Animovanou Legendu o sovích strážcích asi většina lidí odmávne jako pohádku pro děti - měli bychom se ale naučit přikládat jistou vážnost všemu, do čeho se režisér Zack Snyder pustí. Protože jsem opatrná, pro mne takový signál představovala až jeho filmová adaptace comicsu Allana Moorea Strážci - Watchmen (2009). Mnozí ovšem Snyderovi dávali ve svých diváckých snech zelenou už od antické válečné fantasy 300: Bitva u Thermopyl (2006) či dokonce od zajímavě pojatého hororu Úsvit mrtvých (2004).
S adaptací comicsu Franka Millera 300 Snyderův nový film spojuje vizuální soustředěnost: ta byla především obrazově zajímavou studií akce, přesněji boje muže proti muži – a stejně tak se Legenda o sovích strážcích zabývá především zkoumáním sovího letu. Soustřeďuje se na něj podobně, jako kdysi neprávem pozapomenutá klasika Halla Bartletta Racek Jonathan Livingston (1973), která byla dokumentaristickou studií racčího letu a současně básnickou evokací poetické literární předlohy Richarda Bacha.
I když je adaptace prvních tří dílů „soví“ knižní série americké dětské spisovatelky Kathryn Laskyové filmem animovaným ve 3D, má i svou dokumentaristickou hodnotu: filmaři se věnovali studiu sov a evokaci jejich vzhledu, pohybů a chování právě proto, aby mohli svému fantazijnímu příběhu dodat věrohodnost - a objevili tak skrz realitu nový poetický rozměr tohoto vyprávění. Hodně to připomíná způsob, jakým nahlíží na sovy Dan Dreiberg, protagonista comicsu Strážci, který v kresleném příběhu i jeho filmové adaptaci hájí spravedlnost v nočních ulicích v sovím kostýmu:
"(...) Když dnes pozoruji exemplář Carine noctua, snažím se vidět za jemné šedé chmýří na prstech, spatřit víc než jen bílé skvrnky rozložené v elegantních řadách na čele, jako by mu na něm vybuchl ohňostroj. Namísto toho se snažím vidět ptáka, jehož obraz Řekové razili na mince, který trpělivě seděl u ucha bohyně Pallas Atény a mlčky sdílel její nesmrtelnou moudrost. Možná bychom namísto zkoumání štětinatých pírek zdobících jeho uši měli přemýšlet o tom, co tyto uši mohly zaslechnout. A až budeme uvažovat nad tím, jak svírá větev, dvěma prsty zepředu a jedním vratiprstem zezadu, měli bychom si vyhradit chvilku k zamyšlení nad tím, že tytéž prsty musely kdysi do krve zraňovat rameno Pallas Atény."
Fiktivní ornitologická esej nazvaná Krev z ramene Palladina? byla drobnou, leč zajímavou textovou součástí Mooreova comicsu a ve Snyderově filmu, který musel předlohu silně eliminovat, ji samozřejmě nenajdete. Legenda o sovích strážcích je však čímsi jako související koncentrovanou poznámkou, kterou na toto téma tentokrát přičinil sám Zack Snyder. Hrdiny tohoto dobrodružného vyprávění jsou totiž pouze sovy, které ovšem v rámci dané stylizace mluví, na rozdíl od těchto skutečných nočních dravců mají mimiku očí a dokonce používají nástroje (třeba aby si vyrobily brnění do boje). Především jsou ovšem přesně tím, čím se sovy člověku zdají být: létají nocí a bojují - a celý film je pak vlastně podívanou založenou na tom, jak poeticky a dramaticky při tom vypadají.
V pozadí jednoduchého příběhu sovího kluka Sorena, který se zaplete do války dvou sovích království - legendárních strážců a uzurpátorského kmene Čistých – ovšem navíc zazní i motiv ceny zaplacené za vítězství, který se objevil už ve 300 a silně zazněl ve Strážcích. Do sovího vyprávění (které je místy docela drsné, především ve velmi akčních bojových scénách) tento motiv proniká prostřednictvím postavy starého, zjizveného válečníka Ezylryba. Právě soví bojovník už dávno ví to, k čemu se sotva opeřený mladíček Soren teprve dopracovává, podobně jako to zjistili král Leonidas bránící Řecko před Peršany ve 300 či Dreiberg-Sůva a jeho přátelé ve Strážcích: vyhraná bitva se nikdy neobejde bez obětí a každé vítězství je i kompromisem mezi různými druhy zla. A symboly, masky a legendy se rodí z krve, pochybností a bolesti: sdílené poznání bolí, kůže bohyně musí být rozdrásána drápy živoucího symbolu moudrosti, který jí posedává na rameni.
Legenda o sovích strážcích má ovšem být především podívanou pro děti, takže v ní tohle „snyderovské“ téma zaznívá jen zpovzdálí a všechno očekávaně vplyne do happy endu lehce pootevřeného do pokračování. Jestli ovšem jde o první část plánované série a jestli se povede v následujících dílech rozvinout dramatický potenciál předlohy, však vůbec není jisté. Způsob, jakým Snyder pracuje s obrazem, je ovšem lahůdka: vkládá do něj totiž vypravěčské postupy a pohyby kamery z hraného filmu, které nejsou vůbec typické pro normální animovaný 3D příběh. Soví strážci však mají vzbuzovat dojem, že je snímal živý kameraman, který natáčel klasickou kamerou sovy v přírodě. Najdete tu dokonce i záběry snímané jakoby ruční kamerou, které vzbuzují dojem živoucí nedokonalosti a náhodnosti (tento postup si computeroví animátoři vyzkoušeli už v předchozím ptačím dobrodružství studia Warner Bros. – tučňáčí komedii Happy Feet /2006). Tvlrci si navíc zajímavě pohráli s natáčecí frekvencí pomyslné kamery: skutečné sovy létají rychle a jsou lehké, ale ty jejich působí vznosně a mají svou váhu díky triku, který obvykle používají specialisté na klasické „ruční“ zvláštní efekty. Ti natáčejí malé modely s reálnou vodou či ohněm zpomaleně – rychlostí 48 okének za vteřinu. Při normální rychlosti projekce v kině (která je o polovinu menší) pak divákovo oko vnímá obraz trochu jinak (stejným způsobem mimochodem natáčel Jan Svěrák loutky voděné v živé přírodě pro film Kuky se vrací).
Navzdory těmto nápadům zůstává Legenda o sovích strážcích z obchodního hlediska především zajímavou prohrou nadaného vypravěče, který se nedokázal zaměřit na konkrétní publikum.
Zatímco režisér Zack Snyder se chystá k další a zřejmě významnější „studii létání“ – novému dílu Supermana -, přiznávám se, že mi jeho kříženec přírodovědeckého dokumentu, akčního filmu a dětské fantasy docela vyhovuje. Sdílet s tímhle režisérem první výsledky jeho tvůrčí moudrosti mne totiž opravdu baví. USA / Austrálie 2010, 90 min., dabing, angličtina (ve vybraných kinech), 3D
Režie: Zack Snyder
Scénář: John Orloff, Emil Stern (podle literární předlohy Kathryn Laskyové)
Hudba: David Hirschfelder
Premiéra: 14. 10. 2010
Žádné komentáře:
Okomentovat