Výsledky nejapné ankety o vlasech Nicolase Cage

Plány na navštívení novinářské projekce nové fantasy Čarodějův učeň, která se hrne do našich kin se zřejmou nadějí, že se popase na úspěchu Harryho Pottera, mi z pracovních důvodů nevyšly (naslouchala jsem v té době vzpomínkám kameramana Marka Blisse na natáčení Kukyho) Takže jsem patrně propásla první a poslední příležitost, jak film vidět (nejsem si jistá, jestli shromáždím dostatek odvahy, času a financí, abych se na něj vypravila do kina). To mi však nebrání zameditovat si - samozřejmě velmi povrchně, ony ani ty vlasové kořínky k mozku prostě nesahají - o vlasových kreacích Nicolase Cage. Což bylo také téma mé letní nejapné ankety.

Pokud jde o Cage obecněji, v poněkud zodpovědnější tónině jsem o něm onehdy psala v souvislosti s Herzogovou báječně podivnou krimi Špatnej polda. Samozřejmě platí i nadále, že Cage moc neumí hrát, ale může být výjimečným způsobem použit zajímavým režisérem - tak, jak se mu to stalo třeba s Herzogem, s Davidem Lynchem ve Zběsilosti v srdci či v romantické komedii Pod vlivem úplňku, po které tisíce žen začaly snít o tom, jaké to asi je s jednorukým pekařem-milovníkem italské opery... Nicolas Cage ve filmu Normana Jewisona nejspíš vlasy měl, ale nikdo si to moc nepamatuje. Byly však reálně a bez cavyků přítomny, což se v posledních zhruba deseti letech nedá s jistotou říct ve většině jeho filmů.  

Šestačtyřicítka nemusí být v Hollywodu u herce žádný osudový věk, ale porost na hlavě prostě musíte mít, pokud zrovna nejste Bruce Willis (který nám naopak s vlasy připadá dost idiotský?). Solidní vlas je totiž ve světě vzývajícím hodnoty věčného mládí nezbytností. Cageova vlasová nestabilita se každopádně zdá být jakýmsi záhadným způsobem spojená s kolísavými kvalitami samotné jeho filmografie. Průběh ankety byl pro mne nakonec stejně vzrušující jako sledování toho, jak cageovští imagemakeři tápou v realitě: hlasování (do něhož mým stálým čtenářům posléze asi zasáhlo i pár lidí, co se na tyhle stránky zatoulalo z Neviditelného psa) se nakonec ustálilo na dvou časových extrémech, které se nevylučují: 27% nostalgicky zavzpomínalo na rebelský sestřih ze Zběsilosti v srdci a stejný počet hlasujících s futuristickou zlomyslností zadoufal, že Cage časem půjde dohola. 

Devatenáct procent soudilo, že proplešatělou variaci ze Špatného poldy nic nenahradí (souhlasím, a v souvislosti s tímhle filmem bych začala uvažovat i o anketě o nejlepším hereckém výkonu v roli chlapíka s chronicky bolavými zády). Jedenáct procent proklikávajících se ujalo možnosti "pseudo Gandalf z Čarodějova učně mi docela sedí". Kdo z nich to myslí vážně a kdo ironicky, těžko říct. Každopádně jen o dvě procenta víc hlasujících může stěží popřít své negativní vztahy k proměnlivému cageovskému image, když se hlásí k možnosti "Ghost Rider: nic tak nepodtrhne úpadek jako mladistvé háro". 

Jistě chápete, že úvahy o vztahu plešatějícího herce a jeho kasovní způsobilosti na tomto blogu zakrývají jinou, hlubinnější práci mého mozku: ten jednak horečně uvažuje, jak nejlépe zpracovat hnijící rybíz na zahradě, jednak zvažuje možnost zjevně pracného příspěvku o vztahu Nolanova Počátku a Občana Kanea - respektive chuť ctěného čtenářstva něco takového vůbec číst.