Znovu viděný: Alphaville

Vidět po letech film, který jste nepříčetně milovali, když vám bylo patnáct nebo šestnáct let, bývá ošidné - někdy se stane, že z toho všeho kultu zbude jen prázdná bublina. A vy si připadáte zoufale podvedení, i když se vlastně jen na vás i filmu podepsal uplynulý čas. Jsem moc ráda, že se mi to nestalo zrovna s poetickou sci-fi Jeana-Luca Godarda Alphaville (1965), která nedávno vyšla na DVD (i když s ořezem původního širokoúhlého formátu, který je mi divnej do očí). Skoro se zdá, že v tomhle případě se čas na snímku ani na mně nijak nepodepsal - a že platí navenek paradoxní tvrzení: "Nikdo nežil v minulosti a nikdo nebude žít v budoucnosti". Sentence z filmu (aniž bych se chtěla pouštět do amatérského filozofování) nejspíš odkazuje k pocitu, že člověk žije jen prožitkem přítomnosti, a minulost i budoucnost si pouze nějak modeluje a představuje ve své mysli. To se samozřejmě váže i ke vjemu z každého sledovaného filmu, který se pro diváka přece odvíjí také jen v každém přítomném okamžiku projekce.

Nelíbí se mi, že to zní složitě, protože Godardův Alphaville je velice prosté dílo (a naprosto nechápu, proč se kolem něj vznáší taková aura svévolné intelektuálské nepochopitelnosti - viz řada reakcí na csfd). Samozřejmě je možné si s ním pohrát a sledovat rozumářsky různé myšlenky a odkazy, které tu Godard rozesel. Ale stejně dobře je možné prostě film sledovat a užít si ho (což dnes už bych za sebe zdaleka nemohla o všech Godardových filmech z 60. let) - vychutnat si ho jako ironické, láskyplné a jednoduché, byť ve své době novátorské spojení sci-fi a filmu noir. Je ovšem pravda, že Godard (kterému režie filmu vynesla Zlatého medvěda na MFF v Berlíně) si dovolil nádhernou a zprvu trochu matoucí hříčku, protože se zcela obešel bez stylizovaných futuristických rekvizit.

Titulním hlavním městem galaxie Alphavillem, kde momentálně panují totalitní pořádky,je totiž prostě jeho milovaná noční Paříž. A jako sficisticky působící  exteriéry i interiéry, kostýmy a rekvizity jsou bez nějaké vnější úpravy použity šikovně vybrané reálie, mísící dobový modernistický styl a nejasně definované retro. To zastupuje svým vzhledem, situací i chováním především postava vypůjčená ze špionážního thrilleru a/či filmu noir, protřelý tajný agent Lemmy Caution (hraje ho s obrovskou dávkou marlowovského, cynicky rytířského charizmatu Eddie Constantine). Módní styl "historického futurismu" je v současné sci-fi už pěkně dlouho oblíbený, málokdy se však dopracoval tak samozřejmé a čisté podoby, jako v Godardově filmu. Pokud dokážete přijmout skutečnost, že jízda autem má v tomto způsobu vyprávění stejnou vypravěčskou hodnotu jako let kosmickou lodí, nemůže pro vás Alphaville představovat naprosto žádnou "intelektuálskou" šarádu. A nevím, proč byste to nedokázali, když v Nolanově Počátku přijmete coby způsoby, kterými se hrdinové přemisťují mezi různými snovými realitami, pád ve výtahu nebo ulehnutí na železniční koleje, po kterých se vzápětí prořítí rozjetý vlak...

Lemmy, který se vydává za novináře z listu Figaro Pravda, Do Alphaville právě přibyl z vnějších světů, pravděpodobně z Nuova Yorku, aby našel místního vynálezce Leonarda von Brauna, vědce s nejasně "nacisticky" formulovanou minulostí. Ten zkonstruoval superpočítač Alfa 60, který společnost Alphavillu ovládá na základě diktatury logiky. Všechny prohřešky proti exaktnímu myšlení (city, umění...) se zde trestají smrtí - ale nepůsobí to všechno tak hystericky vypjatě jako v mém velmi neoblíbeném Equilibriu. Alphaville je totiž navzdory dokonale logickému pojetí fikčního světa vlastně především básní. Poetičnost a krásu do světa rozumu Alphavillu a Lemmyho vesmíru tvrdé pěsti vnáší nevědomky von Braunova dcera Natacha, do které se agent zamiluje. Zničit totalitní systém panující znamená především osvobodit Natachu, naučit ji cítit a milovat... i kdyby to mělo znamenat zničit všechny ostatní ve městě.

Alphaville je tak především svobodný film o lásce, ať už se vztahuje na hlavní představitelku, nádhernou Godardovu múzu Annu Karinaovou, či na oba použité americké žánry, sci-fi a film noir, které Godard v obraze, zvuku i rekvizitách velmi  důmyslně osvobozuje od jejich hollywoodské doslovnosti. Děj v poetické zkratce vyzobává typické situace z béčkových sci-fi a krimi a je pěknou ukázkou jiného čtení toho, čemu dnes v souladu s Alfredem Hitchcockem říkáme McGuffin. Záminky k vyprávění, životně důležité pro hrdiny a obsahově zcela vyprázdněné pro diváka, zde ovšem fungují na pomezí ironie a milostné básně.