Iluzionista: mezi realitou a (o)kouzlením

Harmonické soužití neobvyklé "rodiny"

Všichni vědí, co se většinou stane, když chlapec potká dívku: vznikne romantická komedie. Co se ovšem stane, když potká  kouzelník dívku? Rozhodně nepůjde (jen) o story o lásce - to ostatně naznačuje už inspirace "skutečným příběhem", který výtvarníkovi Sylvainu Chometovi poskytl vztah herce a režiséra Jacquese Tatiho k jeho nemanželské, odcizené dceři. V animovaném filmu Iluzionista tak mezi postarším, zdvořilým, staromládeneckým francouzským kouzelníkem a vyplašenou, zasněnou dívenkou ze skotského zapadákova vznikne cudné, starosvětské pouto, podobné spíš vztahu otce a dorůstajícího potomka.  

Nová zábava: elektrifikovaní vlasatci

Pocit melancholie a nostalgie, tedy pocitů směřujících zpět, do minulosti, je ve filmu spojený s postavou kouzelníka, jehož jediným nedobrovolným životním partnerem byl dlouhá léta jen nerudný králík vytahovaný  na jevišti zas a znovu z klobouku. Protože vyprávění se odehrává v 50. letech, není Iluzionista jen vyprávěním o stárnutí, ale i příběhem o zanikajícím světě poctivé, "ruční" zábavy (zkuste k cylindru nonšalantně vytáhnout králíka z nadváhou). Tu ze středu zájmu  dosavadního hrdinova publika vytlačuje moderní podívaná opřená o efekty, ve filmu zastoupená bigbeatovou kapelou elektrifikovaných vlasatců.

Malá venkovanka se mění v ženu

Starý kouzelník se svými tichými, zaprášenými triky proti ní nemá samozřejmě šanci - a nachází pochopení jen u rozpačité, nemotorné, mladičké venkovanky, v jejíž společnosti se ve skotském Edinburgu pokouší začít nový život. Mimochodem se tak postará o to, aby z jeho dětské chráněnky (prostřednictvím dámských lodiček a šatů) začala vyrůstat půvabná, sebejistá mladá žena. I v pygmalionském příběhu, který se obejde beze slov, je vývoj neodvratný a tedy ničivý pro všechno, co jistou dobu znamenitě fungovalo: podivný pár se se uvnitř svého vztahu pohybuje na křehké hranici mezi realitou a (o)kouzlením, což jednoho dne musí samozřejmě skončit. Iluzionista tak není animovaným příběhem určeným z popukání rozesmátého publika - stejně, jako jím nebyl Chometův předchozí celovečerní animovaný projekt, Trio z Belleville (2003).

Kouzelník tváří v tvář svému předobrazu

Jak známo, taškařicemi nebyly ani filmy Jacquese Tatiho, jehož komediální postava - pan Hulot - byla vzhledem i chováním předlohou pro hrdinu Iluzionisty, který vznikl na základě komikova nerealizovaného scénáře z roku 1956 (Tatiho filmy Jede, jede poštovský panáček/1949, Prázdniny pana Hulota/1953, Můj strýček/1958 a Playtime/1967 nedávno na DVD vydala společnost Levné knihy a na letošní LFŠ v Uherském Hradišti mu byla věnována důstojná retrospektiva).

Děj se měl původně odehrávat v Praze.

Tatiho poetický svět neevokuje jen příběh Chometova filmu, ale i cizelovaný, jemný a úsporný výtvarný styl, smysl pro poetický gag, nedůvěra k dialogu ve prospěch výmluvnosti filmového obrazu i "pomalá" a klasicky vyhlížející animace. Ta se, i když film vypadá jako nekompromisní odpověď hollywoodské počítačově animované zábavě, neobešla bez "neviditelné" digitální podpory. Použití sofistikované techniky připomíná, že by byla chyba chápat Iluzionistu jako nějaký ryze staromilský projekt, který zahlíží na veškerý pokrok a drží se zuby nehty zanikající a zastaralé technologie.

Podobně jako se panu Hulotovi (i kouzelníkovi) daří neustále balancovat na samé hranici "socializace" v normálním, pragmatickém světě, aniž by se mu přizpůsobil a podlehl mu, vytváří i Chomet osobitý svět, který pracuje - bez hořkosti - s pocity porážky, nepřizpůsobivosti a zániku. Vývoj Iluzionista vnímá jako nevyhnutelný - i když s ním vehementně nesouhlasí a nabízí divákovi velmi přesvědčivé argumenty pro to, aby si v srdci nechal místo pro okouzlení starým, otřeseným světem klasické iluze.  

L'illlusioniste
Francie / Velká Británie 2010, 90 min., titulky
Režie: Sylvain Chomet
Premiéra: 21. 10. 2010

P.S. V ukázce dobře vidíte, že ovládat hbité a energické triky není všechno: