Občanský průkaz

Inspirace literární předlohou Petra Šabacha, populární herecké tváře, oblíbený žánr tragikomedie, který v českém podání většinou zajišťuje nezávazné ladění "ani ryba-ani rak" - režisér Ondřej Trojan  (Pějme píseň dohola/1990, Želary/2003) ve svém třetím filmu sází na jistotu. Přimyká se k tomu typu "hezkého, českého" filmového světa, který v domácím prostředí představují především díla Jana Hřebejka, s nímž má ostatně společného i dvorního scenáristu, Petra Jarchovského. Jarchovského vedení vyprávění je ovšem jistě zajímavější než Trojanova nenápaditá, statická režie, která většinou zcela zamlžuje původní scenáristovu představu útržkovitého"románového" tvaru. 

I když Občanský průkaz primárně má být "hezký" (neboť jde o zábavný žánrový film nabízející pamětníkům vzpomínku a "nepamětnické" mládeži živou informaci),odehrává v nehezkých letech československé normalizace. Tu domácí filmaři v rámci nového zpytování minulosti začali z nejrůznějších stran soustavněji prozkoumávat teprve nedávno: navíc se dosud soustřeďovali spíš na období konce 70. let (...a bude hůř/2007, r. Petr Nikolaev) či 80. léta (Pupendo/1984, r. Jan Hřebejk, Žiletky/1994, r. Zdeněk Tyc, Pouta/2009, r. Radim Špaček, ale i Kolja/1996, r. Jan Svěrák).

Scenárista Petr Jarchovský si ovšem z Šabachovy předlohy (která je časově mnohem víc rozkročená) vybral ranou normalizační éru, svázanou s konkrétním obdobím let 1974-1977. Výběr hrdinů - čtveřice kluků sledovaných od deváté třídy do osmnácti let - mu dovoluje vnímat dobové politické či společenské dění jen zpovzdálí. To ale současně  Jarchovskému a Trojanovi umožňuje budovat nenápadnou paralelu mezi dospíváním fiktivních hrdinů a pomyslným postupným uvědomováním české společnosti. Kluci, kteří nejdřív jen instinktivně vzdorovali ustrašenému, pokryteckému postoji svých rodičů a vychovatelů, jsou totiž ve finále zralí a připraveni k "vědoucnému" životu v totalitě. Stávají se tak jakoby přirozenou, lidovou a životaschopnou alternativou k čerstvě formulované "elitářské" výzvě disentu - Chartě 77 (o které se ovšem ve filmu vůbec nemluví).

To je samozřejmě zajímavé: Jarchovský nabízí na základě Šabachovy předlohy čtyři různé modely chování spjaté se čtyřmi hlavními charaktery, jen jeden z nich (spojený s postavou Aleše - Básníka/Jakub Šárka) ovšem nakonec splývá s "mlčící většinou" v tehdejší společnosti. Křehký Básník se nakonec díky prominentnímu otčímovi, který vyžehlí jeho prohřešky páchané s kamarády, dokonce dostane na gymnázium a vysokou a stává se (jak si lze domýšlet) pomyslným základem nové, normalizační, s životem ve lži a kompromisu smířené inteligence.

Vzhledem k popisovaným osudům jsou ovšem - v kontextu zmíněné mlčící většiny - ostatní tři hrdinové výjimeční, ať je to vypravěč Petr zvaný Žába (autentický díky angažování Libora Kováře, který je neherec - stejně jako ostatní hlavní mladiství představitelé). Jeho rodinu těžce poznamená pokus o nedovolené opuštění republiky, zatímco talentovaný hudebník Míta (Jan Vlček), introvert těžce trpící emigrací rodičů, je  ponechaný v péči ruské babičky, a Venca zvaný Popelka (ze čtveřice herecky nejzajímavější Matouš Vrba) je rebelujícím proletářem z donucení, jehož otce režim nedávno degradoval v popeláře.

"Mlčící většina" tvořila jeden ze základních rysů normalizační společnosti a také jeho oporu. Důvodem, proč se Občanský průkaz tak zjevně odchyluje od dobové reality, jistě není snaha o nějakou dezinterpretaci minulosti: nacházíme se totiž  v oblasti mainstreamu, dokonce v obojetném žánru tragikomedie. Tem má možnost sklouznout nakonec do dramatu či melodramatu (nevím, proč mne napadá jako nedostižný příklad zrovna Forrest Gump). V českých poměrech, respektive v Jarchovského pojetí, však vždycky znovu sklouzává do komedie, smíření, relativizace... Právě tam končí i Občanský průkaz, a to i navzdory skutečnosti, že  vyprávění dost vyhroceně dělí hrdiny na "hodné" a "zlé". (Fízl zůstává v každém věku a převleku nepřítelem, i když ho náhodou těžce zasáhne nevůle doby.) Jak v takové situaci skončit film pozitivně a nedeprimovat většinové publikum?

