětSmazat