Eva Zaoralová: Medaile za zásluhy

Pochvalným mručením jsem včera v závěru televizního přenosu z pražského Vladislavského sálu okomentovala fakt, že Václav Klaus vyznamenal medailí Za zásluhy Evu Zaoralovou - první dámu české filmové kritiky, publicistku, překladatelku a letitou aktivistku za dobrý filmový vkus. Tohle ocenění by bylo správné, i kdyby Eva nebyla čímsi jako mojí milou a legitimní profesionální vílou: když jsem se učila číst o filmu, prováděly mne omezenou a paskřivou normalizační dobou i její neúhybné texty prosazující neomylný cit a vkus. Pak mne učila filmovou historii na FAMU, laskavě mi oponovala diplomku o Stevenu Spielbergovi a posléze mi umožnila publikovat ve Filmu a době výcuc z ní, což byl můj první text uveřejněný tiskem.  

Do Filmu a doby píšu dodnes (ano, zrovna teď jsem ve skluzu se svým ultimativním textem o Nolanově Počátku) - a nemá cenu vypočítávat, kdy a kde na mne Eva během čtvrtstoletí mé profesionální činnosti uplatnila svůj dobrý vílí vliv. (Například mi někdy před čtrnácti-patnácti lety nabídla možnost externí spolupráce s programovým oddělením karlovarského festivalu - a tahle sezónní práce stále tvoří důležitou součást mého rozviklaného pracovního roku.) Pokud někdy ulítávám nebo se mi příliš vzdouvá ego, zůstává pro mne existence Evy Zaoralové pevným bodem na obzoru. Ta medaile mi přichází vhod i jako důkaz, že všechno poctivé lidské snažení není tak nesmyslné, jak se mi v těchto dnech jeví vinou zlodějského, prolhaného nakladatele mé knihy o Kukym.