Pokud se "normalizační" příběh odehrává v 80. letech, je to jasné: přirozeným happy endem je listopad 1989.  Jak si ovšem poradit s tím, aby v zásadě humorně a pozitivně skončil příběh, který končí v roce 1977, obecně spjatém s představou prudce vzrůstající perzekuce celého národa? Občanský průkaz to řeší skoro brutálně, když si vypomůže se scénou využívající snu hrdinů o založení kapely (tady nic neprozrazuji - ta jen podkresluje závěrečné titulky a nemá pro směřování děje naprosto žádný význam!). "Svoboda" hudby, přesněji úryvky dobových hitů (dokonce včetně jedné písničky Boba Dylana), ovšem tvoří samozřejmou a velmi důležitou složku filmu.

Prvek zajímavosti a "hezkosti" daného období zvyšuje i barevný design filmu, opírající se především o pečlivé a bohaté rešerše, které ocení pamětníci (chemlonový kobereček-ježek, kterého kvůli přivýdělku vyrábí Petrova maminka v zajímavě kontrolovaném podání Anny Geislerové, mi bezmála vehnal slzy do očí). Design kostýmů či vybavení bytů hrdinů je ovšem už podřízeno snaze zatraktivnit pro současné mladé diváky zoufale šedivou dobu plnou nedostatku a "nemožnosti": tesilové kalhoty, které si hrdina odmítne vzít na slavnostní předávání občanského průkazu, nejsou nijak ohavné - vypadají vlastně stejně normálně jako nedostatkové džíny sehnané v Tuzexu (dovolte mi při této příležitosti pochválit herecké cameo Ondřeje Zacha, šéfa tuzemské pobočky společnosti HBO, která se na filmu producentsky podílela: jeho ztvárnění veksláka je opravdu zdařilé).

Ošacení pubertální a postpubertální  mládeže ovšem ve filmu vyhlíží spíš jako výprodej z Formanových Vlasů než jako připomínka dobového zoufalství. Pokud je probudilá učitelka hrdinů (krásná Liška-Boková) pěkně oblečená a má "francouzsky" vyzdobený byt, je to opravdu spíš úlitba současnému filmovému designu: sehnat český plakát na Bláznivého Petříčka, který má hrdinka nonšalantně pověšený na zdi, nebyla opravdu žádná legrace ještě o deset let později - natož v roce 1974. O tomhle samozřejmě můžeme pamětnicky polemizovat. Z mého pohledu je ovšem godardovský plakát spíš dokreslením všeobjímající situace pozitivní alternativy, kterou Občanský průkaz tak zručně navozuje. Podobně, jako ve filmu neexistuje nezajímavá "souhlasící většina", není tam celkem pochopitelně ani připomínka skutečnosti, že tahle doba byla většinou a pro většinu lidí především děsivým, ubíjejícím způsobem nudná.

Nápad použít jako základ komentář hlavního hrdiny a prvek vyprávění je v téhle souvislosti opravdovou spásou, ale také prokletím filmu: samozřejmě tak vzniká odstup od dané doby a současně se buduje představa osobního pohledu na ni. Mezi rozvernějšími i tragičtějšími historkami ovšem vlastně není valný rozdíl. Nálada filmu se rychle zprůměruje do citově nezávazné podoby pestré mozaiky, ve které obzvlášť ke konci zcela zanikají vážné a důležité peripetie. Snahy hrdinů vyvléct se z povinné vojenské služby pak vypadají jako sled rozverných, někdy až troškovsky komických situací. A smrt jednoho ze čtyř hlavních protagonistů je odmáznuta s tak děsivou rychlostí, že si ji posléze možná ani nevybavíte.

Předpokládám tedy, že v rámci přehnané metráže (137 minut je opravdu hodně) se i laickému divákovi zasteskne po instituci nesmlouvavého dramaturga či producenta, který by tuhle zprůměrovanou přehršel  barvitých historek nějak ukáznil: na představu o režisérském sestřihu na DVD, který by měl třeba jen 100 minut, ovšem musím nejspíš zapomenout...  V souvislosti s Občanským průkazem se nejspíš rozvine i debata ve stylu "takhle to nebylo". Mnohem zajímavější a rozumnější by ovšem byla diskuse na téma účelného filmařského vyprávění o zlé době, které by mělo větší odvahu být žánrově i profesionálně vyhraněné - ať už jako komedie či jako tragédie.

Občanský průkaz
ČR 2010, 137 min.

Režie: Ondřej Trojan
Scénář: Petr Jarchovský (na motivy stejnojmenného románu Petra Šabacha)
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Různé skladby a písně (Bob Dylan, Petr Ostrouchov, Ĺuboš Beňa a Matěj Ptaszek, Black Sabbath, Sweet…)
Hrají: Libor Kovář (Petr - Žába), Matouš Vrba (Venca - Popelka), Jan Vlček (Míťa), Jakub Šárka (Aleš - Básník), Anna Geislerová (maminka), Martin Myšička (tatínek), Marek Taclík (Vencův táta), Kristýna Liška-Boková (Pivoňková), Jaromír Dulava (tělocvikář), Jiří Macháček (Fikota), Magdalena Sidonová, Jana Šulcová, Oldřich Vlach, Matej Landl

Premiéra v ČR: 21. 10. 2010