Příběh z Palm Beach

Bylo by útěšné si představovat, že současná kinematografie představuje vrchol všeho dosavadního filmařského snažení - znamenalo by to, že filmová historie je jakýsi pohyblivý hollywoodský příběh s happy endem, na jehož konci se permanentně nacházíme a šťastně mňoukáme nadšením nad každou skvostnou novinkou, která je lepší, větší či chytřejší než všechno, co svět dosud na plátně viděl. Navzdory marketingu, který se nám tuhle představu snaží vnutit, to není pravda. V rámci některých žánrů jsme dnes poněkud zprimitivněli - jeden důkaz jsem viděla zrovna včera: totiž snímek legendárního hollywoodského komediografa Prestona Sturgese Příběh z Palm Beach (1942), který na začátku srpna vyšel na DVD péčí společnosti Magic Box (a díky pánu bohu k ní nedělal české titulky stejný nablblý bídák, který totálně zprznil jiný současně vydávaný Sturgesův film, Sullivanovy cesty).

Jeden z nejlepších Sturgesových filmů můžeme snad označit za romantickou komedii, i když technicky jde spíš o screwball comedy (tedy subžánr, který dnes neexistuje, nejspíš proto, že současní herci neumějí tak rychle mluvit, brilantně padat se schodů a cudně a přitom smyslně líbat své dominantní partnerky, jako jejich kolegové kdysi). Romantiky je ale v tomhle zrale sarkastickém filmu vlastně dost málo. Právě tím se nejvíc liší od většiny současných romantických komedií, které vynikají všeobjímající infantilitou. Dnes už se samozřejmě nenosí ani komedie typu "remarriage", tedy příběhy o rozhádaných manželích, kteří se rozejdou a flirtují s jinými partnery, aby zjistili, že původní vztah byl vlastně nejlepší a stojí za to ho zachovat (mj. Leopardí žena/1938 Howarda Hawkse, Příběh z Philadelphfie/ 1940 George Cukora, Sturgesova Lady Eve/1941).

Příběh z Palm Beach rafinovaně vyhovuje cenzorskému Haysovu kodexu vyžadujícímu chválu bohem posvěceného partnerského svazku: jeho hrdinka, energická Geraldine - Gerry - Jeffersová (Claudette Colbertová - které bylo v době natáčení už 39 let, ale od Stalo se jedné noci/1934 jí to pořád stejně slušelo v příliš velkém pyžamu) uteče od milovaného, pohledného, leč chudého manžela Toma (Joel McCrea) do náruče idealistického multimilionářského nekňuby (Rudy Valee) a zjišťuje, že láska je důležitější než hmotný blahobyt. (Zvlášť když se hmotný blahobyt díky jejím aktivitám nakonec dostaví.) V rámci tohoto útěšného příběhu o bohulibosti manželství však Preston Sturges jako scenárista i režisér tváří v tvář dobové cenzuře nabízí dost sarkastický škleb (ostatně mu v době natáčení bylo už 44 let, zrovna byl uprostřed třetího ze čtyř svých manželských dobrodružství a prostřednictvím postavy milionářovy sexuálně náruživé sestry Centimillie v podání Mary Astorové se vysmíval své předchozí ženě).

Pokud jde o východisko, Gerry je na počátku vyprávění, po pěti letech manželství, brutálně cynickou osůbkou a divák je zcela na straně slušného a pracovitého Toma, i když rozumově chápe, že krásná žena, tak náročná na luxusní bydlo a současně neschopná cokoli vlastní rukou uvařit, má právo mít života po boku neprůbojného snílka dost a vyrazit na lov svého milionáře. Taková nehoráznost je možná jen proto, že dialogy a situace rozehrané v úvodních scénách jsou (rovněž nehorázně) vtipné a Colbertová je opravdu tak úchvatná, jak všichni muži ve filmu prohlašují. Hrdinčino rozhodnutí jít vstříc štěstí by tedy bylo logické, kdyby Toma tolik nemilovala - což se pěkně ukazuje ve scéně, kdy přiopilý a rozhádaný pár po návratu z večeře podlehne "zvyku" díky zaseknutému háčku na Gerryiných šatech, s nímž jí manžel prostě musí pomoct (situace se později ještě jednou roztomile variuje ve scéně, kdy hrdince pod oknem pěje milostnou píseň roztoužený milionář za doprovodu orchestru, ale ona prostě ten zápas s háčkem ani tentokrát, na docela jiných šatech, nedokáže bez Toma vybojovat - což je argument jako hrom proti emancipačnímu úsilí všech feministek světa.) Ostatně podívejte se:



Tahle scéna by se už dnes takhle nedala natočit, protože by si nikdo nemohl vyhrát s těmi erotickými hudebními "šťouchanci" a vše by muselo být mnohem explicitnější. (Zdá se mi, že ta dnešní filmařská /auto/cenzura je jaksi hloupá: pokračování v ložnici, totiž postelová scéna mezi manželi, by se jistě dalo bez chuti a zápachu prefabrikovat i pro mládež, ale neprošlo by už kupříkladu "rasistické" zobrazení přihlouplého, komického černošského barmana ve vlaku). Pikantně "ztopořené" špičky Gerryiných střevíčků jsou přitom nevídaně sexuálním detailem a zůstávají vtipné i znepokojivé - v tomhle filmovém páru totiž žena přebrala podezřele mnoho z mužské role, kterou by měl zastávat Tom. (Ostatně i  její domácká přezdívka je "mužská").

Příběh z Palm Beach mne bavil ještě v jednom směru: některými motivy, respektive řešením scén či vzhledu postav, totiž podezřele připomíná komedii Někdo to rád horké Billyho Wildera - tedy vlastně  naopak, neboť ta vznikla v roce 1959, čili o sedmnáct let později. Také u Wildera se přesun ze severu USA (byť jde o Chicago a nikoli sturgesovský New York) do slunného letoviska, kde je všechno možné a kde se vyskytuje plno milionářů na ženění, odehrává ve vlaku, v němž se pozdě v noci mezi horním a dolním lůžkem odehrává erotická interakce. Wilder nabízí velmi podobně vyhlížející postavu senilního milionáře-kouzelného dědečka (v Někdo to rád horké ovšem Osgood Fielding III v podání Joea E. Browna svádí hrdinu Jacka Lemmona, kdežto u Sturgese bizarní, nahluchlý texaský Král klobás v podání Roberta Dudleyho pouze eskaluje skrytý manželský konflikt, aby se posléze mohl urovnat).

Billy Wilder také obdobně jako Sturges koncipuje postavu hrdinčina nápadníka, milionářského naivky s brýlemi (i když hrdina Tonyho Curtise v Někdo to rád horké si na něj jen hraje, protože nemůže odolat šálení krásné Sugar - inu, saxofonista). Je hezké občas zpětně narazit na nějakou souvislost, ony se ty starší filmy pak přestanou osaměle plandat v prostoru, ale pěkně se propojují - když jsem Sturgesův film viděla kdysi, vůbec mi tahle wilderovská pocta staršímu kolegovi (protože o nic jiného asi nejde) nepřišla na mysl.