Tacho: Ať jedí koláče...

Alex: něco mu vrtá v hlavě

Bývaly časy, kdy někteří distributoři na novinářské projekci svého filmu zvedali náladu osazenstva s použitím občerstvení. A hádám, že si často ani nepředstavovali, že si tím nějak vylepší příští mediální obraz svého filmu. Dnes mne naplňuje nadšením, když obdržím vodu a kávu ze zásob multiplexu (pravidelně společnost Palace Pictures). Projekce nového českého filmu Tacho (možná by se to mělo psát TACHO, ale nevím vlastně proč, neboť netuším, co název vlastně znamená) byla minulý čtvrtek nezvyklá: dostali jsme před projekcí koláče a po projekci obloženou houstičku. Nevím, nakolik to zvýšilo oblibu filmu mezi kolegy novináři (to ukáží jejich recenze), s koláčkem v břiše se ovšem samozřejmé lépe divá na domácí film, který se bez cavyků chvályhodně hlásí k tomu, že je sám koláčem - tedy "komerčním" produktem nemajícím ambice stát se nadčasovým uměleckým skvostem.

Lucie má prý metastázy všude

Tacho se hlásí k žánru černé komedie, zůstává nicméně žánrovým hybridem, který staví na vypjatě tragickém východisku (hrdina Alex má neoperovatelný nádor v mozku, hrdinka Lucie prý metastázy "všude"). Oba protagonisté, kteří se stylově setkají na onkologii, tak nemají žádnou budoucnost (pokud nezakalkulujeme do příběhu zázrak, o kterém žbrblá hrdinčin otec-lékař) - což je pro tvůrce filmu hotovým vysvobozením. Mohou totiž postavám dopřát větší svobodu a víc rizika, což je temné a romantické. Pokud k tomu připočítáte Daniela Landu, který se postaral své životná partnerce, režisérce Mirjam, také o hudbu a o scenáristickou podporu a je vybaven bezpečně "stalloneovským" hereckým talentem, získává film jisté konkrétní ladění - a na něm si od začátku do konce trvá. Což je docela sympatické.

Laskavý onkolog vše posvětí

Zatímco předchozí film Mirjam Landové, Kvaska, byl především zábavou pro Landovy fanoušky, dovedu si představit, že na Tachu (pokud se to slovo dá skloňovat) si v kině přijde na své i divák "zvenčí", který netuší, že hlavního představitele proslavilo něco jako je  hudba. Tacho je svého druhu o variaci na můj oblíbený akční thriller Formule!), nedoceněný komerční klenot Rennyho Harlina podle scénáře Sylvestera Stallonea. Vrcholové autoklání u Landových ovšem nahrazuje rallye a hlavnímu hrdinovi nekomplikuje situaci postupující věk, ale nádor v hlavě. Jde nicméně o stále stejný problém: jak totiž ve filmu zatraktivnit jistý typ řízené automobilové honičky, kterým takový závod je? Zatímco ve Formuli! se povedlo najít zajímavé momenty v tom, že nějaká auta jezdí stereotypně po stanovené trati, rallye tvůrce Tacha nutila zvládnout snad ještě zapeklitější problém: mezi závodníky tu totiž nedochází k interakci, protože každá posádka vozidla si na daném úseku trati musí poradit jen sama se sebou. O nějaké vizuálně zajímavém závodění, kde čenich auta stíhá čenich, tedy nemůže být ani řeč.

Slovenští mafiáni: bonus k
automobilovému klání

Ve hře se proto během závodu v Nitře ocitá povážlivý zdravotní stav hrdinů, tedy zkušeného závodníka Alexe a jeho nové navigátorky Lucie, jejich falešné zdravotní karty - a jejich protivníci. Zatímco u Stallonea je konflikt ryze generační (hrdina zastupuje seniory, a jeho dva protivníci střední a mladší věk), v Tachu je to zmatenější: podobně jako v Harlinově filmu jde Alexovi především o letitého konkurenta (nesympaticky homosexuální! Němec Weber), ale na trati se objevuje i bizarní slovenský mafián Jožo, kterého úskalími trati vede zkušený jezdec Jula, a o dvojici mladých Angličanů, kteří do vyprávění spadli odkudsi z višně. Jožo i oni jsou nositeli dvou složitě generovaných kriminálních zápletek, které se v rámci vyprávění protnou až v samotném finále. (A když nedáváte pozor, tak si toho vůbec nevšimnete.) V jedné hrají klíčovou roli drahocenné lanýže, ve druhé batoh s penězi, ale celkem nemá smysl se o nich zmiňovat, protože totálně selhávají i jako tradiční McGuffin (tedy záminka k vyprávění). (A to ještě nemluvím o rozvodněné řece Nitře - ve filmu totiž zřejmě bylo nakročeno na další zápletku, která nakonec jaksi vypadla...) Každopádně jde o postavy a motivy odtažitě exkluzivní ve smyslu legendárního skandálního prohlášení Marie Antoinetty o tom, že hladovějící francouzský lid, který nemá chleba, by přece mohl jíst koláče. O vašem laskavém diváckém ztotožnění s takovými hrdiny a takovými problémy bych si tedy dovolila pochybovat.  

Angličané jezdí po nesprávné straně
silnice, ale na rallye to nevadí 

Výsledek působí dojmem, že dotlačit vše do finále nebyla legrace a ledacos zřejmě oproti původním plánům vypadlo (František Fuka mne upozornil, že Alexův manažer má erotický sen o Lucii, se kterou se přece v dané části vyprávění ještě vůbec nezná!). Práce většiny zúčastněných tvůrců je ovšem místy profesionální (což nelze o řadě českých filmů bohužel stále ještě nelze říct) - a pokud se chcete v kině zcela nezávazně bavit, můžete, a ne vždycky to bude jen na účet samotných tvůrců.  Místy máte dokonce pocit, že kdyby na film - zvláště ve fázi scénáře - dozíral nějaký neústupný, myslící producent nebo dramaturg, dokonce by mohlo i o něco jít..

Ale upřímně řečeno jsem se vlastně nudila nebo zlobila méně, než na řadě jiných českých filmů z poslední doby.  Což ovšem není zase taková pochvala.

P.S. Ten koláček jsem v rámci objektivity měla jen jeden.  

Tacho

ČR 2010, 102 min.
Režie: Mirjam Landová
Scénář: Mirjam Landová, Daniel Landa
Kamera: Tomáš Kobolka
Hudba: Danial Landa

Hrají: Daniel Landa (Alex), Olga Lounová (Lucie), Rudolf Hrušínský ml. (Luciin otec), George Nicolas (Levent), Christopher Rithin (Dave), Martin Havelka (Jožo), Roman Pomajbo (Jula), Robert Dern (Muller), Timothy Otis (Weber), Dano Dangl, Julian Pindar (Charlie)

Premiéra: 2. 12. 2010