Přežít svůj život

Autor uvádí svůj film

Šestý Osmý celovečerní počin Jana Švankmajera uvádí výrok „Sen je druhý život“a aby divák nemusel tápat, kdo je jeho autor, je Gérard de Nerval popsán coby "jeden z velkých prokletých básníků". Stejně uživatelsky vstřícně vyhlíží celý film: na začátku k vám dokonce pronese vysvětlující projev sám (animovaný) autor, který prohlásí, že měl málo peněz, a tudíž využil místo nákladných herců "večerníčkově" nenáročnou metodu ploškové animace. Oznámí také, že jeho úvod se ve filmu nachází proto, aby nastavil nedostatečnou metráž: animované filmy totiž bývají vždycky trochu krátké.To je samozřejmě vtipné, ale není to pravda -  Přežít svůj život má poctivých 105 minut a upřímně řečeno mi připadalo, že by se hodilo jej trochu prokrátit. Na animovaný snímek - respektive na film animovaný daným způsobem - je totiž opravdu dost dlouhý.

Tleskat nemusíte - Švankmajer se o to postaral

Švankmajer ve své "psychoanalytické komedii" vědomě rezignuje na chytlavou samozřejmost herecké akce a důsledně ji rozbíjí animací fotografií protagonistů (ta je primitivní jen navenek - už od oka jde o kombinaci klasické, "naivní" ploškové animace a vydatné digitální postprodukce). "Živá" herecká akce se, u autora nikoli poprvé - objevuje jen v detailech (oči, ústa). Záměrné odcizenosti obrazu napomáhá kombinace reálu s černobílými (respektive tónovanými) fotografiemi objektů, postav a prostředí, většinou ve "zvráceném" měřítku a disproporčních konfrontacích.

Obvyklá přehlídka odpornosti

Výsledkem je citově neangažující, stylově monotónní koláž, jejíž surreálnost působí nečekaně akademicky - připadalo mi, jako bych v galerii objevila nějaký starší švankmajerovský objekt a zastyděla se při myšlence, že nechápu, proč je vystavený v samostatném sále... Součásti zážitku je nicméně i očekávaná odpornost: nemůžete neprožít obvyklou mírnou nevolnosti, kterou Švankmajer tentokrát opravdu nešetří. Nabízí nám přečetné, divácky nepříjemné důkazy pomíjivé a obnažené lidské tělesnosti (požívání jídla a sexu - čili obvyklé rozpohybované dobytčí jazyky a plynoucím časem zdevastovaná ženská těla).     

Snaha o přímou terapii

Mírně nepříjemný, leč nepříliš překvapivý a vzrušivý je i příběh postaršího Evžena (Václav Helšus), který z ubíjející každodennosti začne unikat do snu. Tam si zařídí druhý život, ve kterém postarší manželku nahradí mladou, krásnou milenkou (Klára Issová). Není divu, že chce ve snu trávit stále víc času, takže vyhledá psychoanalytičku, aby mu poradila - nikoli, jak se snu zbavit, ale jak si ho udržet. Dvojí život i psychoanalýza se ovšem rychle komplikují: svoboda, kterou se hrdina domníval  najít, ho začne omezovat a svazovat. Vypadá to, že pacient, jímž se Evžen proti své vůli stal, trpí strachem ze života, a hledá způsoby, jak se ho pokusit přežít. Evžen navíc zjišťuje, že jeho snová rodina (rozšířená o malého Petříčka) se už dávno stala objektem zkoumání pánů Freuda a Junga: spí se svou matkou a pojal vražednou nenávist k vlastnímu dětskému já i svému dvojníkovi - vlastnímu otci. Navíc „se hádá“ se svým superegem ztělesněným starou arogantní a slídivou bezdomovkyní.

Freud a Jung se poněkud škorpí 

Když se v téhle sarkastické poznámce na adresu vykladačů lidské duše do sebe na zdi psychoanalytiččiny ordinace pustí fotografie Freuda a Junga, jejichž poznatky a praktiky Evženova lékařka kombinuje, můžete se skutečně bavit (pokud tedy poznáte Freuda od Junga). Jan Švankmajer nicméně žádnou vaši souhlasnou reakci nepotřebuje: divácký potlesk ironicky obstarávají obří ruce, které čas od času zatleskají Evženovi objímajícímu se s Evženií. I když režisér poznamenává, že svoboda, kterou hrdina hledá, je právě onou kýženou slastí, divákovi sledování navenek "uživatelsky příjemného" filmu hádám moc slasti nepřinese. Alespoň ve mně jeho sledování nevzbudilo pražádné svobodné ani dráždivé a provokativní pocity, na které jsem se těšila.

Hurá z kina

Naposled jsem si nějaký švankmajerovský film užila před čtrnácti lety: mé oblíbené Spiklence slasti (1996) připomíná ovšem snad jen rituál, kterým se Evžen uměle uvádí do snu (žižlání držadla staré kožené kabelky je opravdu hodně svůdná praktika). Nejspíš jsem prostě konzervativní, když dojatě vzpomínám na to, jak režisér ve Spiklencích dal prostor herecké akci a v tvářích protagonistů oživlých rozkoší šlo číst vlastní divácké potěšení z pohledu na barvité, zábavné a bizarní dění... Přežít svůj život je ovšem chladným a zlovolně ironickým, pozdním režisérským gestem (Jan Švankmajer oslavil v říjnu šestasedmdesátiny). Vypadá, jako by jeho autor cítil lehkou nevolnost z herců i z diváků a unikal do vlastního snového světa, kde se cítí bezpečně a nejspíš se v něm i sám baví. Což mu nelze nepřát.

Naneštěstí jde ovšem stále ještě o film, tedy dílo, které (technicky vzato) existuje, jen když je promítán lidem. Švankmajerovo nové dílo ovšem působí tak, jakoby se autor jen pokoušel "přežít svůj další film".

Přežít svůj život

ČR 2009, 105 min.
Scénář a režie: Jan Švankmajer
Kamera: Juraj Galvánek, Jan Růžička
Hudba: Alexandr Glazunov
Hrají: Václav Helšus (Evžen/Milan), Klára Issová (Evženie), Zuzana Kronerová (Milada), Daniela Bakerová (doktorka Holubová), Emílie Došeková (superego), Marcel Nemec (kolega), Pavel Nový (domovník) Jan Počepický (antikvář)

Premiéra: 4. listopadu 2010