Shyamalanovy větry

Fantasy Poslední vládce větru mi naneštěstí potvrzuje, že M. Night Shyamalan pro mne přestává být zajímavý. I když nikdy se nemá říkat nikdy, od vynikajícího Vyvoleného před deseti lety jeho filmy představují jeden dlouhý, mučivý sešup - ať už mám na mysli sci-fi z kukuřičného pole Znamení (2002), fantasy, která nakonec popře sama sebe, Vesnice (2004) nebo ekologickou moralitku Stalo se (2008). Příběh ztracené víly Žena ve vodě/2006 mne zaujal trochu víc, i když byl také hodně à la thèse: zdálo se mi totiž, že mystické ladění shyamalanovské zálibě v podobenství a moralizování šlo docela k duhu. 

V adaptaci kresleného televizního seriálu Avatar: The Last Airbender (2005) ovšem jde už rovnou o pohádku, respektive o fantasy pro děti, kde vystupují princové, princezny, čarodějové a kouzelná zvířátka (která jsou na filmu tím nejzábavnějším). Také tady se - podobně jako v předchozích režisérových snímcích - jedná o duchovní (morální) zkázu či záchranu celého fikčního světa prostřednictvím vyvoleného. Tím není vzhledem k věku cílového publika plešatý hrdina v podání Bruce Willise, ale snaživý, plešatý chlapeček Aang s vytetovanou šipkou na hlavě, vtělení Avatara, který v uplynulých staletích dokázal vládnout čtveřici národů tohoto světa. Protože si tentokrát se svým vtělením dal na čas (respektive se mu jeho úkol nelíbil, utekl z rodného kláštera a na delší čas se ztratil), ve světě panují nesváry a nedorozumění a Ohňový národ se dokonce pokouší násilně ovládnout ostatní kmeny tohoto světa. Víc jako základní vodítko vědět nepotřebujete, příběh a mytologie tohoto fantasy vesmíru (který připomíná kde co) nejsou nijak výjimečné, i když působí navenek složitě.  

Jako dospělí v tomhle světě nemáte moc co dělat, protože není příliš magický, zábavný či dokonce vtipný (což mimochodem originál zřejmě je, aspoň podle téhle ukázky). Jedinou zajímavou postavou je zavržený princ Zuko, protože má osobní příběh a psychologii alespoň o něco složitější než retardovaný prvok, což se o ostatních hrdinech vyprávění rozhodně nedá říct. A kromě toho má jeho představitel Dev Patel (Milionář z chatrče) herecký talent, který příroda většině ostatních mladých představitelů nadělila pouze průměrně (zvlášť herečka s kouzelným křestním jménem Seychelle Gabrielová v roli princezny Yue vykazuje takovou míru barbinoidního charizmatu, že se směle vyrovná Denise Richardsové, i když umí motorněji chodit).

Poslední vládce větru by se možná dal uhrát s kvalitnějším hereckým obsazením a určitě by mu slušela větší dávka humoru a podvratné temnoty. Je totiž na první pohled jasné, že on i ten Ohňový národ nakonec půjde do sebe a podmračený, traumatizovaný princ Zuko se stane platným členem okolní hrdinské, pozitivně naladěné společnosti. (Hlavní hrdinka Katara, v podání Nicoly Petzlové prosté děvče od ledovce, navíc potřebuje taky nějakého partnera, že?) Hlavní potíž je ovšem nejspíš v samotném Shyamalanovi, který jako scenárista v předloze akcentuje především téma nenásilí a uplatňuje je na celý svůj příběh. Je sice hezké, že po katolických Letopisech Narnie (trojku nám nadělí Michael Apted letos pod stromeček) tady máme i buddhistickou fantasy, ono ovšem v akčním příběhu plném bitek a bitev nestačí, když postavy kouzelníků ovládajících jednotlivé živly (voda, vzduch, oheň a vítr) spolu zuřivě bojují na život a na smrt, ale přitom prakticky jen baletí a tančí, jak vyčarovávají své vodní a ohnivé koule. Někdy to dokonce bohužel působí až směšně a každopádně je to posléze stereotypní a trochu otravné. Mám pocit, že brutálnější byl snad i první Harry Potter...  

Je třeba podotknout, že jde vlastně o první díl plánované série, takže hrdinové se sotva stačí seznámit a ukázat divákovi, co jsou zač. Protože film má navzdory své nejapnosti (nebo spíš díky ní) slušné tržby, nepochybně budou následovat další díly, jež budou možná méně neškodně baletní a začnou počítat s dorůstáním a dozráváním svého publika - ale přiznávám, že moje chuť vidět je zůstala nulová. A o to víc mne mrzí, že nevstřícná reakce publika na Zlatý kompas poslala ke dnu plánovanou pullmanovskou sérii Temné esence (ať jsem proti filmu Chrise Weitze jakkoli reptala, byl vizuálně i tématicky nesrovnatelně poutavější).

Výtvarná stránka Shyamalanových Větrů přitom není nezajímavá... kdyby ovšem divákovi v jejím zkoumání nebránil režisérův ďábelský nápad vynalézt novou variantu 3D podívané. Nejdřív jsem si myslela, že mne šálí zrak, protože jsem na plátně pořád něco viděla neostře. Pak mi ale došlo, že Shyamalan se v souladu se svou předchozí klasickou prací zřejmě pokouší pracovat s jednotlivými obrazovými plány a "vede" diváka vyprávěním tím, že ostří vždycky jen na důležitou osobu nebo situaci (např. postavu, která právě mluví). Pokud chcete v té chvíli zkoumat mouchy na stropě, dekoraci na koberci nebo to, jak se tváří  jiná postava, máte smůlu. Takové totalitářské chování mi připadá nepřístojné zrovna ve 3D, které je přece především vizuální atrakcí, jejímž prostorem by si měl příslušně obrýlený divák brouzdat, jak se mu zamane.

Milé děti, ten hodný pan režisér M. Night Shyamalan tak nejen určuje, co si máte myslet, ale také, jak se máte dívat na filmové plátno. Ve spojení s myšlenkou nenásilí, jejímž ztělesněním je protivný miniAvatar Aang, je tenhle nápad možná až v příliš příkrém rozporu.  

The Last Airbender
USA 2010, 103 min., dabing (3D)
Scénář a režie: M. Night Shyamalan
Kamera: Andrew Lesnie
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Noah Ringer (Aang), Dev Patel (Zuko), Nicola Peltzová (Katara), Jackson Rathbone (Sokka), Shaun Toub (Iroh), Aasif Mandvi (Zhao), Cliff Curtis (Ozai), Seychelle Gabrielová (Yue)
Premiéra v ČR: 19. 8. 2010