Viděno po letech: Takoví jsme byli

V úterý jsem v televizi dokoukala film Takoví jsme byli jen s největším sebezapřením - a protože mi pořád nejde do hlavy, co jsem to vlastně viděla, musím se podělit o dojmy. Televizi jsem zapínala se vzpomínkou na romantický film s Barbrou Streisandovou a Robertem Redfordem, jejichž hrdinové z nějakých nespecifikovaných důvodů nemohou žít spolu, i když se o to celá desetiletí pokoušejí. Místo očekávaného prolenošeného večera mne čekala zdrcující kombinace romantického a politického kýče. To první ve filmu zosobňuje  typický hollywoodský WASP té doby Redford, to druhé "typická" hollywoodská židovka Streisandová. 

Protože snímek Sydneyho Pollacka z roku 1973 se v Čechách hrál se zpožděním (premiéru měl u nás v roce 1977), mohla jsem ho poprvé vidět coby raně pubertální osoba - a nemám na něj žádné konkrétní vzpomínky. Nijak zvlášť mne nezaujal, jen ve mně v následujících letech narůstal odpor k představě hollywoodské hrdinky, která se otevřeně hlásí ke komunistickým idejím - a protože s nimi nemá pražádnou osobní zkušenost, neuhne od nich ani o píď. Její názory jí vydrží v nezměněné podobě od konce 30 přinejmenším do konce 50. let (nebo začátku 60.? nějak nejsem schopna poslední setkání hrdinů časově specifikovat, protože autoři kostýmů a výpravy - mimochodem nominovaní na Oscary - dobové reálie příliš zřetelně podřizovali celistvému jednotícímu tónu).  

Když jsem se teď na Pollackův film konečně podívala pořádně, je je mi jasné, že musel být  pro normalizační distribuci hotovým požehnáním - podobně jako režisérovo sociální drama z dob hospodářské krize Koně se také střílejí (1969), které Česká televize mimochodem reprízovala ve stejný den jako Takoví jsme byli. Kdo by toho neměl dost v hlavním vysílacím čase, mohl si tedy po agilní Katie Moroskyové (ženě bez smyslu pro humor, která celé roky bezcílně deptá krásného, schopného a talentovaného muže svého života a otce své dcery a pokouší se z něj proti jeho přirozenosti vychovat "vážného" spisovatele) jako nášup přidat jinou podobně koncipovanou hrdinku: emancipovanou účastnici tanečního maratonu Glorii v podání ještě  "pokrokovější" herečky, než byla Streisandová - Jane Fondové. 

Hrdinka Koní je podobným prototypem "silné ženy" jako Katie: kdyby se jí dostalo stejného vzdělání a získala stejně bohatého manžela jako protagonistka Takoví jsme byli, nemusela si v rámci životní beznaděje nechat vpálit kulku do hlavy. Mohla pohrdanou, morálně zkorumpovanou kapitalistickou společnost napravovat svým řečněním. Obě tyto ženské postavy nesytí jen podobné politické naladění (i když Glorie se ke svým názorům propracovává intuitivně a neumí je pojmenovat), ale i poryvy divné "strindbergovské" psychologie. Vypadá to skoro, jako by spolu těsně před přestávkou uprchly z nějaké severské divadelní hry chystané v Actors Studiu, a pak je náhoda rozdělila, takže se každá nečekaně ocitla v žánrově odlišném filmu...

Stejně jako Robert (v podání Michaela Sarrazina) v Koních, je i Hubbell Gardner v podání Roberta Redforda slabší a zmatenější součástí partnerské dvojice. Postavě nadaného spisovateli, který v Takoví jsme byli v Hollywoodu během "honu na čarodějnice" podlehne morálním a v "pochopitelné" závislosti na tom i profesionálním kompromisům, se připisuje až jakýsi "fitzgeraldovský" rozměr. Kdyby ovšem autor Velkého Gatsbyho (v jehož adaptaci si Redford mimochodem v roce 1974 zahrál) měl místo destruktivní Zeldy po boku takovou Katii Moroskyovou, mohl to někam skutečně dotáhnout!

Hubbella lze každopádně dnes považovat za autentičtějšího hrdinu filmu, než jakým je Katie: zatímco postava věčné salónní komunistky (tak, jak ji film prezentuje) působí nepřijatelně, dilemata jejího partnera jsou dodnes lidsky pochopitelná. Tento hrdina  vyniká nevídanou trpělivostí, když své partnerce dovolí, aby dlouhá léta urážela jeho přátele, ničila jeho spokojený život a zpochybňovala všechno, čeho dosáhl. (V "umělecké/levicové" optice filmu je totiž hotová katastrofa, když  uspějete se žánrovým filmem v Hollywoodu, zbohatnete a nakonec se - propánaboha - úspěšně živíte v televizi!) Hubbelova andělská trpělivost nekončí ani ve chvíli, kdy Katie proti jeho vůli riskantně vyrazí demonstrovat svůj odpor proti počínání senátora McCarthyho, přestože je těhotná a hrozí jí útok ze strany rozvášněného davu.

Navíc kdysi ceněný dramatický výkon Streisandové zestárl, působí místy přepjatě a nepomáhá vysvětlit poryvy hrdinčiny mysli, zatímco Redford (kterému bylo mimochodem v době natáčení už sedmatřicet) hraje v každém okamžiku soustředěně a s minimalistickou působivostí. Hubbellův "vítězný americký úsměv" má u něj řadu podob, jeho postava má skrytý humor i tragičnost. Redford představuje vše, co je na filmu dobré - zmíněný romantický kýč totiž jeho přičiněním tvoří nestárnoucí kvalitu Pollackova filmu. Oba hrdinové neztělesňují jen rozdílné sociální, politické, kulturní či rasové typy, ale i dva odlišné typy žánrové: pokud měla Streisandová a její postava působit se svými politickými a nekonformními uměleckými názory aktuálně a podvratně, Redford a jeho hrdina (navzdory všemu zpochybnění a odsudku) představují nestárnoucí jistotu romantického ideálu. Minuty, do kterých se skládá pouhé pozorování spícího, chodícího, veslujícího či běhajícího (neřkuli poloobnaženého) Hubbella, nejsou zbůhdarma vyplýtvané, i když se zdají retardovat nesmiřitelný spor postav: jeho představitel v každém okamžiku září (však je také tenhle film prvním, ve kterém Redford dosáhl na statut hvězdy).

Snad to mohu shrnout tak, že filmový příběh Hubbella a Katie pro nás dnes už představuje hodně zmanipulovanou zprávu o společensko-politickém diskursu USA - rozhodně ovšem stále ještě přesvědčivě vypovídá o tom, že "takový byl" v roce 1973 Robert Redford.